Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři Stanislavu Vodičkovi, (15.10. 1910 – 26.11. 1982), čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.
Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na vzdech:
"Kde jste slova, pojďte na pomoc".
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se třeba do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.
Tam, kde usínají motýlové (1979) cena Vyšehradu za nejlepší původní prózu
Kniha „Planina ticha (1983)
Komáří pěšinkou (1984)
Jepičí okamžiky (1990)
Básník Jakub Deml v Tasově (1991)
Pásmo „Na motýlí pěšince“ zaznělo v r. 1985 v pražské Viole
Ukázky z knih...
Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.
Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.
Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.
Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.
Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.
Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.
Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho... Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!
Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.
Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.
Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.
U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!
PopásáníKdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.
Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.
Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.
Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.
Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.
Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.
Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.
A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.
Kvašení vínaNejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.
