Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Zážitek. Jenže tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.

Kniha obsahuje 13 esejů věnovaných především klasikám zlaté éry japonského filmu (konec 40. až 80. léta).
Každý esej se zaměřuje na jeden film (nebo více u některých režisérů), analyzuje ho v kulturním, literárním a historickém kontextu (vazby na literaturu, kabuki/nó, šintoismus, rodinné tradice, bušidó apod.).
Líman často porovnává s západní kulturou a zdůrazňuje specifika japonské estetiky.

Akira Kurosawa / Rašómon (Rashōmon, 1950)
Novátorské zkoumání relativity pravdy skrz čtyři protichůdné verze téhož incidentu (adaptace Akutagawy). Esej často nazýván „Marnost hledání pravdy“ – o nepoznatelnosti reality.

Akira Kurosawa / Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954)
Epické dobrodružství o samurajích chránících vesnici. Nejdelší esej. Srovnání se Sedmi statečnými, analýza bušidó, samurajské kultury a inspirace westerny.

Akira Kurosawa / Žít (Ikiru, 1952)
Humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života stavbou hřiště. Morální étos, inspirace Dostojevským, „krásná smrt“.

Kon Ičikawa / Ohně na planinách (Nobi / Fires on the Plain, 1959)
Anti-válečné drama o japonských vojácích na Filipínách (kanibalismus, zoufalství, nesmyslnost války). Adaptace Óoky.

Kon Ičikawa / Sestry Makiokovy (Sasame-yuki, 1983)
Adaptace Tanizakiho románu o úpadku tradiční japonské rodiny pod západním vlivem.

Kendži Mizoguči / Povídky o bledé luně po dešti (Ugetsu monogatari, 1953)
Duchovní příběhy o touze, iluzi a válce (mytologický kontext). „Ženský pohled“ – role žen v japonské společnosti.

Kendži Mizoguči / Správce Sanšó (Sanshō Dayū, 1954)
Historické drama o otroctví, lidskosti a mateřské fixaci (legenda, absence oidipovského komplexu).

Jasudžiró Ozu / Příběh z Tokia (Tokyo monogatari / Tokyo Story, 1953)
Klasické rodinné drama o mezigeneračním konfliktu a úpadku tradic. Typické „pillow shots“ a statický styl.

Jasudžiró Ozu / Pozdní jaro (Ban shun / Late Spring, 1949)
Rodinné vztahy, manželství dcery a tradiční hodnoty.

Jasudžiró Ozu / Traviny v proudu (Ukigusa / Floating Weeds, 1959)
Remake o kočovném divadelním souboru, čas a rodina.

Hiroši Tešigahara / Písečná žena (Suna no onna / Woman in the Dunes, 1964)
Existenciální thriller podle Kóbó Abeho o entomologovi uvězněném v písečné jámě.

Masahiro Šinoda / Sebevražda milenců v Amidžimě (Shinjū: Ten no Amijima / Double Suicide, 1969)
Avantgardní adaptace bunraku (loutkového divadla) o tragické lásce.

Šóhei Imamura / Balada o Narajamě (Narayama bushikō / The Ballad of Narayama, 1983)
Drsná adaptace o vesnické tradici opouštění starých lidí na hoře (úcta k tradicím vs. krutost).

Kniha končí dodatkem „Nedávné trendy v japonském filmu“, kde Líman kriticky reflektuje moderní trendy (násilí, sexualita, odklon od tradic) u režisérů jako Miike, Sono apod., ale s nadějí v některých humanistických dílech (např. Průvodce / Departures).

Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Japonské filmy na youtube >>

Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi

The post Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných filmů first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) je dodnes hraný jedinečný dramatik. Jeho hry bychom měli inscenovat pravidelně každých 5-6 let, aspoň z důvodu mravního zdraví, řekl slavný německý režisér Peter Stein. Co víc by si Čechov mohl přát, aby se o jeho díle psalo.

„Do Moskvy! Do Moskvy! Do Moskvy!“ (Tři sestry)

Když v lednu roku 2010 proběhly oslavy 150 výročí narození Antona Čechova,
sešlo se v Moskvě 26 inscenací ze 14 zemí. Rusko se stalo hlavním místem, kam se z celého světa sjížděli představitelé kulturního světa a divadla, aby vzdali hold a úctu Čechovovi, aby se podělili o své úvahy ohledně jeho nesmrtelného díla.

Budeš-li kdy potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej.
Nic není lehčí, než klamat a pomlouvat.
Važ si sebe, nedávej rukám volnost, když je mozek líný.
Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.
Stručnost je sestrou talentu.
Bojíte-li se samoty, nežeňte se.
(Citáty z děl A.P. Čechova)

Mezinárodní festival Čechova v Moskvě ukázal, že z obrovského tvůrčího dědictví Antona Čechova, což je téměř 900 děl, jsou i nadále nejatraktivnější jeho hry:
„Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904)

A nová vlna zájmu vynesla na povrch také nescénické žánry spisovatelova díla: povídky, novely, deníky a dokonce „laboratorní“ poznámky z jeho zápisníků.
Čechov ale zdaleka není námětem pro činohru, ale jeho postavy k nám promlouvají v opeře, baletu nebo dokonce jsou viděny na cirkusových představeních.

