Byl to šťastný nápad vzít disertační práci entomologa Petra Hampla (jmenovce sociologa Petra Hampla) a přetavit ji... ve tři sta padesátistránkovou knihu O mravencích a lidech. Výsledek? Stala se jím čtenářsky schůdná mapa pohledů lidstva na tento hmyz - od starověku až dodnes, přičemž autor opakovaně dokládá, nakolik nám mravenci svou společenskostí i dalšími prvky chování odnepaměti připomínali nás samé.
Úvodem navíc připomíná, že dosud neexistovala ucelená studie mapující lidské snahy o pochopení téhle society ve srovnání s lidmi. Napravil to, habilitoval se touto studií a ještě ji doplnil, než ji nabídl k vydání Pavlu Mervartovi. Za to jej lze pochválit, ale před závorku raději vytkněme určitou nedostatečnost rejstříku.
Ano, podchytil mnohé tu citované osobnosti (Hanns Heinz Ewers, Julian Huxley, Maurice Maeterlinck, Jean-Henri Fabre, Josef Hais Týnecký), ale pomíjí osobnosti jiné, které knihu přesto „osídlily“. Asi teprve v čase doplňování původní disertační práce (vedené Prof. Stanislavem Komárkem)? A v rejstříku tak kupříkladu není Ondřej Sekora či Huxleyho přítel H. G. Wells se svou povídkou Vláda mravenců (The Empire of the Ants, 1905).
Upozorněme také, že Petr Hampl rozhodně nesepsal žádné kompletní dějiny myrmekologie (ty ostatně existují) a že například historii klasifikace mravenců zmiňuje pouze okrajově, aby se spíš soustředil na dějiny výzkumu mravenčího chování a na pohledy na mravence ve více údobích evropské vědy.
Zajímá ho, co kdy které badatele fascinovalo na mravencích, ale i to, co vynechávali. Proč? Zrovna ignorované bývá charakteristické pro ten či další čas vývoje. A rozličné podoby mravence zrcadlí pak obrazy člověka té které éry.
Nechce se tomu ani moc věřit, ale vývoj myrmekologie věrně odráží sociální, ba filosofické proměny lidstva.
Obraz mravence - a obraz člověka jsou spojité nádoby. A co víc, autor přichází s další tezí. Studium tohohle hmyzu se dle jeho názoru podepisuje i na lidském „sebepojetí“, které zpětně ovlivňuje i náš způsoby náhledu na přírodu. Studium každého z mravenců tak v sobě latentně obsahuje antropologii!
Tento náhled však není radno přeceňovat. Dějiny to dokázaly. A Petr Hampl to předvádí kupříkladu na práci Williama Mortona Wheelera (1865-1937), této ikony americké myrmekologie.
Wheeler nebyl včerejší, ale přímo uhranut „otrokářstvím“ u mravenců.
Současně zůstal zastáncem eugeniky a společenský hmyz se mu stal vhodnou laboratoří, ve které - bez jakýchkoli skrupulí - studoval sociologické teorie, aby je zpětně aplikoval na lidstvo. Pátral také po společných bodech vlastní vědy se sociologií a nadchla ho teorie elity Vilfreda Pareta (1848-1923). Bál se nekontrolovanosti mas a za součást úkolu elit považoval právě eugeniku.
Mělo však být hůř. A ve dvacátém století bylo. Lze mluvit i o mravenčím „fašismu“ a sám Petr Hampl tak činí v kapitole Karl Escherich a jeho žáci.
Mezi ty žáky patřil také nacistický spisovatel H. H. Ewers (1871-1943), který mravence vnímal jako zástupce ryze totalitních společenství. Dle jeho názoru si jsou vědomi ceny vlastní rasy a náleží jim krutost. Neberou zajatce. A současně velice, velice dbají na hygienu.
Mravenčí „řád“ ale býval zrovna tak vykládán socialisticky, o což se přičinili především Kropotkin, „chicagská škola“ a letošní jubilant Vladimír Jan Amos Novák (1919-1997).
Podle jeho výzkumů mravenci představují typickou beztřídní společnost, kde všichni pracují pro blaho celku, a potvrzoval tím tedy šanci na vznik lidské společnosti v duchu Marxe a Lenina. Fascinován byl zvláště neexistencí rodin u mravenců, jejich společnou péčí o potomky a absencí soukromého majetku. Konečně i ochotou jedince zemřít pro dobro kolonie. Takzvaná „eusocialita“ byla podle Novákova názoru i cílem celé evoluce a na člověka hleděl optikou mravenčího světa, aniž si asi zcela uvědomil, že ten samý svět předtím a osobně spatřil a zpracoval optikou vlastní a lidskou.
Podobné omyly ale nemění mnoho na tom, že je stejně absurdní hovořit o mravenčím kapitalismu, jak to pro změnu dělá Edward Wilson. A Hampl?
