Jedna z nejkvalitnějších knih, popisují zdroje a současný úpadkový trend Západu, který se čím dál víc jeví jako společenská forma dobrovolné sebevraždy. Je známo, že každá snaha zřídit nebe na zemi plodí peklo. Historie je toho plná. Proto i multikulturní báječný svět, který se tak vehementně prosazuje proti vůli většiny, skončí jednou velkou tragédií.
Bez kulturní rasové a jakékoliv jiné rozmanitosti, není možný přirozený a úspěšný rozvoj všech živých tvorů na naší planetě. Jakékoliv sociální inženýrství ala poručíme větru, dešti... skončilo pro lidstvo úpadkem.
Jak prorocky napsal G.K. Chesterton, proti ideologii bezbřehého splynutí všech se všemi se jednou instinktivně vzbouří miliony a rozpoutá se střet mezi davem a posedlou internacionální třídou.
Je úplně jedno jak současný celosvětový ideologický konflikt dopadne, autor této knihy předpokládá, že každopádně to už nebude Evropa, jakou jsme znali. A vývoj mu dává za pravdu.
Douglas Murray brilantně líčí v knize příběh masové imigrace do Evropy – její počátky v poválečném nedostatku pracovní síly, její zintenzivnění při slučování rodin a konečně humanitární ospravedlňování otevřených hranic.
Od druhé světové války až po současnost vznikají a rostou ohromné nepřizpůsobivé přistěhovalecké kolonie, navzdory tomu by ale „příchod milionů nemusel být hlasem polnice posledního soudu, kdyby Evropa neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a legitimní právo na vlastní existenci“. Vyčerpaný a historickou vinou kolonialismu a rasismu posedlý Západ není schopen hájit občanské svobody a práva proti nábožensky sebejisté kultuře islámu, jež nezná odluku církve a státu.
Murray vykresluje dramaticky narůstající spor většinové společnosti s intelektuální elitou, která hodlá evropský lid vyměnit. Důkladně analyzuje její akademické šibolety, vytáčky a lži i její ideál „morálně nadřazeného univerzálního lidství“ bez kulturního rozlišení, utopickou vizi nesoudržné, multietnické společnosti pouhých lidských práv.
Douglas Kear Murray (1979)
Britský spisovatel, novinář a politický komentátor. Je autorem knih Neoconservatism: Why We Need It (2005), Bloody Sunday: Truths, Lies and the Saville Inquiry (2011) a Podivná smrt Evropy (The Strange Death of Europe, 2017, česky 2018). Je zástupcem šéfredaktora časopisu Spectator a publikuje články v nejrůznějších novinách, včetně Sunday Times nebo Wall Street Journal.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_Murray
Překladatel knihy, Alexander Tomský:
„Murrayho objevná historie humanitární schizofrenie Západu (mlhavý kult humanistické víry v jednotné lidstvo individuálních práv) i pasti, do níž se politici přívalem nových občanů z nepřátelské civilizace během půlstoletí do-stali, je otřesným svědectvím, nejen lidské hlouposti, ale především ztrátou víry ve vlastní civilizaci.
Murray pochybuje, že by Evropané v zajetí svého charitativního rozpoložení dokázali své hranice uzavřít a zpomalit nevyhnutelný civilizační kolaps. Obrací se sice na „kulturní křesťany”, aby si uvědomili, co je čeká, nebudou-li hájit svobodu, rozum, tradici a demokracii, ale zá-roveň je přesvědčen, že o osudu Evropy už rozhodla demografie.
Sebevražedné útoky islamistů, tak jako náboženská válka mezi sunity a šíity časem ustanou, jak by ale mohla smrtelně unavená, vyprázdněná kultura pouhé tolerance porazit sebejistou normativní víru nesčetných milionů prostých muslimů? I oni věří v jedno univerzální lidstvo, bohužel pod vládou koránu a kruté teokracie.“
Podivná smrt Evropy: Imigrace, identita, Islám / Douglas Murray / překlad Alexandr Tomský
344 stran, z toho je 14 stran odkazů (na knihy, časopisy, novinové články, internetové servery atd.).
Rozsáhlý věcný a jmenný rejstřík. Pod názvem The Strange Death of Europe ji vydalo nakladatelství Bloomsbury v roce 2017.
Úvod knihy:
Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, to její vlastní představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří.
Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím nezvladatelnou regulativní zátěž Evropské komise ani snad nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už delší dobu vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny dnešních obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí to jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem.Lze namítnout, že předpovědi o zániku evropské civilizace v našich novodobých dějinách jsou tak časté, že by Evropa bez vědomí své smrtelnosti snad ani nebyla Evropou, ale přesto jsou některé lépe načasované a přesvědčivější než ty dávné. V pamětech Svět včerejška (Die Welt von Gestern, 1942) napsal Stefan Zweig o období před Druhou světovou válkou: „V té zmatené době jsem měl tísnivý pocit, že se Evropa nalézá v narušeném stavu ducha, náš úctyhodný domov, kolébka a parthenón Západní civilizace sám sebe odsoudil k smrti.”
Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině i v Brazílii viděl, jak tam zapustila své kořeny, a kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy vyraší a přinesou nové ovoce”. „Dílo generací nebude zcela ztraceno.”
Dnes už víme, že se autorem popsaná katastrofa naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří rozvažovali, že by měli, tak jako Bertolt Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra FredrikaReinfeldta, jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází zvenčí.
Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko- křesťanská kultura postavená na řeckém a římském základě s objevy pozdějšího osvícenství nebyla zplanýrovaná jen tak pro nic za nic, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí úder, z něhož se zřejmě nevzpamatuje.
Na prvním místě je to masový příliv přistěhovalců. Západní Evropa sama zahájila tento proces, když jí po Druhé světové válce postihl nedostatek pracovní síly a jakmile se na výhodu levných dělníků chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa na mapě Evropy změnila svůj kolorit a podobají se cizině. Tam, kde převažují Pakistánci, to až na podnebí vypadá jako v Pakistánu. Přistěhovalci i jejich děti a vnuci se stravují jako v zemi svého původu, hovoří doma svým jazykem a vyznávají náboženství, v němž byli vychováni. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pakistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě komentovali situaci někteří pozorovatelé. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly už zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, nepochybně tak nastane v druhé a třetí generaci. Když k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně vůbec nezáleží. De facto tím přiznali, že příchozích v poslední době přibývá.
A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů na náš západní subkontinent nemusel být hlasem polnice posledního soudu. Kdyby totiž Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a legitimní právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života,” jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané zcela přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že všechno, co milujeme, i tu nejkulturnější civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se jedním oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli pocitem osudové ztráty, stala útěšlivá víra v nevyhnutelný pokrok lidstva.
Z hloubi naší nejistoty nás ještě ke všemu přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura na světě není tolik zatížena těžkým pocitem viny za svou minulost, jako Západ. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv přistěhovalců, čili nahrazení velké části evropské populace cizím lidem, je považováno za změnu stejně dobrou jako každou jinou. Ovšem, civilizační únava není výjimečný úkaz dějin, ale když se společnost cítí u konce svých sil právě v době stěhování národů, musí mít epochální dopad.
Kdyby bylo možné o těchto záležitostech svobodně diskutovat, snad by se nějaké rozumné řešení našlo. Avšak na vrcholu migrační krize v září 2015 byla svoboda slova a myšlení potlačována a omezována. Německá kancléřka požádala ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, aby na své sociální síti zarazil kritiku její migrační politiky. Byla ujištěna, že na tom pracuje. Je téměř nepochopitelné, že v době otevření bran našeho domova celému světu, kdy by kritické myšlení i diskuse občanů Evropy měly být intenzivní, se o tak osudovém rozhodnutí nemělo mluvit. A když se hovořilo, problém se zastíral tradičním přijímáním odlišných etnik a kultur.
Ano, před tisíci lety národy Janovanů a Florenťanů nebyly ještě smíšené a s časem se jejich kmenové odlišnosti vytratily. Dnes už vykazují jen neklamné rysy Italů a tomu podle současného myšlení bude nejinak, až se Eritrejci a Afghánci smísí s Evropany. Mají sice jinou barvu pleti a výrazně odlišný etnický původ, ale Evropa zůstane Evropou a její lid se bude křížit dál v duchu Voltaira, svatého Pavla, Goetheho, Danteho či Bacha.
Tak jako u většiny populárních bludů, něco pravdy na tom je. Západ vždycky procházel změnou - obchodní, přístavní města jako Benátky byla otevřena světu a přijímala mnohé cizí myšlenky a nápady. Už staří Řekové a Římané vysílali své galéry za moře, ale jen málokdy svět jejich zvědavost opětoval. Lodě se vracely s objevy a bájnými zprávami a ty se vstřebávaly v kulturním ovzduší. Schopnost asimilace byla fenomenální, ale nikoli nekonečná.
Otázkou kulturní hranice se zabývá antropologie odedávna a nezdá se, že by její poznatky vedly k závěru. Každý ale ví, že limit existuje. Evropa se nikdy nestala civilizací islámu, přestože má hluboké povědomí o své stálé proměnlivosti. Filosofové klasického Řecka záhadě proměny a tradice dobře rozuměli. Jak zapsal Plútarchos, paradox Theseovy lodi, kterou si Athéňané vystavili na odiv, spočíval ve výměně zpuchřelých částí novými, aniž by Theseovo plavidlo nakonec bez jediného kusu původního materiálu přestalo být originálem, v němž se slavný mořeplavec vydal do světa.
Dobře víme, že dnešní Řekové nevypadají jako jejich předci ve starověku, ba ani Angličané a Francouzi se nepodobají svým praotcům před tisíciletím a vzdor tomu jsou rozpoznatelní jako Angličané, Francouzi a Řekové i jako Evropané. Jejich totožnost prokazuje stupeň kulturní návaznosti, tradiční přednosti a vady, obyčeje i chování. Víme, jaké ohromné změny přineslo stěhování Normanů, Franků a Galů. Dějiny učí, že některé ovlivnily kulturu nepatrně během dlouhého období, jiné ji nezvratně předělaly. Problém nespočívá ve schopnosti národa přijmout nové kulturní prvky, ale u vědomí, že nárazové a radikální změny nás samé promění k nepoznání a hlavně k něčemu, čím se stát vůbec nechceme.