A.P. Čechov je neporovnatelným malířem života, jehož dílo je blízké nejen ruskému člověku, ale každému člověku vůbec“, zmínil se o něm Lev Tolstoj.
Čechov tolik zaníceně mluví o krásné beznadějnosti našeho života, tvrdí známý divadelní režisér Lev Dodin, o jeho tragickém rozporu s našimi přáními a o tom, jak je třeba zachovávat přitom věrnost sobě, lidské důstojnosti. Není proto náhoda, že zůstává nejen v Evropě vedle Shakespearea nejčastěji inscenovaným autorem.

Jeho geniálnost se projevuje tím, že skutečně zásadní myšlenky vložil do obyčejných, srozumitelných vět.

„Milé sestry, náš život ještě neskončil. Budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a zdá se, že ještě trochu času a my se dovíme, proč žijeme, proč trpíme…
Kdybychom to věděly, kdybychom to věděly!“
(Tři sestry)

„Za dvě stě, tři sta let bude život na zemi nepředstavitelně krásný, úžasný. Člověk takový život potřebuje, a jestli ho zatím nežije, tak by ho měl tušit, očekávat, snít o něm, připravovat se na něj, a proto musí vidět a umět víc než viděl a uměl jeho děd a jeho otec.“

(Tři sestry)

Anton Čechov – stručné charakteristiky hlavních her:

Ivanov (1887)
Tragédie unaveného intelektuála v depresi. První velká hra, téma ztráty smyslu života a společenského tlaku.

Racek (1896)
Manifest nového divadla. Umění, láska, zklamání mladých talentů, symbol racka znamená zničená krása. Tragikomedie o divadelním světě.

Strýček Váňa (1897)
Promarněné životy na venkovském statku. Marnost, iluze, láska bez návratu a každodenní dřina. Nejintimnější a nejdojemnější Čechovova hra.

Tři sestry (1900)
Touha po lepším životě („Do Moskvy!“). Nuda provincie, marné naděje, rezignace a víra v práci a budoucnost. Asi nejvíc filosofická hra.

Višňový sad (1903)
Konec staré šlechty a příchod nové doby. Smrt višňového sadu znamená symbol konce jedné epochy ruské historie. Směs komedie a tragédie, nostalgie a pokroku.

Jednoaktovky (nejznámější)

Medvěd – Bouřlivá komedie o lásce z nenávisti.
Námluvy – Absurdní fraška o manželství a majetku.
Svátky (Jubilej) – Satira na byrokracii a chamtivost.
Táňa (Labutí zpěv) – Dojemný monolog starého herce.

Mimořádná inscenace podle Čechova, Medvěd (1961). V hlavní roli Jan Werich.

Česká televize v hlubokém socialismu uvedla také Námluvy (1961). Vzácný klenot české televizní tvorby, který Česká televize uvádí bohužel maximálně jednou za jedenáct let /poprvé jsem tuto inscenaci viděli v roce 1999 v rámci celodenního archivního vysílání.
Ukázka toho, jaký skvost lze vytvořit na malé ploše s minimálními náklady.

The post Anton Pavlovič Čechov. Dodnes hrané divadelní hry ve kterých skvěle hrál i Jan Werich first appeared on Čítárny.

Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.

Alexandr Blok ve své (kdysi slavné) poémě Dvanáct symbolicky zachytil bourání starého společenského systému během revoluce v roce 1917, kdy proběhla Velká říjnová revoluce v ruském Petrohradě.

Bylo to 21. ledna 1918, kdy Alexandr Blok začal pracovat na básni „Dvanáct“, která je vrcholem jeho básnické tvořivosti
Báseň byla vytvořena pod vlivem dvou revolucí roku 1917 a také eseje Ernesta Renana „Život Ježíše“, ve kterém je Kristus zobrazen jako revolucionář.
Básník žijící v porevolučním Petrohradě byl inspirován „hudbou revoluce“. Byl to tak silný, téměř horečnatý tvůrčí nápor, že se mu podařilo napsat básni za několik dní a dokončit ji 29. ledna 1918.

Avšak po dvou revolucích ve společnosti byly cítit jak duchovní vzestup, tak i únava z válečných dnů.
V lednu 1918 pokračovaly zásahy a loupeže na ulicích, začínalo období zkázy a navíc existovala obava z přicházejících německých vojsk na Petrohrad: válečný stav byl vyhlášen o něco více než rok později – v květnu 1919. A to vše za podmínek pronikavého zimního chladu.

Báseň „Dvanáct“ byla publikována 3. března 1920. O dva měsíce později vyšla jako kniha.
A. Blok se stal příznivcem sovětské moci a vyzýval literární komunitu k podpoře bolševiků a k poslechu „hudby revoluce“. Mnoho jeho známých a přátel se od něj odvrátilo, protože nesdíleli jeho revoluční nadšení, neboť pro mnohé se revoluce stala tragédií a zánikem dřívějšího světa.
Někteří příznivci bolševické moci byli také znepokojeni. Znepokojovala je nejednoznačný konec a zpodobnění rudých vojáků jako lupičů. Někteří se domnívali, že báseň je otevřenou parodií.

Na konci života byl básník zklamán revolucí a bolševiky a v roce 1921 v předsmrtném deliriu požadoval od své ženy, aby slíbila zničit všechny výtisky básně.

