Nenásilná filozofie je věda o nejtajnějších nadějích člověka. Takto nám to vysvětluje Igor Ostrecov v knize "Úvod do filozofie nenásilného rozvoje". Jelikož autor je expert na jadernou fyziku a atomovou energii, dozvíte se i to, o čem se v souvislosti s katastrofou v Černobylu nahlas nemluví.

Co se stane, když se toto paradigma přenese do společenských a humanitních věd: sociologie, filozofie, ekonomie a historie?
Odpověď je zřejmá: vznikne univerzální sociální teorie, pomocí které lze s vysokou přesností předpovědět budoucnost světa a člověka.
Fyzikální zákony říkají, že všechny procesy ve světě jsou buď skupinové nebo individuální, a pokud se ty první dají předpovídat s vysokou mírou pravděpodobnosti, ty druhé jsou naprosto náhodné.

A tato budoucnost je úžasná:
Neexistuje žádná hierarchie a elity, parazitické státy a zfalšované volby. Ale je zde harmonická společnost založená na sociální rovnosti, transparentní ekonomice a čisté energii.
Cesta k takové budoucnosti je paradoxní – v hlubokém pochopení Kristova učení, ne však v náboženském, ale v čistě vědeckém smyslu.

V rámci teorie nenásilného rozvoje se zavádějí pojmy všech forem sociální struktury společnosti, sociální podstaty člověka. Pojmy inteligence, násilí a svoboda.
Bylo vyvinuto obecné schéma rozvoje lidské mysli. Ukazuje se předurčení přechodu lidské civilizace ke společenské organizaci adekvátní Kristovým postulátem. Jsou vytvořeny nezbytné a dostatečné podmínky pro existenci tržních forem řízení. Byly vyvinuty možnosti přechodu k adekvátní sociální organizaci celé lidské civilizace.

Igor Nikolajevič Ostrecov
Doktor technických věd, profesor, odborník na jadernou fyziku a atomovou energii. Vyučoval na Moskevské státní technické univerzitě, byl zástupcem ředitele Všeruského výzkumného ústavu jaderné techniky pro vědu. V letech 1986-1987 řídil práce Ministerstva energetiky SSSR v černobylské jaderné elektrárně. Tvrdí, že tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 byla zkouškou podvodního jaderného výbuchu. Také tsunami u Japonska v roce 2011 mohla být způsobena umělým jaderným výbuchem.

Igor Ostrecov: Úvod do filosofie nenásilného rozvoje.

Namísto úvodu demokracie a marxismus.

Termíny stojící v záhlaví definují dva principiálně odlišné současné přístupy k projektování a realizaci společenských a ekonomických programů.
Pokud vím, neexistuje dostatečně logický výklad rozdílu těchto pojmů a jejich místa v reálném životě a domnívám se, že to je příčinou mnoha nedorozumění a vzájemných výčitek jejich zastánců.
Přesvědčovací metody jsou v současné době omezeny pouze na výčet vzájemných nedostatků, což samozřejmě pro oponenta přesvědčivé není. To mě přimělo učinit pokus vypořádat se s touto otázkou, protože skutečnost, která nás obklopuje, nám poskytuje příklady reálnosti a efektivnosti těchto dvou ideologií.

Příčinu toho, že dnes tolik aktuální otázka byla mimo zájem veřejnosti, vidím v neexistenci dostatečně spolehlivé metodiky jejího zkoumání.
Přisuzuje se to tomu, že každá z ideologií stojí na vlastní, na jiné nezávislé filosofické základně. Jejich skutečný rozdíl a oblast efektivity může být pochopena pouze v rámci obecnější filosofie, která obsahuje obě zmíněné jako dílčí případ. Jedině z pohledu takové filosofie je reálné doufat ve smířlivý konec jejich protivenství.

Při víře v to, že svět je zařízen podle jednotných modelů, začneme nějakými příklady z oblasti přírodních věd.

Do dvacátého století existovaly v přírodních vědách dva principiálně rozdílné přístupy k výzkumu různých jevů.
Předpokládejme, že chceme zjistit obsah nějakého plochého obrazce.
Lze postupovat dvěma způsoby.

1. Pomocí prvního můžeme uzavřít daný obrazec do čtverce, jehož plocha se určuje velmi snadno. Potom vzít kostky a házet je s cílem získat náhodné koordináty uvnitř tohoto čtverce. Poměr množství bodů získaných házením uvnitř zkoumané plochy k celkovému počtu hodů nám dá poměr plochy našeho obrazce ke známé ploše čtverce. Čím více bude hodů, tím přesnější bude výsledek. Toto je nejjednodušší interpretace velmi populární matematické metody, která se nazývá Monte Carlo – ve své podstatě čistě statistická metoda.