A ke všemu jsme zmateni, protože netušíme, co takový proces obnáší. Můžeme souhlasit, že s dávkou určitého nadšení lze přijmout cizí kulturu, bez ohledu, jak doufám, na barvu pleti, ale my jako Evropané nemůžeme sami sebe předělat na něco jiného. Nedokážeme se stát Indy nebo Číňany. Proč tedy máme věřit, že každý, kdo se k nám přistěhuje, se může stát Evropanem? Jestliže se naše obavy netýkají rasy, tak se týkají hodnot. Jaké ale jsou naše hodnoty? Diskuse na tuto otázku je ještě zmatenější. Jsme snad křesťany? Když se v roce 2 000 debatovalo o znění evropské ústavy a vznikla hádka o křesťanské dědictví, pokusil se papež Jan Pavel II. napravit vypuštění zmínky o základu evropské civilizace: „Ačkoli plně respektuji světské instituce, znovu se obracím na autory ústavní smlouvy, aby v ní neopomenuli formulovat odkaz na náboženské a především křesťanské dědictví Evropy.” Spor tehdy nejen politicky a zeměpisně rozdělil Unii, ale vyvolal očividnou ambici nahradit ústup křesťanství v západní Evropě výlučným systémem práv, zákonů a institucí, jež by měly existovat bez svého původního, životodárného základu. Jako Kantova holubice jsme se zamýšleli, zda budeme létat rychleji a bezstarostněji „ve svobodném prostoru” bez větru, jenž by nás nadnášel. Na úspěchu takového snu bude hodně záležet. Vždyť místo Desatera máme dnes jen inflační lidská práva (chybně odvozená z křesťanství) a nevyřešenou otázku, zda nejsou závislá na opuštěné víře a mohou fungovat sama o sobě. Jaký to problém v době, kdy se má nesmírné množství cizinců integrovat do naší kultury.
Neméně důležitý spor vypukl ohledně smyslu a významu národního státu. Od smlouvy o Vestfálském míru (1648) až donedávna byl národ považován nejen za ochránce ústavního pořádku a liberálních práv, ale i za jediného garanta mezinárodního pořádku. I tato jistota se zhroutila. Německý kancléř Helmut Kohl dokonce prohlásil, že „Národní stát…není schopen řešit velké problémy jednadvacátého století. Rozpuštění národních států do velké, politicky integrované Unie je tak důležité, že je dnes otázkou „války a míru” (1996). Ne každého jeho plamenná výzva přesvědčila a o dvacet let později více než polovina Britů s ním u volební urny vyjádřila nesouhlas. Bez ohledu na rozdílné názory tak zůstala existenční otázka nevyřešena a to právě během ohromné migrační vlny.
Znejistěni doma jsme se pustili do šíření svých hodnot v zahraničí a naše armády ve jménu „lidských práv” nešťastně zasáhly v Iráku (2003) i v Libyi (2011), tamní situaci zhoršily a Západ zdiskreditovaly. Když ale vypukla občanská válka v Sýrii a lidé prosili, abychom jim přišli na pomoc v obraně nyní nepochybně porušovaných lidských práv, už jsme na další intervenci neměli žaludek. Bez ohledu na víru v jejich všeobecnou platnost, jsme zcela ztratili přesvědčení o své síle šířit je v cizině. A tak se zdá, že se naše poslední ambiciózní utopie – univerzální kodex práv člověka nezávislý na vůli bohů nebo tyranů – zhroutila a Evropané zůstávají bez jednotící myšlenky schopné dát budoucnosti řád.
Ztráta smyslu ve vlastní civilizaci znamená těžkou ránu, avšak v době monumentální společenské proměny je to rána osudová. Svět přichází do Evropy, která ztratila vědomí své podstaty a zatímco silná a sebevědomá civilizace by mohla vstřebat i miliony příchozích z odlišných kultur, provinilé, vyčerpané a vymírající společnosti se to zdařit nemůže. A politici mluví o rozhodném úsilí integrovat zástupy cizinců.
Jak si to představují? Asimilace tak velkého množství se neobejde bez nabídky nekontroverzní inkluze. Má-li se stát Evropa domovem celého světa, musí být sama rozlehlá jako svět. To by ovšem znamenalo, než se naše ambice zhroutí, natolik rozředit své hodnoty, až se stanou bezobsažné. V minulosti byla totožnost Evropanů pevně vymezená – život pod vládou zákona a etiky odvozené z dějin a životní filosofie, kdežto dnešní etika a víra – sama ideologie evropeismu – znamená pouze mlhavou snášenlivost a jakousi odříkavou pokoru vůči různorodosti. S takovou potlačenou identitou se možná ještě protlučeme pár desetiletí, ovšem bez nejmenší naděje, že vyvoláme v přistěhovalcích sebemenší loajalitu vůči naší civilizaci, bez níž žádná společnost přežít nemůže.
Je vysoce pravděpodobné, že naše tisíciletá kultura, jež se dělila se světem o své vrcholné úspěchy, skutečně zanikne. Vždyť ani nedávný růst odporu vyjádřený volbou politických „alternativ” v Rakousku a Německu, nemá dost sil, aby zastavil společenský úpadek, a zároveň je každý pokus o obranu kultury považován za nepřijatelný. Zweig měl pravdu, Evropa, ta kolébka a parthenon Západní civilizace, je duševně nemocná a sama si udělila výrok smrti, mýlil se jen v načasování ortelu. Teprve v dnešním mezidobí jsme se rozhodli vzdát se domova evropských národů, abychom se stali „utopií” a „bytovali” v nereálnu, v tom původním řeckém významu místa, které není.