„Nikdy v životě mi nebylo tak smutno jako když jsem jel z Porchova – s Lidou – v kočáru mlynářky – smutno až k sebevraždě. Každý dům v té zatracené vesnici se zdál být vytvořen z nudy – a to vše se změnilo v dlouhou touhu po Alexandru Blokovi. Ani jsem na něj nemyslel, ale cítil bolest kvůli němu…
Každý dům, pokřivený, šedý, říkal: „A Blok není. A Blok není potřeba. Mně je bez Bloka dobře. A já ani nechci vědět, kdo je Blok“.
A bylo cítit, že všechny ty zvrhlé domy ho skutečně sežraly – tj. to nebyl jen pocit, ale skutečnost: viděl jsem světlého, opáleného, krásného člověka, jak ho dusí malé domky, kde jsou vši, švábi, okurky, pálenka a – porchovská, pálenková nuda.
A tu jeho odsouzenou chůzi – a vždycky neúmyslnou důstojnost – dokonce i když nakoukl do Domu spisovatelů, aby si vzal šálek čaje nebo sendvič – celou tu nenapodobitelnou atmosféru Bloka jsem si připomněl – a bylo mi strašné, že ho nemáme.
V hrobě je jeho hlas, jeho písmo, jeho úžasná čistota, jeho rozkvetlé vlasy, jeho znalost latiny, němčiny, jeho malé elegantní uši, jeho zvyky, lásky, „jeho dekadentnost“, „jeho realismus“, jeho vrásky – to vše pod zemí, v zemi země.“
K.I. Čukovskij po smrti Bloka v roce 1921

Poéma Dvanáct je ale dodnes součástí povinného čtení v ruských školách.

Alexander Blok (1880-1921)
je dodnes populární ruský básník, kultivovaný bohém a přívrženec socialistického ideálu rovnosti.
Psát začal jako pětiletý, za života se stal klasikem ruské literatury XX. století. Jedním z největších představitelů ruské symboliky. Symbolismus nakonec opustil.

Poslední vydání knihy Dvanácť A. Bloka 

A. A. Blok: “Dvanáct“ v překladu Václava Daňka

1.
Černý večer.
Bílý sníh.
Vichr s větrem.
Člověk beznohý je vích.
Víchr s větrem
chodí božím světem!
Vzdouvá vichr s větrem
sněžný svět.
Pod sněhem je led.
Na klouzačku
nelez teď –
ouha, nebožáčku!

Z okna k oknu přes dláždění
visí na drátě
v plátěném plakátě
“Všecka moc Ústavodárnému shromáždění!”
A babka čte až bolí hlava,
nich nechápe a poplakává
…že se jim plejtvat chce na tydle plagáty?
bylo by na onučky pro chlapce,
jsou bosí, nahatý…

Babička – slepička
se přerousala po pláni.
– Panenko svatá z nebíčka!
– Do hrobu přivedou nás bolšáni!
Uhni z cesty!
Vichry s mrazem svádí los!
Stojí buržuj na rozcestí,
do límce si balí nos.
A kdo je tohle? – Dlouhý vlas
a přitlumený polohlas:
– Zradili!
Zahubili Rus!
Pisálek asi – rodilý
Zlatoúst…
Ejhle… a po příkopě
šosatec… zadkem vpřed…
Hej, bráško pope,
co teď?
Kdepak máš to světlo,
které lidem kdys
z tvého pupku kvetlo
jako krucifix?

K dámě dáma v persiánu
ulicí se plouhá:
– To nám dalo, dalo ránu…
Ouha!
Uklouzla… jak široká tak dlouhá.
Nekoukej!
Tahej, pofoukej!
Vítr až běda
fouká rád.
Poráží, zvedá
sukně a vlasy,
sápe se, tasí
na plakát
„Všecka moc Ústavodárnému shromáždění“
a roznáší hlasy¨
…my taky měly shromáždění…
…pod lampou…na dláždění…
…a projednaly…
…jó a protokolovaly…
Za číslo – pětku – za noc – dvaciáš!
…a za míň nejdu – nedáš – tak si maž…
…jsem na to…zejtra až!

Je pozdní večer.
Ulice bez lidí.
Jen jeden nechleba
z mrazu se neklidí.
A vítr vešel…
Tuláčku, zebe?
Tak pojď blíž…
zahřeju, když mě políbíš…
Chleba!
Ach, co ty víš?
Zmiz!
Černé, černé je nebe.
Zloba, zoufalá zloba
od srdce sočí…
Černá je zloba, svatá je zloba…
Ostříží oči,
vám přišla doba!

2.
Tancuje vítr, bodá sníh.
Dvanáct jich kráčí po pláních.
Vintovky černých řemenů
v planoucích pláních plamenů…
Kšiltovky v uchu, špačky v čelistech,
chybí jen rudý trestanecký cejch!
Svobodu, svoboděnku…
Bez kříže, bez kata!
Rra-ta-ta!
Zima, hej kamarádi, sklenku!
–A Katka s Vaňkou v kutlochu…
Na stehně cpe si punčochu!
– Váňuška, ten je bohatej…
– Byl Vaňka náš, je voják z něj!
– Vaňko, ty kurvo, buržouste,
má holka pro tě neroste!
Svobodu, svoboděnku!
Bez kříže, bez kata!
– S Vaňkou je Katka nahatá . . .
– S kým? S kým je nahatá?
Rra-ta-ta!
V planoucích pláních plamenů
ručnice černých řemenů…
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!
Neboj se bráško, vintovku si zkus!
Ať vodprásknem tu starosvatou Rus –
na kříž napjatou,
doškatou,
prdelnatou!
Bez kříže, bez kata!