2. Druhý způsob spočívá v tom, že přivedeme na svět malou řvoucí bytost úplně standartním a příjemným postupem. Kumšt je ale v tom, aby se ta bytost následně stala sirem Izákem Newtonem, který jednou před spaním vynalezne integrální výpočet a navždy zbaví lidstvo nezbytnosti házet kostky. V daném případě je prvek náhody také přítomen, ale je přenesen na základní, na člověku nezávislou úroveň.

Ve výzkumné praxi jsou oba postupy absolutně přípustné. Vše záleží na reálné situaci.

Například, nikoho nenapadne podrobovat teoretickému bádání vlastnosti miliónů kusů elektrosoučástek kvůli nalezení průměrného počtu technologických odchylek, když je možně je zjistit jednoduchým náhodným výběrem z přemíry existujících vzorků.

Z druhé strany, jak moc divoký je nápad udělat tisíce experimentů kvůli určení trajektorie letu na Mars, když jsou přesně známy zákony, které takové trajektorie popisují?
Rozumný přístup nám zaručuje optimálnost výběru té či oné metody v každém konkrétním případě.

Důležité je znát jen kritéria efektivity použití každého z nich. Nehledě na to, že základním kritériem výběru tohoto druhu je zpravidla ekonomický faktor, ve vědě se tento výběr uskutečňuje víceméně bezbolestně, k čemu existují dostatečně pádné důvody. Jiná věc je ekonomika a sociologie.

Dva způsoby jednání, které jsme teď probrali, jsou modely demokratického a marxistického přístupu ke společenským a ekonomickým situacím.
Oslovil jsem mnohé, demokraty i ty, které z této orientace obviňovat nelze s otázkou, co že to je demokracie. Obvyklá odpověď jedněch – „chaos“, druhých – „vláda lidu“.
Jedno i druhé je, přinejmenším, neúplné.
Protože zaprvé, ve všech demokraciích není „chaos“ a zadruhé, co chápat pod „vládou lidu“?
Vždyť samotní demokraté nepřijmou (mírně řečeno) heslo o účasti libovolné hospodyně v řízení.

Myslím, že podstata demokracie je založena na odmítnutí hledání a současně také využití objektivních zákonitostí vývoje společnosti.

V čem je základ demokracie?
Když politik neví, co dělat v konkrétní situaci, musí se jednoduše obrátit k veřejnému mínění a postupovat v souladu se získanou odpovědí. Tj. prostě použít statistickou metodu, o které jsme mluvili výše.
V tržní ekonomice, materiální základně demokracie, funguje stejný princip.
Jestli vám není jasné, je-li něco potřeba vyrábět a za jakou cenu to prodávat, odneste to na trh, výborný symbol statistiky, a dostanete odpověď. Jednoduše a přesvědčivě. Bez bolestí hlavy a rozumování. A to mnohé přitahuje.

Vždyť přemýšlet a následovat povely rozumu, zvláště pak společného rozumu, je tak těžké.
Navíc není zdaleka jasné, co chytré hlavy vymyslí, nakolik správné budou jejich teorie a do jaké míry při tom všem vezmou v úvahu vaše zájmy. Tak raději zvolím sám to, co je výhodné. Právě v tom je mocná přitažlivá síla demokracie, její vnitřní pružina. Je možné se uvolnit, přemýšlet jen o sobě, o svojí materiální výhodě, zapomenout na problémy celé společnosti.

Základní myšlenkou demokracie je maximálně využít možnost vyloučit vědeckou sociální prognózu, zaměnit ji prostě statistikou, která se zakládá na individuálním rozumu, a to včetně oblasti ekonomiky.
Právě proto historická mise demokracie spočívá ve vytvoření vysokých standardů života jednotlivce.

V demokraciích, které jsou stochastickými (založenými na náhodě; p. p.) společnostmi, je blízké normě statistické dělení podle úrovně života svých občanů, tj. existuje převažující střední třída, chudí a bohatí.
Když chybí jeden z těchto prvků, společnost přestane být čistě demokratickou, protože to bude spojeno s nezbytností zapojení společné mysli a rozhodnutí, což čisté formy demokracie obecně v principu odmítají.