Doslov knihy:
Podivná smrt Evropy vyšla v Británii 4. května 2017, šest týdnů před útokem britského islámského konvertity ChalidaMasooda na westminsterském mostě v Londýně. Vypůjčenou dodávkou najel do náhodných chodců a zavraždil pět osob včetně policisty a padesát zranil. Krátkou zprávou ze svého mobilního telefonu před svou smrtí vyhlásil svým spoluobčanům džihád.
Britská media, tak jako obvykle, reagovala frázemi. Významný anglický novinář se na stránkách The New York Times rozplýval, jak rychle se ráno po útoku život Londýna vrátil do svých kolejí. „Londýňané spěchali za svými povinnostmi, tak jako každý všední den a ani by ty miliony občanů megalopolis nenapadlo, aby se kvůli jednomu člověku ukrývali. Jak říkají v East Endu, 'kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp’.” Rád bych věděl, kdy byl pisatel těchto řádků v nějakém putyce východního Londýna a tohle slyšel jako reakci na terorismus. Možná si to popletl a zpívali „vyvalte sudy”. (anglická verze Vejvodovy „Škoda lásky”.)
Po dvou týdnech se ve Westminsterském opatství konala ekumenická zádušní bohoslužba za zavražděného policistu a děkan katedrály ctihodný John Hall promluvil k národu, o němž se domníval, že je zmaten. Položil si rétorickou otázku: „Jakou motivaci mohl mít někdo, aby si vypůjčil auto a zuřivě vjížděl do lidí, jež znát nemohl, nikdy se s nimi nesetkal a žádnou osobní averzi proti nim jistě nechoval? A proč běžel k bráně Westminsterského paláce, aby způsobil ještě jednu smrt? Je zřejmé, že se to nikdy nedozvíme.” Brzy nato následovala další nepochopitelná událost.
V pondělí 22. května, právě když tisíce mladých lidí opouštěly koncert americké zpěvačky Adriany Grandeové v Manchesteru, na ně čekal dvaadvacetiletý SalmanAbedi, jehož rodiče v 90. letech uprchli z Libye pod vládou diktátora Gadáffího. Ve foyeru přivedl k výbuchu svůj batoh plný výbušnin, šroubků, hřebíků a šrapnelů a na místě zavraždil 22 dětí a rodičů, stovky lidí zranil, některé doživotně. Abedi se prohlásil za bojovníka Islámského státu.
Bezprostředně po útoku dostala Lennonova písnička „Představ si” (Není těžké si to představit/nemít pro co zabíjet či umírat/a také žádné náboženství/představ si všechny ty lidi/jak žijou v míru…) nový manchesterský význam na pietní slavnosti. Shromáždění zapělo slavný hit Oasis „Nevzpomínej nikdy ve zlém.” Dokonale tím vystihli, co lidem tak dlouho politici a novináři vtloukají do hlavy. Mrtví a ranění i rodiny postižených, měli být co nejdříve zapomenuti a hlavní zprávou dne se stalo nové heslo – nevzpomínej ve zlém.
Nikdo se nezeptal proč. Proč nemají lidé vzpomínat ve zlém na vrahy svých dětí. Proč se rodiče dcery, která si vyšla na koncert své oblíbené zpěvačky, nemají hněvat na Abediho za její smrt? A nejen za ni i za těch dvaadvacet utracených životů, jeden za každý rok, jež mu jejich vlast tak velkoryse poskytla. Za dva týdny se zpěvačka s několika popovými hvězdami vrátila na místo činu, aby předvedla velkolepé show „Jediná láska”. Po krátké připomínce tragédie, si návštěvníci znovu užívali. Někteří komentátoři oslavovali publikum za jeho odolnost vůči teroru. Málokdo si všiml tak jako před měsícem při zádušní bohoslužbě, že mrtví ještě nebyli pochováni a každý si pochvaloval, že život pokračuje dál.
A netrvalo dlouho, na řadu opět přišel Londýn. Navečer 3. června vyběhli z dodávky za Londýnským mostem tři muži s mačetami a s výkřikem „pomsta za Alláha” se vrhli do davu lidí, převážně turistů. Než je stihla policie odpravit, zanechali po svém útoku osm mrtvých a mnoho zraněných. Pachatelé byli identifikováni jako Youssef Zaghba (22), KhuramButt (27) and RachidRedouane (30). Zaghba a Redouane se narodili v Maroku. Při pozdějším ohledání se zjistilo, že se Redouane usadil v Británii pod falešným jménem, tvrdil, že přišel z Libye a je o pět let starší. Když nezískal azyl a prohrál soudní odvolání, žil pod svým marockým jménem. Butt se v roce 1998 přistěhoval z Pakistánu jako „dětský uprchlík” s rodiči, kteří získali azyl na základě „politického útlaku”.
Po masakru vyvedla policie z okolních hospod a barů návštěvníky, kteří museli s rukama na hlavě pochodovat pod eskortem. Ačkoli se opět mluvilo o nezdolném charakteru Londýňanů, ta scéna vypadala, jako by byl poražený lid odváděn do zajetí. V následujících dnech se na mostech a na větších zranitelných prostranstvích stavěly betonové zdi, zátarasy a sloupky. Celá léta nás hnutí otevřených hranic přesvědčovalo, že nemáme budovat zdi mezi národy, snad by se jeho přívrženci měli přijít podívat, jak dnes vypadají londýnské mosty.