3.
Vyletěli chlapci z hnízda,
k rudé gardě budou brát,
k rudé gardě budou brát…
Škoda chlapců nastokrát!
Ach ty hoře přehoře,
živořeníčko,
ucouranej hacafráčku,
rakušácká flintičko!
Na popy a na buržuje
požár světa nastupuje,
rozfouknem ho do všech stran –
panebože žehnej nám!

4.
Křičí vozka, křepčí bič.
Vaňka s Katkou fičí pryč –
na trojce je lucernička,
dvojitá je oj…
oj – do nebíčka!
Ve vojenském plášti Váňa
s cukrblikem tuli…pána
kroutí, kroutí černý knír.
Kruť si, nakrucuj si,
špásuj, pošpásuj si!
Vaňka, ten má ramena,
Vaňka, ten se pane má!
Hloupou Katku olizuje,
železo si kuje…
Zvrátila se do bryčky,
vycenila perličky…
Ach ty Káťo, či jsi Káťa…
boubelatá…

5.
Čí to byla kudla, Káťo,
co ti sjela po krčku?
Vod čeho tam skrejváš, Káťo,
pod ňadýrkem jizvičku?
Nožky, tančete,
nejhezčí jste na světě!
Samá krajka bejvala jsi,
kdopak ti je kupoval?
S lampasama trajdala jsi
a teď trajdej se mnou dál!
Se mnou trajdej teď,
ať se točí svět!
Bejval, Káťo, oficírek,
dostal kudlu do těla…
Sáhni, holka, do vzpomínek,
snad jsi nezapomněla?
Nezapomínej,
postýlku nám ustýlej!
Za kamaše s miňonkama
drahej s tebou bejval špás…
Čupr kadet byl tvůj fláma,
teď si s uchem zavdáváš?
Zavdávej a hřeš,
odpuštění dostaneš!

6.
Za trojkou sněžná oblaka
a vozka křičí, huláká…
Stůj! Stůj! Andrjúšo, tak se hni!
Petrucho, z boku nadběhni!
Trach-tararach-tach-tach-tach-tach!
K nebi se svíjí sněžný prach…
A koně s Vaňkou mažou dál…
A ještě jednou! Salvou pal!
Trach-tararach! Už naposled
jsi cizí holce hlavu splet!
Upláchnul, syčák, bůhvíkam…
Však já ti to zejtra spočítám!
A kde je Katka? – Pod vrbou.
Spí s prostřelenou kotrbou.
Hej, Katko, slyšíš? – Ani bú…
Tak si leť mrcho do limbu!
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!

7.
Plným krokem jde dál dvanáct,
na řemenech ručnice.
Ten co vraždil, skleslý hranáč,
schovaný je do límce.
Kam tak chvátá, na co myslí,
pohroužený do kroku?
Jako kdyby ztratil smysly
s ženským šátkem na krku.
– Hele, bráško, proč tak schlíple?
Šlapeš jako rasův pes!
– Hele Peťko, kuješ pikle
nebo Katku lituješ?
– Kamarádi, kluci zlatý,
dyť já měl tu holku rád,
noci černý, chocholatý,
chodil jsem s ní protloukat…
Měla v očích čerty z pekla,
z ničeho snad nikdy strach,
měla pihu, z jamky kvetla
tam v těch krásnejch jablíčkách,
proč jenom…já mrcha vzteklá…
pitomě ji zabil… ach!
– Zaraž kliku, Petře, kuš ty!
Co jsi… baba nebo chlap?
– Vylejvat si svinskou duši,
to je z deště pod vokap!
– Držet krok se, chlapče, musí!
-–Nevylízej z řady, šlap!
– Nebude se s tebou dneska
nikdo párat, to snad víš?
Doba je beztak těžká,
eště na nás čeká kříž! –
Petr řadu vyrovnává,
stejným krokem šlape dál…
Pozvedla se bujná hlava,
opadává všechen žal…
Muzikanti, marš!
Napijem se na kuráž!
Petlicujte petlice,
hladová jde ulice!
Věšte zámky visací,
vypáčí je bosáci!

8.
Ach ty muko, mučenko,
krásně rozkvítáš
k smrti až!
Dobu, dobičku
protřískám, protřískám…
Hlavu hlavičku
povískám, povískám…
Ořech oříšků
rozlouskám, rozlouskám…
Kudlu, kudličku
polaskám, polaskám…
[zapráskám!
Buržujům, vrabcům, zapráskám, zapráskám!
Pustím červenou
pro mnou milenou
nepřebolenou…
Lehké odpočinutí dejž jí, ó Pane…
Žalm!

9.
Nad Něvou zmlkly hlučné hlasy,
potichu šumí hladina.
A policajt už neobchází.
Flámujte, chlapci, bez vína!
A buržuj stojí na rozcestí
a do límce si balí nos.
Lísá se k němu, hladem vřeští
prašivý hafan, schlíplý chvost.
A buržuj stojí, hladem štvaný
jak pes, jak němá otázka . . .
Starý svět, hafan vypráskaný
ptá se s ním, kdo je polaská…

10.
Přiletěla metelice,
metelice metelic!
Ani na krok do temnice
není vidět vůbec nic!
Sníh se kroutí v kornoutech,
sníh se zvedá ve sloupech…
– Konec světa, Spasiteli!
– Huba se ti, Petře, telí!
Už tě někdy spasil ten
malovanej spasitel?
Kdy ti dojde do kotrby,
proč jsou naše ruce v krvi?
Nebo je máš zbrocený
pro zradu svý Kačeny?
– Revolučních drž se kroků!
Nepřítel chce do útoku!
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