Příkladem může být systém sociálně-demokratických názorů.
Když jsou uvedeny v dokonalost statistické postupy, demokracie odmítají násilí. Proto je vztah demokratů k dialektickým formám filosofie, které jsou založeny na myšlence boje mírně řečeno chladný. Pokud možno se je snaží ignorovat a v akutních případech se k nim staví ostře odmítavě. Reálně tato pozice vede k tomu, že při odmítání principů boje na úrovni kolektivních interakcí demokraté skrytě přiznávají jejich nevyhnutelnost a nezbytnost na individuální úrovni.
Právě to je nejslabší článek v systému demokratických názorů, kterého se snaží zbavit.
Hlavní politickou strategií demokratů je neumožnit přerůst individuálnímu boji v boj kolektivní.

Živelnost (stochastičnost) demokratické společnosti je přirozeně jen idealizované schéma.
Sám jsem v jiných publikacích demokracie definoval jinak – jako společnosti, v nichž násilné přerozdělování uskutečňuje skupina občanů pod ochranou státu.
Skutečný život do idealizovaných schémat vždy přináší korekce a časem je mění k nepoznání.
Tak to chodí i v přírodních vědách. Svou jednoduchostí skvělé zákony symetrie, které vedou například k zákonu zachování impulsu, se přitom zcela ignorují při pohybu objektu ve viskózním prostředí. Realita zpravidla mění ideální představy, které ale i tak zůstávají trvalým cílem idealistů.
Proto zde posuzuji pojem demokracie pouze z pohledu světonázorového.

Nejcennější v ideologii demokratického hnutí je, i když jen intuitivní, ale přece jen snaha o absolutní odmítnutí násilí.
Právě tato skutečnost je jedním z výchozích bodů mého chápání světa. Demokraté intuitivně věří, že jen díky ohromnému počtu a různorodosti lidí jsou statistické postupy nejen opodstatněné, ale i naprosto nezbytné.

Nicméně dodnes ideologové demokracie nezvládli sestavit důsledný, logicky úplný systém názorů, který by zdůvodňoval nezbytnost a nevyhnutelnost nenásilné filosofie.

Z mého pohledu příčina spočívá v tom, že demokraté se do systému nepředvídatelných vztahů snaží zapojit ekonomické otázky.
Při víře v rovnost lidí jsou díky své základní koncepci o náhodném chování lidské společnosti nuceni se smířit s principiálním faktorem nerovnosti v materiálním světě, s faktorem ekonomickým. A proto, i když v zásadě násilí odmítají, skrytě ho tímto uznávají. Pokud pak individuální násilí kvůli objektivním zákonitostem přerůstá v násilí kolektivní, s hrůzou odmítají logický důsledek svých činů.

V této části se neposuzuje řada otázek, jako jsou například příčiny krizí demokracií a podmínky jejich stabilního rozvoje, úpadek demokratických názorů do farizejství atd. Úkolem této části knihy je ukotvení teze o tom, že příčina nemožnosti vytvoření logicky návazné demokratické ideje spočívá v odmítání duality světa, odmítání jeho příčinnosti, absolutizaci pouze jeho pravděpodobnostního charakteru, což se konkrétně projevuje zapojením současných tržně-ekonomických teorií do systému svých hodnot. Tato koncepce vede k vytvoření dokonale rozkladných programů dalšího rozvoje lidstva, jako je například koncepce trvale udržitelného rozvoje vedoucí k závěru, že na Zemi nesmí žít více jak 1,5 miliardy lidí.

Přírodní vědy „přežily“ tuto bolest už na začátku 20. století, kdy začaly chápat dualismus jako principiální vlastnost světa. Dnes jsou na řadě společenské vědy. Mnozí lidé ve světě, a v naší zemi zejména, vnímají slovo demokracie hanlivě. Demokracie je spoutána nedůvěrou u velké většiny lidí na planetě. Proto hlavní závěr, ke kterému docházím vzhledem k budoucí modernizaci demokratických názorů, spočívá v tom, že emancipace demokracie je emancipací od současného ekonomismu.

Použitím Marxova modelu pro zformulování hlavního závěru první části úvodu přecházíme k marxismu.
Jeho problémy jako filosofického systému jsou mnohem složitější.
Podstatou marxismu není jen nadhodnota a světová revoluce nebo ještě nějaké další víceméně zdařilé části, jak si mnozí myslí. Hlavní poselství marxismu je ve veliké myšlence o principiální nezbytnosti přetvořit svět. Přírodní vědy nejprve zformulovaly deterministický model a teprve potom přišly k nevyhnutelnosti pravděpodobnostních postupů, například v podobě Heisenbergova principu neurčitosti.