Bylo právě před volbami a premiérka Theresa Mayová se opět vrátila k tématu britské chladnokrevné nezdolnosti, novináři nezapomněli připomenout válečné nálety, ale labouristická opozice napadla vládu za škrty v rozpočtu policie a vytloukla z atentátů politický kapitál. Protože musela Mayová reagovat už na třetí útok během krátké doby, rozhodla se pro silácká slova „co je moc, toho je příliš” a slíbila vůči extremistům přitvrdit, ale žádné podrobnosti, co to obnáší, jsme se bohužel nedozvěděli. A jako obvykle kladli politici důraz na „nedejme se vyvést z rovnováhy”, tak, jak jsme to prokázali za leteckého bombardování během války, a „pokračujme, jako by se vůbec nic nestalo”.
Stalo se, ale další útok v září se naštěstí nevydařil. Ahmed Hassan během dopravní špičky umístil do vagonu metra bombu, která po aktivaci rozbušky neexplodovala. Osmnáctiletý Iráčan žil v Anglii dva roky nelegálně a v domě svých pěstounů si výbušninu sestrojil. Bylo velkým štěstím, že nebyli cestující a děti jedoucí do školy vynášeni v pytlích jako mrtvoly a utrpěli jen mírné otlučeniny, jak se v překotném návalu hrnuli z vozu.
Není patrné, proč by měl v Londýňanech dřímat duch stoického klidu z doby, kdy na ně padaly Hitlerovy bomby. Většina dnešních obyvatel hlavního města se přistěhovala dlouho po válce a nemohou sdílet paměť s předchozí generací jen proto, že obývají stejné území. A jako by se mělo potvrdit, že ještě nikdo nenasál odhodlání snášet blitz s londýnskou vodou, dosvědčila o tom událost z loňského listopadu, jež se stěží mihla ve zprávách. Uprostřed města, v nejrušnější londýnské stanici metra Oxford Street se ozvaly k večeru výstřely a došlo k příšerné tlačenici a panickému útěku, který pokračoval i na ulici a vyděšení chodci se zabarikádovali v několik obchodních domech. Z toho největšího, ze Selfridges, zatweetoval oblíbený zpěvák OllyMurs svým osmi milionům fanoušků, že „je naštěstí v bezpečí v zadní kanceláři a slyší výstřely a že neví, co se děje, ale ať jdou všichni do pr—, když se tak zběsile ženou k východu”. Policie okamžitě oznámila, že událost považuje za teroristický útok a sociální sítě hlásily, že do davu chodců vjelo nákladní auto a kolem dokola leží zakrvácená těla.
Za hodinu se ukázalo, že je to nesmysl. Žádní střelci, krev a mrtvoly, ani útočné auto, nic z toho neexistovalo a těch šestnáct nepatrně zraněných osob způsobila tlačenice v metru. Na policii se dostavili dva muži, kteří se domnívali, že možná nechtěně paniku vyvolali, ale byli promptně propuštěni. Ke konci prosince v této stanici metra opět vyvolal falešný poplach zmatek a vánoční dav nakupujících se s výkřiky hnal z metra a hledal útulek v obchodech na hlavní třídě i v postranních uličkách.
Trapné zprávy o panice z médií rychle mizí a to i v případě velkých masakrů, jaké se v listopadu 2015 odehrály v Paříži. Je to pochopitelné, jsou ale svědectvím, že lidé nejsou tak chladnokrevní, jak tvrdí politici a komentátoři. Naopak to vypadá, že jsou připraveni reagovat neadekvátně na sebemenší známku podezření a způsobit masovou tlačenici ze strachu před naprosto imaginárním hororem. Jak vidno, týká se to i celebrit.
Jediná událost, která se vymykala trendu, byl útok sedmačtyřicetiletého otce čtyř dětí DarrenaOsbornea před mešitou poblíž Finsbury Park v Londýně. Svou dodávkou najel do lidí, dvanáct poranil a jeden muž dostal při útoku mrtvici a na místě zemřel. Obavy, že se začíná zdvihat násilný odpor proti muslimům, způsobily, že lidé, kteří vždy odsuzovali islamistické útoky jako akce nějakých šílenců a úzkostlivě se vyhýbali zevšeobecňování, najednou obviňovali celé komunity, různé jednotlivce, kteří s tím neměli nic společného a vůbec každého, proti němuž něco namítali. Velký prostor v médiích dostaly zejména islámské organizace a nikoho ani nenapadlo oživit téma „nevzpomínej ve zlém”.
Zatímco lidé souhlasí, že většina muslimů patří mezi řádné občany, takový předpoklad, zdá se, neplatí pro většinové obyvatelstvo, o něm se soudí, že má nakročeno k pogromu. Snad i proto, že na presumpci neviny platí dvojí metr, vznikla v Evropě hnutí vyznávající skupinovou identitu ubližovaných. Je ještě příliš brzy, abychom poznali, kam takový vývoj povede, ale těžko se zbavit podezření, že nakonec vyvolá přesně onu reakci, proti níž údajně povstal.