11.
Tak jde všech dvanáct do daleka
bez boha pod čely,
A nic je nepoleká
a všecko oželí…
S nabitými ručnicemi
nepříteli do tmy vstříc…
Zapadlými ulicemi,
kudy křepčí sněžný bič…
Stahování vichrem k zemi
do závějí metelic…
S rudou vlajkou
v rytmu slok.
Duní dálkou
pevný krok.
Přesnou rankou
střílí sok…
Metelí se dnem i nocí
do všech očí
sněhomet…
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

12.
…Mocným krokem táhnou dálkou…
Kdo je to tam? Z díry lez!
To jen vítr s rudou vlajkou
roztancoval v čele ples…
V čele strmá hradba sněhu.
– Kdo je to tam? Z díry lez!
Vzadu pokulhává v běhu
hladový a chorý pes.
– Stejská se ti po bodáku?
Čuchni si, však ucítíš!
Starej světe, prašiváku,
vytřepu ti duši – zmiz!
…Krvelačně cení držku –
neutíká – číhá – štváč –
vlčí skrčku – ničí skrčku…
– Hej ty tam, stůj, co jsi zač?
– Kdo tam rudou vlajkou mává?
– K čertu, tma jak v brlohu!
– Čí to byla asi hlava,
co se zdejchla na rohu?
– Máš to marný, neupláchneš,
polez, žádný, hlouposti!
– Vzdej se živej, bráško, skápneš,
slyšíš?, prst je na spoušti!
Trach-tach-tach! Jen echo vzlíná
v ulici, kde výstřel ztich…
Ještě dlouho meluzína
posmívá se v závějích…
Trach-tach-tach!
Trach-tach-tach…
…Mocným krokem táhnou dálkou,
pes jim do zad pohlíží.
V čele s krvavou jdeš vlajkou
metelicí chráněný,
kulkou neporaněný,
sněžnou bouří, něžnou chůzí
pod korunkou bílých růží
závějemi do chýší
s nimi… Kriste Ježíši!

The post Alexandr Blok a jeho slavná poéma Dvanáct first appeared on Čítárny.

Vynikající politická satira “Jistě pane ministře!” byla po 106 týdnů v britském žebříčku nejprodávanějších knih “TOP 10”. Jistě pane ministře! je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Jamesem Hackerem. Ten byl zvolen do čela fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti, jehož činnost je zasazena do téměř reálné britské politiky. Ministr není příliš inteligentní a zajímá se především o přízeň voličů.

Jistě, pane ministře! Obsah knihy

Stálý tajemník ministerstva sir Humphrey Appleby je symbolem manipulativní politiky.
Je inteligentní, bystrý a vtipný. Proto využívá různé důmyslné způsoby, jak ministrovy nápady usměrnit žádoucím směrem. Snaží se, aby se ministr Hacker příliš nevměšoval do záležitostí ministerstva. Skutečná výkonná moc tak zůstává v rukou stálých úředníků a tudíž v jeho vlastních.

Další typickou postavou státní správy je tajemník ministra Bernard Woolley.
Loajální pracovník státní správy, který za každých okolností neohrozí svůj další kariérní postup. Jeho vynikající pozorovací talent osvětluje čtenářům jednotlivé situace z jiného úhlu.

Jistě, pane ministře! TV seriál

Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére byly napsány podle tv seriálu:
Seriál “Jistě pane ministře!l patřil k nejsledovanějším pořadům ve Velké Británii.

Anthony Jay a Jonathan Lynn společně pracovali od 70. let 20. století pracovali ve společnosti Johna Cleese (člena Monthy Python’s Flying Circus).
V roce 1979 BBC schválila jejich nápad a byl natočen pilotní díl seriálu a dalších 21 epizod.
“Jistě, pane ministře” bylo poprvé byly vysílány na BBC 2 v roce 1980 a získaly neobyčejný úspěch jak diváků tak novinářů.
Seriál si elmi pochvalovala britská premiérka Margaret Thatcherová.
Na seriál “Jistě pane ministře!” navázal seriál “Jistě, pane premiére”.

Jonathan Lynn & Anthony Jay / Jistě pane ministře. I. a II. díl. Aurora, Praha 2003
Z angl. orig.: “The Complete Yes Minister”, BBC Books, London 2001.

Výpisky: Jistě, pane ministře

Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.”
James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?”
Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.”
xxx

Ministr Hacker: „V Bruselu je binec. Víte, co se říká o jejich průměrném úředníkovi?”
Humphrey: „Hmm…”
Ministr: „Že má organizační talent jako Ital, pružnost jako Němec a skromnost jako Francouz.”
(Humphrey se chichotá.)
Ministr: „A k tomu všemu představivost jako Belgičan, štědrost jako Holanďan a moudrost jako Ir.”
xxx

Bernard: Co když premiér bude na pomoci trvat?
Sir Humphrey: V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie.
Bernard: Co je to?

tajemník ministerstva zahraničí:
Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize,
v 1 fázi odpovíme, že se nic nestane.
Sir Humphrey:
Ve 2. tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat.
tajemník ministerstva zahraničí:
Ve 3. připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme.
Sir Humphrey:
A ve 4., že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě.