Je zevrubný. Nestrachuje se uvést svou práci už citacemi z Bible a přes zooteologii (18. století) putuje k sensualismu i racionalismu. U slavného Georgese Leclerca de Buffon pak předvádí i zcela nesmyslné extrémy jeho deismu.
„Co když příroda ani nemá systém?“ odvážil se Buffon ptát v kontroverzi s Linného systematikou, která dle jeho názoru jenom odrazila intence autora.
A jakákoli klasifikace je podle Buffona jen výplod lidského mozku, zatímco příroda volně putuje v sotva znatelných přechodech mezi organismy. Buffon dokonce ani neviděl ostrý přeryv mezi živočišnou a rostlinnou říší a kupř. polypy označil jak za živočichy, tak za rostliny. Asi není divu, že pouze za výtvor naší mysli považoval i matematiku. „Bůh matematikou nemluví,“ napsal a podobně se tvářil nad hemžícím se mraveništěm, když dodával: „Tvůrci tam nahoře podsouváme věci. Inklinujeme k unáhleným soudům a mravencům se dokonce tradičně podsouvá schopnost vidět do budoucnosti.“
Vysmíval se podobným názorům a taktéž tomu, že by mohli být inteligentní. Viděl jediné. Instinkty. A jako jeden z prvních zdůraznil mravenčí agresivitu, žravost a sobectví.
To Charles Darwin NEBYL myrmekolog, nicméně jeho kniha O původu druhů (1859) přesto zcela změnila pohled na mravence. Abychom ale opět nepřeceňovali přínos badatele zvučného jména, upozorněme, že to byly doby, v nichž se kupříkladu ještě věřilo na organisované pohřbívání mravenčích bojovníků, ne však už dělníků.
Darwin zprvu ani neuměl pochopit, jak by mohl taky u mravenců fungovat - jím odhalený - přírodní výběr, ale posléze přijal tvrzení badatele Hubera, podle kterého se mravenčí otroci jako otroci dozajista necítí. Ani on pak necítil podstatnou propast mezi mravenci a námi a přiznal „drobotině“ tu nejvyšší příčku v evoluci chování. Nebo tedy aspoň v rámci hmyzu.
Teprve závěrem se Hampl věnuje odrazu mravenců v literatuře.
Hodnotí díky tomu například díla Jeana-Henri Fabra (1823-1915) a tento popularizátor, jak dokládá, poměrně dost ignoroval anatomické a morfologické popisy, přičemž psal velice intuitivně.
V podstatě bezděky se tak stal jakýmsi protoetologem. Ale víc než mravencům se nakonec věnoval svým oblíbeným kutilkám. A včelám. Psát uměl, pravda, napínavě a s vtipem, takže bývá srovnáván s La Fontainem.
Jeho žáka a napodobitele (a laureáta Nobelovy ceny) Maurice Maeterlincka (1862-1949) označil sám Victor Hugo za „Homéra hmyzu“, byť sám Homér hmyzu přiznal, že kupříkladu „termita v životě neviděl“. Jeho kniha La vie des termites (1926) se přesto stala bestsellerem.
V díle o přírodě akcentuje pak vždy svévolně jen a jen témata, která mu umožní vést přímé analogie s člověkem. Zbytek ignoruje. A rád šokuje nesmírnými počty mravenců i jejich silou, přičemž stále srovnává s lidmi. Mravenci jsou u Maeterlincka lidmi hmyzího světa.
Petr Hampl nezapomněl ani na - ve svém čase - populárního Alfreda Brehma (1829-1884) a na jeho desetisvazkové dílo, které však dosti poklidně zneužívá pojmosloví psychologie a sociologie. Brehm nemístně antropomorfizuje a kupříkladu rojení mravenců nazývá „společenským svátkem“. V kapitole Česká literatura o mravencích se pak Petr Hampl propracovává přes Františka Klapálka, Bohumila Kliku i dokonce bratry Čapky.
A pak je tady Hais Týnecký a knihy Bratři mravenci (1919) a Boj o les (1932).
Všímá si zde dnes už nekorektních protiněmeckých narážek anebo němčiny u rezavých mravenců. A předvádí, jak tito „němečtí“ mravenci české napadnou a zotročí, přičemž dospělí jedinci se hrdě a sami hlásí do otroctví. A „Němci“ uvnitř Týneckého mraveniště?
Lenoší, nepracují a k otrokům jsou krutí. Mají velmi prostopášnou šlechtu, a kdo se vzepře, je popraven. Larvy jsou pak vychovávány v ryze německém duchu a ty poněmčené jsou vedeny k tomu, aby nenáviděly vlastní rodiče i češtinu. Starým či nemocným ukusují otrokáři hlavy, aby je nemuseli živit, a Hampl cituje sekvence, kde Týnecký přejde k líčení brutalit a sadismů první světové války. Ale nakonec čeští mravenci povstanou, pobijí německou šlechtu a královnu donutí zametat ulice. Je to letos právě sto let, co tahle bizarní, Otakarem Štáflem ilustrovaná kniha vyšla.