Během prvních teroristických útoků v roce 2017 jsem se potuloval kolem nově postavených hraničních plotů ve střední Evropě. Vládl tu klid, migranti tudy už neproudí a na první pohled je vidět vysoká technická úroveň bariéry v porovnání s létem 2015. Pohraniční stráž na maďarsko- srbské hranici mi s hrdostí předvedla, jak funguje kamerová technika založená na dronech, která ve dne v noci hlídá bezpečí obyvatel. Žádní pohraničníci samozřejmě nemohli zadržet londýnského atentátníka ChalidaMasooda, protože se narodil v Británii, ale téma ochrany hranic a především nezbytnost fungující azylové politiky se staly bitevním polem, tak jako ulice mnoha evropských měst.
A přišla řada na Stockholm. Neúspěšný žadatel o azyl z Uzbekistánu unesl 7. dubna nákladní auto a na jedné z nejrušnějších ulic města vjížděl do chodců. Podle svědků záměrně najížděl na rodiny s dětmi. Podařilo se mu zavraždit pět osob a mnohé zranil. Do Švédska se přistěhoval v roce 2014, a když úřady nenalezly důvod k jeho setrvání a nařídily mu, aby opustil zemi, jednoduše zůstal.
Španělsko následovalo 17. srpna. V Barceloně zahynulo čtrnáct lidí pod koly dodávky dvaadvacetiletého Maročana YounesaAbouyaaqouba a nejméně sto dalších skončilo v nemocnici. Po útoku se pachatel pokusil ukrást auto a zavraždil řidiče. Když se méně úspěšný atentát zanedlouho opakoval v nedalekém Cambrils, ukázalo se, že šlo o teroristickou skupinu, jejímž členem byl i on. Policii se podařilo překazit další útok marockých spiklenců v Alcanaru, kteří se chystali vyhodit do povětří slavnou Gaudiho katedrálu SagradaFamilia v Barceloně. Dnes už stačí, aby se v její blízkosti objevilo nějaké větší auto, a je nařízena okamžitá evakuace.
Po teroru v Barceloně byly dalším Maročanem ubodány k smrti dvě Finky a osm osob bylo zraněno. Podle svědků se dvaadvacetiletý útočník AbderrahmanBouanane zaměřil na ženy. Do Finska se přistěhoval pod falešnou identitou s migrační vlnou v roce 2016, prohlásil za nezletilého, a protože pocházel z pokojného Maroka, azyl nedostal. A opět se opakoval stejný příběh. Vzhledem k tomu, že mu ani v této zemi nehrozila deportace, mohl žít dál pod různými jmény. A tak byly životy několika rodin navždy poškozené.
Lidem připadá, jako by se takovým útokům nedalo předcházet a jediné co tedy zbývá, je více kontrol a policistů, výkonnější tajné služby a betonové sloupky v ulicích. Je podivné, že se málokdo hodlá podívat na věc z vyšší perspektivy, zda by se případně neměl změnit zbabělý a agresivní politický konsensus.
Evropský komisař pro migraci DimitrisAvramopoulos v článku nadepsaném „Migranti v Evropě zůstanou” (8.12.2017) napsal, že je nejvyšší čas, aby „nalil Evropanům čistého vína”… „Nikdy nebudeme schopni migraci zastavit.”… „Za minulý rok zajistila Evropská unie pobyt dalším 700 000 lidem a je to nejen naše morální povinnost, ale rovněž nezbytná ekonomická a sociální potřeba stárnoucího kontinentu.” … Migranty, mobilitu a pluralismus musíme uznat jako normu naší politiky. Máme-li takovou migrační a azylovou politiku trvale zajistit, je nutno změnit kolektivní myšlení Evropy.” Avramopoulos připustil jisté selhání, když jsme zatím „nesplnili slib evakuovat tisíce uprchlíků z Libye a umožnit jim, aby se u nás usadili nebo dobrovolně vrátili nazpět.
Brzy nato italská vláda slíbila ono selhání EU napravit a zahájila leteckou přepravu migrantů z Libye do Říma. Plánovala přivézt za rok nejméně 10 000 osob. Ministr vnitra Marco Minniti šel osobně příchozí přivítat a prohlásil, „že nastává historický zlom, neboť jsme vytvořili humanitární koridor a zachránili uprchlíky před vyděračskými zločinci.” Nepochybně. Zcela jistě je tato iniciativa ochránila před nebezpečnou cestou po moři, má ale jeden malý kaz na kráse, nahrazuje obchodníkům s lidmi jejich práci. Před rokem zjistily italské autority, že některé „neziskovky” s pašeráky spolupracují a vracejí jim čluny. Domácí veřejnost ta zpráva nijak nepřekvapila, reagovala však s nevídanou zuřivostí, která je jistě příznakem příštích italských voleb.
Minniti a jeho kolegové samozřejmě obhajovali svou politiku a neskrývali své zadostiučinění, že konečně přicházejí jen ti praví azylanti, ale praxe evropských politiků, jimž nikdy na budoucnosti nezáleželo, dokazuje opak a Italové ministrově slibu, že zvýší počet deportovaných, neuvěří. Mezitím britská statistika potvrdila, že jen jeden z pěti mladistvých, kteří lhali o svém věku, byl vyhoštěn. A švédská soudní lékařská agentura zjistila po přezkoumání věku dětských žadatelů o azyl, že z 8 000 testovaných bylo 6 000 mladších osmnácti let, čili 82 procenta z nich by měla odejít. Co s nimi bude? To, co vždycky. Zůstanou.
Důsledky ležérního přístupu evropských politiků k imigraci – jako by bylo úplně jedno, koho přijímáme, se už dnes ošklivě projevují. Nejen tím, že si s dovozem lidí z celého světa dovážíme i problémy celého světa, ale i proto, že události a problémy na druhém konci světa mají nyní na Evropu neblahý dopad.