James Hacker: Já znám ty tři články úřednické víry. “Konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější.”
xxx

Jamec Hacker: „Co bulvár? Jak mám proniknout do masového deníku? Co fotografie?”
Bill Pritchard: „Víte, noviny dávají přednost fotografiím hezkých dívek.”
James Hacker: „Možná vám uniklo, že tomuto kritériu moc nevyhovuji.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: „Vznesl jste otázky, o nichž jsem doufal, že je nikdo nepoloží.”
James Hacker: „Opozice má klást nepříjemné otázky.”
Sir Humphrey Appleby: „A vláda se brání na ně odpovídat?”
James Hacker: „Vy jste ovšem na moje odpověděl.”
Sir Humphrey Appleby: „Jsem rád, že si to myslíte.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: Pane, kde jste sebral nápad na tak nebezpečný nesmysl?
James Hacker: Od někoho na ministerstvu.
Sir Humphrey Appleby: Víte dobře, jak jsem vás varoval, jak je nebezpečné mluvit s lidmi na ministerstvu. Já vás žádám, abyste nevstupoval na minové pole místních samospráv. Je to politický hřbitov!
Bernard Woolley: Promiňte mi, sire Humphrey, ale je nemožné zakládat hřbitov na minovém poli. Ti nebožtíci by mohli… (Naznačuje výbuch.)
xxx

James Hacker: Bernarde, jak Humphrey věděl, že jsem u Cartwrighta?
Bernard Woolley: Kroky Boží jsou nevyzpytatelné.
James Hacker: Rád bych si s vámi jednu věc ujasnil. Humphrey není žádný Bůh.
Bernard Woolley: Mám mu to říct já či vy?
xxx

sir Humphrey Appleby: Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?
sir Arnold: Pardon, o tom nelze mluvit.
xxx

Huphrey Appleby: Korupce?
Desmond Glazebrook: Spíš nepřiznané provize pro zahraniční vládní činitele.
Humphrey: Úplatky?
Desmond Glazebrook: Ano.
xxx

“Jsou ty odpovědi stoprocentně přesné?” chtěl jsem vědět.
“Jsou pečlivě vypracovány, aby vyjadřovaly stanovisko ministerstva,” odpověděl opatrně.
“Humphrey,” řekl jsem stejně opatrně, “tyhle zvláštní parlamentní výbory jsou velice důležité. Nemůžu dovolit, aby mě přistihli, že je klamu.”
“Nepřistihnou vás, že je klamete.”
To mě zcela neuspokojilo. Vzrůstalo ve mně podezření, že ten materiál není zcela pravdivý. “Je to všechno pravda?” naléhal jsem dál.
“Pravda a nic než pravda,” ujistil mě.
“A celá pravda?”
“Samozřejmě, že ne, pane ministře,” řekl už trochu netrpělivě.
To mě zmátlo. “Takže jim řekneme, že si některé věci necháváme pro sebe?”
S úsměvem zavrtěl hlavou. “To samozřejmě ne.”
“Proč ne?”
Sir Humphrey vstal a autoritativně prohlásil: “Ten, kdo chce zachovat tajemství, musí zachovat tajemství, že má tajemství k zachování.” S tím odešel.
Ta citace mě zaujala, připadala mi docela důvtipná. “Kdo to řekl? zeptal jsem se Bernarda.
Bernard vypadal udiveně. Hleděl na mě, pak na dveře, za nimiž Humphrey právě zmizel.
“To byl sir Humphrey…”

The post Jistě pane ministře! Jedinečná politická satira o podstatě politiky. Citáty first appeared on Čítárny.

Pierre Boulle (20.2. 1912 – 30.1. 1994) napsal tuto knihu v roce 1963. A dnes patří k těm nejlepším dílům žánru sci-fi. Na základě Boulleho knihy bylo natočeno několik velmi úspěšných  filmů.

Je zajímavé, jak v určitý čas začne spolu rezonovat právě čtená kniha a dění kolem vás. V mém případě to byla kniha Pierra Boulleho Planeta opic a politické šílenství, které den za dnem zaznamenávám z medií, z projevů politiků, válečných štváčů. Z prostředí kde slovo mír, dohoda, spolupráce jsou jako sprostá slova.

Základní děj knihy:
Francouzský novinář Ulysse Mérou se v daleké budoucnosti vydává spolu s vědcem profesorem Antellem a jeho asistentem na expedici k obří hvězdě Betelgeuze. Po přistání na planetě Soror zjišťují šokující realitu: inteligentní, civilizovaní a mluvící opice (gorily, šimpanzi, orangutani) tvoří vyspělou společnost s vědou, politikou, soudy i byrokracií, zatímco lidé jsou primitivní, němí, lovní tvorové – obdoba zvířat v kleci. Ovšem to největší překvapení je teprve čeká.

Bystrým čtenářům samozřejmě neunikne vedle dobrodružné zápletky jsou zde na mnoha místech inspirující kritické přesahy, týkající se vývoje a směřování lidské civilizace.
Při četbě vás možná napadne k čemu je dobré chtít schopnější civilizaci, pokud se distancujeme od zásadního problému člověka: harmonie mezi duchovním a materiálním světem. A do této harmonie patří i naše morální vyspělost, schopnost tolerance, úcta k člověku. Povedená satira na lidskou společnost, vědu, náboženství, rasismus a byrokracii.

Mimochodem autor napsal i světoznámý román Most přes řeku Kwai, která byla zfilmována a stala se filmovou legendou.

