Třebaže narozený ve slovenském Púchově je Rudolf Pellar (1923 – 2010) známý jako český herec, překladatel, zpěvák, moderátor, šansoniér a hudební pedagog. Hned po studiu herectví na konzervatoři v Brně následovalo angažmá jedno za druhým: nejprve Jihlava a Opava, po nichž natrvalo zakotvil v Praze (dnešní Divadlo Pod Palmovkou neslo dříve jméno S. K. Neumanna, Hudební divadlo v Karlíně a celých třicet let hrál a zpíval v Městských divadlech pražských).
Hudba, zpěv a přednes po celý život
Při tom vystudoval hudbu a zpěv. Jeho krásně znělý a barevný baryton v celém rozsahu spolu s tanečními a pohybovými schopnostmi uplatnil nejen v operetách a muzikálech (Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo ABC), ale zejména s mnoha orchestry a hudebními skupinami včetně slavných K. Krautgartnera, G. Broma, K. Vlacha, Slávy Kunsta a J. Jirmala. Kdo by neznal jeho songy z americké country hudby, francouzské a další světové šansony, interpretované také v brilantním českém překladu!
Ještě donedávna vyučoval Rudolf Pellar šansonový zpěv na konzervatoři v Praze. Jeho umělecká a pedagogická činnost má nebývalý rozsah: nejméně 50 přeložených knih, právě tolik divadelních rolí, deset zvukových nosičů, další nepočítané množství četby na pokračování a dramatizované četby, rozhlasové hry, pohádky, komponované pořady – v té knížce zahrnuje jeho výběrová bibliografie 15 stránek! K tomu lze připočíst i ocenění (jsou jen tři: již vzpomenutá státní cena za celoživotní překladatelské dílo s Lubou Pellarovou (1997), Křišťálová růže za interpretaci mluveného slova (2000) a třetí místo v soutěži Neviditelný herec za četbu knihy Petrolejové lampy (2006).
Šanson, věc veřejná
Měli či vlastně ještě stále ho máme rádi (funguje s Janem Petránkem, u klavíru Milan Jíra a všude tam bývá plno, kde tato trojice v pořadu Šanson věc veřejná účinkuje) a za jeho písničky Karla Hašlera, Voskovce a Wericha, nebo kuplety z Červené sedmy. Uveďme alespoň některé nejoblíbenější písničky v podání Rudolfa Pellara: Červená aerovka, Takový sníh už nepadá, Malý bar, Pařížské bulváry, Starý povozník, Atomová pohádka, Pardon, já musím, S buřinkou v ruce, Bambus a řeka nebo Buffalo Bill.
Zákazy, zákazy, zákazy….
Dnes ho známe ho z gramofonových desek, z rozhlasu. Kdysi měl deset let zákaz hrát, zpívat nebo recitovat a číst v rozhlasu a zahrál si ve filmu a v televizi – ale tam také nesměl 17 let vystupovat. Dokonce byl vydán zákaz na jeho překlady, na nichž se podílela i jeho žena Luba. Vysoce postavení soudruzi postihli podobným zákazem také mnohé herce, dostávali na své dopisy stejnou odpověď: „Není námitek proti Vašemu vystupování, ale v současné době se pro Vás nenašly žádné úlohy…“ To se opovážili napsat nejen R. Pellarovi, ale také Václavu Voskovi.
Jak se tedy, proboha, ten náš Rudolf živil? Překládal.
Byli tu stateční lidé, kteří pomohli: básnířka Jiřina Hauková, Jana Nováková z nakladatelství Svoboda, díky Janu Zábranovi (odmítl překlady s tím, že má práce jiné dost…) byly například přeloženy knihy E. Hemingwaye. Slyšeli jste to určitě již také: existovali tzv. „pokrývači“, lidé dosud nepostihovaní, pod jejichž jmény mohly překlady vycházet, kteří za ně utržili honorář a ten vrátili manželům Pellarovým.
„Samozřejmě, trochu nás mrzelo, když vyšel náš překlad pod cizím jménem, ale ze všeho nejdůležitější byla pro nás práce a živobytí…“, říká Rudolf Pellar, vlastně to všechno píše ve své právě vydané v malé, ale rozkošné knížce „Nejdřív se musíte narodit…“ (Radioservis, Praha 2009, 120 stran). Právě všechny ty zákazy manžele Pellarovy donutily více překládat, zejména americkou prózu i dramata. Teprve v roce 1997 byli oceněni za celoživotní překladatelské dílo.
Bilancování v knize Rudolf Pellar – Nejdřív se musíte narodit….
V úsměvné knížečce jsou nesmírně lidské příběhy a kapitoly, jako například: Jak jsme se zmohli (na spartaka), Řekla byste před manželem „fuck you?“, Estrády s kouzelníkem a Drnová chýše, Festival mládeže a StB, Jejich rekreace pohoršuje celou ulici, Co jsem si nezahrál, Byli kluci Pellarovi studijní typy? Nebo vyprávění o jeho dětství, kdy se dědečkovi v Hrubé Vrbce, kde farářoval přes padesát let, jinak neřeklo než „starej pan Masaryk“ nejen proto, že byl TGM věrně podobný, ale byl o tři roky starší než náš prezident-Osvoboditel.
Ano, všichni Pellarovi předkové byli evangeličtí faráři a jak je možné, že se celá léta tradovalo a traduje dosud, že je žid. Pravda – nazpíval mnoho jidiš písniček, pár slov jidiš pochytil už ve třídě, kde měl třináct židovských spolužáků. Ano, vyhověl pražské Židovské náboženské obci, když měli zájem o jeho recitaci, docela slušný repertoár jidiš písniček je i na „cédečkách“, zalíbily se v Drážďanech, Lipsku, Berlíně – byla taková doba, kdy se StBákům hodilo, že „byl žid“, ale vůbec nedokázali objevit, že židovského původu je Pellarova žena, která o tom „profízlovaném režimu“ často říkala: „No, pak to má s tím státem nějak vypadat!“
Letos v říjnu mne pozval Jan Petránek do jejich pořadu Šanson věc veřejná, aby si se mnou povídal o mé nové knize Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent 2009, 544 stan), známe se spolu desítky let. Vystupoval tu tehdy s nimi i Ilja Racek. O přestávce jdu za Rudolfem Pelllarem s touto jeho modrou knížkou. Většího vyznamenání se mi nemohlo ten den dostat, když mne uvítal slovy: „Vám pane Sígle, rád knížku podepíšu…“ Nemohu jinak, než jeho knížku jen pochválit a doporučit každému ctiteli jeho umění.
Rudolf Pellar – Nejdřív se musíte narodit…. / Hana Soukupová
Známý herec, zpěvák a překladatel Rudolf Pellar vzpomíná na dětství v idylickém prostředí Vysočiny, na léta studií i na své účinkování v řadě českých divadel, před televizní kamerou a rozhlasovým mikrofonem. Tradiční herecké memoáry jsou v jeho pojetí zasazeny do souvislostí s vývojem naší země v posledních osmdesáti pěti letech, a vyprávění tak získává plasticitu historického románu. Knihu doplňují fotografie z osobního archivu a výběrový soupis Pellarovy herecké, autorské i překladatelské tvorby.
Photocredit: web Šanson věc veřejná
http://www.chanson.cz/