V prosinci 2017 oznámil prezident Spojených států, že plánuje přestěhovat americké velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Nepřátelé prezidenta jej nařkli z provokace a varovali, že povstane „arabská ulice”. V muslimském světě ale panoval klid. Reportér BBC před Damašskou bránou v Jeruzalémě si postěžoval, že se zde sešlo více novinářů než palestinských demonstrantů. A přece jen nezůstala ona bájná arabská ulice klidná - existuje totiž v Evropě.
Demonstrující dav před americkým velvyslanectvím v Londýně skandoval: „Vzpomeňte si Židé na Chajbár, Mohamedovo vojsko se vrátí!” (ChajbárChajbár, jajahud, jajšMuhamad, sajahud). Tento pokřik měl připomenout genocidu židovské oázy Chajbár Mohamedovým vojskem v 7. století. V Amsterodamu nějaký muž v palestinském kostkovaném šátku a vlajkou Palestiny roztříštil okna židovské restaurace. Nejošklivější pouliční výtržnosti vypukly jako vždy v tolerantním Švédsku. V Malmö vykřikovali demonstranti„židy postřílíme“ a v Gothenburgu asi dvacet maskovaných mužů napadlo molotovovými koktejly místní synagogu. Naštěstí se židovské mládeži z vedlejšího kulturního střediska podařilo na poslední chvíli utéct. Ve Stockholmu a v Berlíně hořely vlajky s Davidovou hvězdou, muslimská mládež řvala „opice a prasata” a konaly se veřejné sliby budoucích sebevrahů. Mluvčí dnes už nepatrné židovské obce v Malmö si povzdechl: „Obáváme se vyjít na veřejnost s Davidovou hvězdou, žít jak jsme byli zvyklí, znamená každodenní zápas.”
Nedávno se jeden novinář z Die Welt pokusil vysvětlit rozvažování kancléřky Merkelové v srpnu 2015 před jejím osudovým rozhodnutí. Zdá se, že měla velké obavy a bylo pro ni nepřijatelné, aby se světem nerozběhly fotografie německých pohraničníků v potyčkách s migranty. Jeden vládní úředník si připomněl rozhovor Merkelové na mimořádné krizové schůzi v Bruselu v říjnu a citoval ji: „Topíme se (Wirsaufen ab), z Rakouska jsme dnes dostali takové množství uprchlíků. Co nás čeká zítra?” A k tomu poznamenala, že vyrostla v zemi za zdí a nepřeje si, aby bylo v jejím životopise jednou uvedeno, že stavěla nové zátarasy.
Předpokládané dopady krátkozraké přistěhovalecké politiky se už pomalu začínají projevovat. V březnových volbách v Holandsku se vládnoucí liberálové udrželi na prvním místě, ačkoli se celou dobu předpokládalo, že zvítězí Wildersova antiimigrační strana. Té sice ubralo pár hlasů nové nacionálně konzervativní uskupení Forum pro demokracii, ale daleko podstatnější roli sehrála vychytralá rétorika premiéra Marka Rutteho, který jednoduše Wilderse napodobil a imigrantům pohrozil: „Chovejte se normálně, nebo vypadněte!” Těsně před volbami vyvolal třenici s tureckými politiky, kteří měli přijet a vybízet Turky v Holandsku, aby v referendu o posílení prezidentských pravomocí hlasovali pro prezidenta Erdogana, a nevpustil je do země. Rutte dokonce nedovolil přistát letadlu s tureckým ministrem zahraničí. A tak díky této hře Wilderse porazil a stal se opět premiérem.
I ve francouzských prezidentských volbách porazil kandidát hlavního proudu Emmanuel Macron antiimigrační stranu Marine lePenové. Možná měl štěstí, že stál proti člence kontroverzní rodiny. Každopádně i tady vznikl dojem, že lze status quo evropské politiky udržet a mnozí jásali, aniž by vzali v úvahu dlouhodobý vývoj. Jako by zapomněli, že otec lePenové v roce 2002 obdržel jen 17, 8 procent hlasů, kdežto jeho dcera o patnáct let později získala neuvěřitelných 33,9 procent.
Zářijové volby v Německu už ale umlčely hlasy, jež se domnívaly, že centristická politika zvítězí jako obvykle a vše zůstane při starém. Ministr vnitra Thomas de Maizière se pokusil dost nejapně hrát stejnou hru jako Rutte a v bulvárním deníku Bild-Zeitung mezi jiným řekl: „Nejsme žádná burka”. Ani zde ještě opozice nevyhrála, ale kancléřčina strana CDU zaznamenala nejhorší výsledek v celé své poválečné historii, pomlouvaná a ostrakizovaná Alternativa se stala třetí největší stranou v Bundestagu a s 94 poslanci získala status oficiální opoziční strany. Třetí vláda velké koalice s Merkelovou v čele je natolik oslabena, že je téměř nemyslitelné, aby vyhrála příštích volby.