Výpisky z knihy Pierre Boulle | Planeta opic:

„Lidstvo ztratilo ducha.
Stalo se to pozvolna, nenápadně. Lidé přestali myslet, přestali tvořit, přestali snít.
Zlenivěli duševně.
Zatímco opice přemýšlely v tichu a samoty, jejich mozek se vyvíjel.
A nakonec promluvily.“

xxx

Pro většinu opic je člověk prostě člověk a nic víc. Rozdíl mezi dvěma jedinci je jim naprosto lhostejný.
Rozumní lidé? Lidé nadaní moudrostí? Lidé mající ducha…? Ne, to není možné, to vypravěč přehnal.
Dr. Zaius:
„Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím.“
xxx

Člověk je Král všech Lží. To je základní premisa vznešeného mrzoutství a také základ každého empirického poznání. “Jak to víš, jak to víš!” Jak to vím? “Ale jak jste, pane, uhodl, že se uprchlíci vydali tímto směrem, a ne oním, kam nás navedl ten Člověk?”, zeptal se mladý gorilí policista staršího a zkušenějšího. “To je snadné”, odvětil velitel, “Člověk vždycky lže.”
xxx

Když mluvila o lidech, věděl jsem, že má na mysli zvířata, která jsou nadána jistou schopností napodobovat, která mají některé analogie v anatomii, ale psychicky jsou ve stadiu embrya a naprosto nemyslící bytosti.
„To jsou masožrouti,“ řekla opovržlivě. „Kdysi tady vládli a moc jim zachutnala. Rádi organizují a řídí. Milují lov a život na vysoké noze. Nejchudší se najímají na těžké práce. Učí se spoustě věcí z knih. Dostávají řády. Někteří jsou považováni za věhlasné odborníky v úzce specializovaných oborech, které vyžadují paměť. Ostatek…“
Mávla opovržlivě rukou.
„Je pravděpodobné, že člověk se svýma dvěma rukama, s krátkými a nešikovnými prsty byl v nevýhodě od svého zrození,“ řekla Zira, „že je neschopen vyvíjet se a pokračovat v chápání světa. Já jsem toho názoru, že jedním z nejdůležitějších faktorů opičího duchovního vývoje je to, že  máme čtyři ruce. Pomohlo nám to nejdřív k tomu, že jsme mohly lézt po stromech, a tak pochopit trojrozměrnost prostoru, zatímco člověk, vinou svého špatného tělesného uzpůsobení, zůstal přikován k zemi, a tak jeho myšlení nepřekročilo chápání roviny.“
xxx

Žádný rozumný tvor, kterého by někdo zavedl do tohoto cirkusu, by se nemohl domnívat nic jiného, než že je svědkem řádění bláznů nebo vzteklých zvířat. Všichni si tady byli podobni, žádná inteligence nesvítila v jejich pohledech. Nemohl jsem jednoho od druhého rozeznat. Všichni  byli stejně oblečeni a všichni měli stejnou masku bláznovství.
xxx

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život… Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova?  
xxx

Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeh podobného, pod jedinou  podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
xxx

Vzhledem k tomu, že jsem dokázal pravdivost své teze pro nejvyšší činnost ducha, mohl jsem ji snadno rozšířit i na ostatní činnost. Náš průmysl jsem nepotřeboval ani moc analyzovat. Bylo mi hned jasné, že zde není potřeba žádného rozumového impulsu, aby trval v čase. V podstatě jde o to, že k udržení jeho činnosti stačí neměnné pohyby, které mohou opice bez námahy konat; na vyšších místech jsou pak kádry, jejichž úloha spočívá v tom, že sestavují určitá hlášení a že říkají určitá slova za daných okolností. To všechno je jen otázka podmíněných reflexů. Na ještě vyšších administrativních místech se mi opičení zdá ještě snadnější. Gorilám tedy stačí pouze napodobovat některé postoje a pronášet věty, založené na stejném modelu, aby udržely náš systém při životě.
xxx

Kornelius (při pohledu z kopce na noční světla velkoměsta): “Jako hvězdy na nebi. Není to krásné?”
Zira: “Ano … odsud.”
xxx

Bývala jsem drezérkou. Předváděla jsem číslo s dvanácti orangutany, nádherná zvířata. Dnes jsem spolu s dalšími artisty cirkusu v jejich kleci já. Musím po pravdě říct, že opice s námi zacházejí dobře a že nám dávají dost jíst. Slámu v kleci mění, když je špinavá. Nejsou zlé. Jenom napravují hlavu těm, kdo neprokazují dost dobré vůle a odmítají dělat to, co si opice předsevzaly, že nás naučí. Já se bez diskusí podvoluji. Chodím po čtyřech, dělám kotrmelce. Jsou ke mně velmi milé. Nejsem nešťastná. O nic se už nestarám, za nic neodpovídám. Většina z nás se přizpůsobila.
xxx

„Co se nám stalo, bylo předvídatelné. Duševní lenost se zmocnila lidstva. Lidé přestali používat mozek, přestali přemýšlet. Zatímco opice meditovaly v tichu… jejich mozek se vyvíjel v osamělém přemýšlení… a promluvily.“

The post Pierre Boulle a Planeta opic. Vynikající sci-fi o výměně světa lidí a opic first appeared on Čítárny.

A. F. Ossendowski (1876-1945) napsal své nejslavnější dílo Země lidí, zvířat a bohů, jako beletristický deník zážitků z útěku před občanskou válkou v Rusku, Jako bývalý tajemník admirála Kolčaka utíká přes Sibiř do Mongolska a Číny.