V Týneckého Boji o les je i scéna, v níž jsou škůdci lesa povinni se odstěhovat a všechno zanechat na místě, jak to leží a běží. Autor tím věru předpověděl mnohé. Politické narážky týkající se mravenců obsahují ovšem i práce entomologa Jana Obenbergera (1892-1964) a Hampl se kratičce dotkne také spisovatelů Karafiáta, Lady, Těsnohlídka a Kožíška. Snad až příliš zběžnou vsuvkou je však pár odstavců o Ondřeji Sekorovi, v nichž naštěstí Hampl aspoň odkazuje na „vynikající“ knihu Blanky Stehlíkové a Věry Vařejkové.
Asi se budeme muset smířit s tím, co říká Stanislav Komárek.
„Antropomorfické uvažování je součást poznání a snaha je vypudit vede jen k jeho zviditelnění - a přenosu na nevědomou rovinu, kde pořád funguje, my si to ale neuvědomujeme.“
A nevnímáme tedy jeho vliv na své názory. Příkladem podobného „tvůrce neviditelna“ byl například badatel Auguste Forel (1848-1931) – a nepomohl ničemu. Aniž to zcela vnímal, založil i na TOM NEVIDITELNÉM vlastní praxi psychiatra.
Dobová mentalita se obyčejně odráží na obrazech přírody. Každá doba si pak z přírodních jevů vybírá jen ty, které konvenují historickému kontextu a společenské struktuře. Britské práce tak často předvádějí mravenčí královnu ve shodě s royalistickou tradicí, ale Francie to bojkotuje. A i přes - zdejší - revoluční pohledy na mravence se nakonec dospělo k takřka absurdním mravencům - mistrům imperialismu. Důvody se vždy našly. A které?
Skvěle promyšlená ekonomika, domestikace mšic, pěstování hub... Asi ne náhodou byli mnozí myrmekologové i zastánci už zmiňované eugeniky (Forel, Wheeler, Escherich, Ziegler i Goetsch), ale od války převážil pohled Edwarda Wilsona (*1929), podle něhož je svět podřízen genetickému kapitálu, přičemž altruismus se nevyplácí.
Badatelka Deborah Gordonová (*1955) spatřila nato v mraveništi dokonce počítačovou síť a nelze popřít, že se nikdo neubráníme sociomorfnímu modelování tohoto hmyzu, modelování popsanému poprvé filosofem Topitschem.
Ale zatímco se příroda antropomorfizuje, člověk se protichůdně biomorfizuje a obé představuje okruh a sebepotvrzování. „Obraz zvířete má tedy zásadní vliv na utváření obrazu člověka,“ píše Hampl, a když vidíme zvířata jako sobecké individualisty, znamená to vždy, že je přirozené být sobecký individualista.
A když přírodu vidíme coby božskou - a v zásadě dobrou, je jenom přirozené být v zásadě taky dobrý, protože příroda (ať už se cítíme být její součástí anebo více jejím pánem) je referenční rámec vztahu člověka ke světu a spoluurčuje, jak pro nás svět vyvstává a kde je v něm naše místo. „Navzdory tomu, že už od dob Davida Huma víme, jak je přecházení od deskriptivních vyjádření k preskriptivním problematické, a že nelze vyvodit hodnotící soudy z těch faktuálních.“
A měli bychom se mít na pozoru, chceme-li morálku a hodnoty zakládat na svém vědění o světě okolo.
„Dodnes se o tuhle otázku etikové přou a Kolář a Svoboda tvrdí, že je právě tento problém (podle Huma známý jako Is-Ought problem) ústředním problém celé etiky,“ připomíná Hampl a stále a stále se mu vrací následující otázka:
„Je správné, co je přirozené?“
Ve vědě je ten dotaz vždy ukryt. Vždy. A už implicitně. Je přitom pravděpodobné, že se podobnému stylu uvažování nelze vyhnout, a žádný badatel stojící nad mraveništi to neuměl. Jejich zkušenosti se pak Petr Hampl snaží ve finále extrapolovat na poznání jako takové.
Jedno se zdá být jisté. Zbavit se „etického naturalismu“ neumíme. Je nepotlačitelný a neovladatelný a lze jej pouze skrýt: a co zůstává skryto, se zbytečně a nebezpečně ztrácí ze zřetele.
Petr Hampl: O mravencích a lidech. Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Recenzovala RNDr. Klára Bezděčková, Ph. D. a editovali Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký a Karel Kleisner. Jako 24. svazek edice Amfibios vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2018. 352 stran