Jako vždy, ani tentokrát nechyběly sliby. Na roční výročí berlínského atentátu slíbila kancléřka, že „ručí za bezpečnost” německé společnosti. Velkohubá slova. Ani ona ani nikdo z evropských politiků nezavedl žádná opatření, aby žadatelé o azyl, jako vražedný Tunisan v Berlíně, nemohli přijít na kontinent, nebo byli alespoň po odmítnutí vyhoštěni. Jediné, na co se zmohli, jsou zakázky pro výrobce betonových zátarasů a sloupů. Pokud vůbec, tak se vánoční trhy budou konat pod ochranou betonových zdí a ozbrojené policie. „Není zvláštní”, poznamenal Mark Steyn, „jestliže ve svobodné společnosti mají stát na každém rohu ohyzdné bezpečnostní kontroly? Nebylo by lépe je postavit na hranici, místo úsilí chránit každého občana uvnitř?”
Daleko výrazněji se od středové politiky odklonilo Rakousko. Ministr zahraničí Sebastian Kurz otevřenou kritikou dosavadní politiky imigrace a integrace zajistil tradiční lidové straně vítězství a utvořil koalici s antiimigrační stranou svobodných. Vzít do vlády stranu označovanou liberální elitou za extrémní pravici vzbudilo značnou mezinárodní pozornost. Pochopitelně. Sám fakt, že se tak stalo, má velký význam pro evropskou politiku. Bude-li rakouská koaliční vláda úspěšná, stala by se příkladem a mohla by zásadně změnit dosavadní konsensus o stálé nezbytnosti imigrace. Její sebemenší selhání by ale znamenalo, že nebyla víc, než jen předčasným signálem opravdové změny.
Státy střední Evropy se i nadále vyhraňují vůči Berlínu a Bruselu. A protože odmítají kvóty na rozdělování migrantů a nehodlají souhlasit s katastrofální politikou Unie, vysloužili si nevoli Evropské komise. Ta v prosinci 2017 oznámila, že na Polsko, Maďarsko a Českou republiku podala žalobu u Evropského soudního dvora a pohrozila jim sankcemi a vysokými pokutami. Výrok zatím nepadl.
Z rozhovorů, jež jsem měl s mnoha lidmi ve střední Evropě, bylo zřejmé, že si velká většina přeje zůstat v Evropské unii, ale zároveň podporují svou vládu v jednoznačném odmítnutí nechat si Bruselem vnucovat imigrační politiku. Odmítají zastrašování a logiku „buď,a nebo“. Konflikt může zůstat nerozhodnut. Je absurdní, aby Komise vydírala členské státy a trestala je za chyby Berlína, zejména v situaci, kdy Němci nedali najevo sebemenší lítost nad tím, co provedli a jsou schopni nepřiznaný omyl zopakovat. Nemůžeme mít Středoevropanům za zlé jejich realistický pohled na svět a je zcela pochopitelné, že nechtějí s námi sdílet stejný osud. Jistě vědí, že zoufalí obyvatelé Malmö demonstrují a žádají vládu, aby trestala rostoucí počet útočníků na ženy. Jistě mají k dispozici statistické informace o prudkém růstu násilí v Německu a nemají důvod pochybovat o příčině. Stačí, že viděli bezpečnostní zónu pro ženy na silvestra v Berlíně a nepotřebují polooficiální německé přiznání, že zvýšení počtu brutálních činů mají z devadesáti procent na svědomí přistěhovalci. Neexistuje důvod, proč by si měli takové neštěstí dovážet?
Podivná smrt Evropy se nejen stala světovým bestselerem, ale byla přijata vlídně i kritikou a mnoha politiky, kteří s mou argumentací vřele souhlasili. Velmi mě překvapil souhlas některých tak vysoko postavených osob. Jak je možné, že nic pro nápravu imigrační politiky neudělali? Zřejmě se potvrdilo mé podezření, že je pro ně výhodnější nechat věci běžet a nepálit si prsty kvůli potížím, jež si postižená společnost uvědomí až za dlouhý čas. ’
Počítal jsem, že někdo najde v knize nějaké nepřesnosti zvláště ve statistických údajích nebo citacích politiků a přestože jsem byl přesvědčen o jejich správnosti, mohly být nechtěně vytrženy z kontextu a zavádějící. Jsem rád, že nikdo uvedená fakta nenapadl.
Stále ovšem existují lidé, kteří se přetvařují, že to, co se děje, je naprosto normální. V listopadu publikovalo výzkumné středisko Pew novou studii, která potvrzuje křivku růstu muslimské populace v Evropě, jaká vyplývá z mého průzkumu. Dokonce i v deníku TheGuardian mohli čtenáři narazit na článek pod titulkem „Muslimská populace se v některých státech EU ztrojnásobí“ a možná utrpěli šok, že se jejich oblíbený levicový list zbláznil a podlehl rasismu.
Stále platí, že probíhá systematické úsilí, aby evropská veřejnost nevěřila svým očím. Tato přetvářka je nesmyslná, nač si zastírat, že nedochází k zásadní hluboké proměně naší kultury? Takové je poselství knihy, kterou jste dočetli. Na konci století bude dnešní mladá generace žít v jiné zemi a v jiné společnosti, než ve které vyrůstala. Možná o nic nejde. Lidé, kteří si pamatují, jak vypadala západní Evropa, postupně vymřou nebo se odstěhují a ti mladší si nebudou dělat starosti ze ztráty starého Švédska, Francie nebo Británie, které stěží poznali. Možná jim dnešní potíže popsané v této knize, nebudou už nic říkat. Možná. Kdoví ale, jestli se právě nerodí nový svět ještě větších problémů.