V sociální sféře proběhlo všechno naopak.
Jen Marx poprvé poukázal na nezbytnost determinismu – možnost vypracování vědeckých prognóz a vědomého působení na osud lidstva. Nicméně marxismus kvůli zásadním nedostatkům materialistické dialektiky (filosofické základny marxismu a gnoseologickým pramenům této teze) neposkytl a poskytnout nemohl místo determinismu v reálném životě a ani jeho poměru k zjevné náhodnosti lidské společnosti.

Marxismus samozřejmě uznává statistické postupy, ale je to pro něj jenom pohodlná metodika zkoumání větších objemů informací, ne podstatná vlastnost našeho světa. Zásadní je pouze teze o jeho determinismu. Ale u Marxe je to pouhá teze.

Jako základ rozvoje vidí marxismus boj.
On si ani neklade otázku o příčinách předurčenosti výsledků boje. Vše se omezuje na prosté konstatování faktu o objektivnosti historického procesu. Navíc vně jeho pozornosti prochází mechanismy nekonfliktního evolučního vývoje, což je základní téma demokratické logiky.
Marxismus vidí ve vývojových etapách jenom čas hromadění protikladů.
Právě proto je pro lidi s demokratickým smýšlením tato filosofie nepřijatelná.
Právě proto, že se dotýká jen jedné strany jevů, není marxismus všeobjímající, tudíž není intuitivně přijímán masami. Navzdory Leninovi je Marxovo učení v mnohém správné, ale ne absolutně.

Životaschopnost základní myšlenky marxismu lze snadno objasnit na jednoduchém příkladu:
Zvíře přijde k potravě, očichá ji a podle výsledku ji buď sežere, nebo jde pryč. Tj. provádí typickou statistickou zkoušku podle schématu „ano – ne“.
Člověk, předtím než odmítne nepoživatelnou potravu, se ji pokusí připravit a udělat ji tím poživatelnou.
Když tedy odmítne prostou statistiku, zapojuje do své činnosti rozum.
Otázka: Kdo má větší šanci na přežití?
Zjevně člověk. To je základní, zcela jasná příčina adekvátnosti Marxovy teze. Rozum, vědecká sociální prognóza a činnosti v souladu s ní dávají lidské společnosti větší šance na přežití.

Z mého pohledu je právě myšlenka boje a násilí, na které je marxistická filosofie založena, rozhodujícím faktorem, proč je pro ohromné množství lidí nepřijatelná.

Nemám sklon hodnotit současné problémy jen podle prodejnosti našich politiků a všeobecné blbosti společnosti.
Vidím příčiny mnohem hlouběji, ve zvláštnostech lidského rozumu a základních vlastnostech našeho světa, v neexistenci jednotného filosofického systému, který by sjednotil individuální vlastnosti rozumu a předurčenost v rozvoji kolektivní organizace lidí.

Vím, že takový systém může vzniknout pouze na základě spojení hlavní myšlenky demokracie, statistického přístupu ke společenským jevům, což je koneckonců odmítnutí násilí a hlavní myšlenky marxismu, což je determinismus v rozvoji lidské společnosti a jejího rozumu.

Takový přístup, který spojuje zdánlivě neslučitelné vyžaduje, stejně jako v přírodních vědách, zásadní změnu našich představ a radikální rozšíření světonázorové základny, širší než v přírodních vědách, protože do systému musí být zapojen lidský rozum.

A nejhlavnější je, že budeme zároveň muset pochopit, jaké jsou skutečné zdroje determinismu a stochastičnosti našeho světa.
Jaká je logika jejich svazku a v čem jejich společná prapříčina. Podle mého soudu je tato logika zformulována v námi propagované filosofii nenásilného rozvoje.
A jestli byla Marxova teorie zaměřena na vytvoření materialistické teorie rozvoje lidské společnosti, tak úlohou nenásilné filosofie je zformování teorie rozvoje rozumu.

V této části knihy mluvíme o otázkách marxismu a demokracie.
To je jen výchozí bod předkládané filosofie. Avšak, co se týče marxismu, z této filosofie vyplývá, že ho čeká mnohem těžší krok směrem ke sjednocující nenásilné filosofii než demokracii, protože emancipací marxismu je jeho emancipace od materialismu.

Z ruského originálu „Vveděnije v filosofiju něnasilstvěnnovo razvitija“, volně dostupné verze vydavatelství Komplex (Rostov na Donu) z roku 2002, přeložil OSVĚTIMAŇÁK (2023)
Kniha zde:
https://torden.sk/produkt/uvod-do-filozofie-nenasilneho-rozvoja/