Příběh je z let 1919–1921.  Ossendowski cestoval tajgou, horami a pouštěmi a dostal se do míst, kam nikdy nevkročila noha bílého člověka.
Kniha Zemí lidí, zvířat a bohů  je napsána s takovým zaujetím, že je těžké odolat kouzlu výpravy „do hlubin asijského kotle rozpáleného politickými vášněmi“.
Ossendowski popisuje setkání s divokými zvířaty (vlci, medvědi, tygři), s lidmi všech možných typů (bandity, nomády, šamany, buddhistickými lamy, válečníky) a s mystickými / náboženskými prvky (mongolský buddhismus, legendy o podzemní říši Agartha a Král světa.

Nejznámější část je právě závěrečná – Ossendowski tvrdí, že slyšel od lamů a dalších o tajné podzemní civilizaci v Himálaji / Tibetu / Mongolsku, která řídí svět z podzemí. Tato pasáž inspirovala mnoho esoterických a konspiračních teorií (Shambhala, Agharta atd.) a stala se velmi populární v okultních kruzích.
Viz kniha Ztracený obzor / James Hilton.

Je zajímavé, že ve chvíli, kdy vychází Mein Kampf, je vydána i tato kniha Osendovského Lidé, zvířata a bozi, v níž jsou poprvé veřejně vyslovena jména Schamballah a Agarthi.
Celá pasáž o Agharti je v knize popsána jako rozhovor s lamou, který Ossendowskému vypráví o podzemním království s miliony obyvatel, o Králi světa, který zná všechny síly přírody a duše lidí, a o jeho sídle v obrovských jeskyních pod Himálají a střední Asií.
Jména Schamballah a Agarthi se pak probírají i při Norimberském procesu v roce 1945-1946.

Ossendowski také popisuje, jak si získal důvěru mongolských lamů a za neobvyklých okolností se seznámil se slavným „krvavým baronem“ von Ungern-Sternbergem, baltským Němcem v carských službách, který hodlal na území sibiřské kolonie carského Ruska vybudovat pandemongolskou říši!!!

Když kniha vyšla ve Spojených státech, vyvolala senzaci a stala se bestsellerem.
Ve dvacátých letech 20. století byla přeložena do sedmnácti světových jazyků a autor byl v popularitě druhý po nositeli Nobelovy ceny Henryku Sienkiewiczovi!!!

Výpisky / A. F. Ossendowski / Země lidí, zvířat a bohů

Toto proroctví (které Ossendowski slyšel údajně od lamů v mongolském klášteře) je to, co knihu proslavilo nejvíc.
„Když se Král světa objevil před lamami, oblíbenými Bohem, v tomto klášteře před třiceti lety, učinil proroctví na příštích padesát let. Znělo takto: ‚Lidé budou stále více zapomínat na své duše a starat se jen o svá těla. Největší hřích a zkaženost budou vládnout na zemi. Lidé se stanou jako divoká zvířata, žíznící po krvi a smrti svých bratří. Půlměsíc pohasne a jeho stoupenci sestoupí do žebroty a neustálých válek. Jeho dobyvatelé budou zasaženi sluncem, ale nepokročí vzhůru a dvakrát je postihne nejtěžší neštěstí, které skončí potupou před očima jiných národů. Koruny králů, velkých i malých, padnou… jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm…

Nastane strašná bitva mezi všemi národy. Moře zrudnou… země i dno moří budou poseta kostmi… království se rozpadnou… celé národy zahynou… hlad, nemoci, zločiny neznámé zákonům, jaké svět dosud neviděl. Nepřátelé Boha a Božského Ducha v člověku přijdou. Ti, kdo se chopí ruky druhého, také zahynou. Zapomenutí a pronásledovaní povstanou a upoutají pozornost celého světa. Přijdou mlhy a bouře. Holé hory se náhle pokryjí lesy. Nastanou zemětřesení…
Miliony vymění okovy otroctví a ponížení za hlad, nemoci a smrt. Staré cesty se pokryjí davy bloudícími z místa na místo. Největší a nejkrásnější města zahynou v ohni… jedno, dvě, tři… Otec povstane proti synovi, bratr proti bratrovi a matka proti dceři… Neřest, zločin a ničení těla i duše budou následovat… Rodiny se rozpadnou… Pravda a láska zmizí… Z deseti tisíc mužů zůstane jen jeden; bude nahý a šílený, bez síly a znalostí, jak si postavit dům a najít potravu…
Bude výti jako zuřivý vlk, požírat mrtvá těla, kousat si vlastní maso a vyzývat Boha k boji… Celá země bude vyprázdněna. Bůh se od ní odvrátí a nad ní zůstane jen noc a smrt. Potom vyšlu lid, nyní neznámý, který silnou rukou vyrve plevel šílenství a neřesti a povede ty, kdo zůstanou věrni duchu člověka, v boji proti Zlu. Založí na zemi nový život, očištěný smrtí národů. V padesátém roce se objeví jen tři velká království, která budou šťastně existovat sedmdesát jedna let. Potom přijde osmnáct let válek a ničení. Poté vyšinou lidé Agharti ze svých podzemních jeskyní na povrch země.‘“

Příroda zná a miluje život! Nesnese smrt a její stopy se snaží schovat pod bílou sněhovou přikrývku nebo hojnost zeleně a barevných květin. Příroda nechce vědět, že někde poblíž Chifu nebo ve vesnici na Jang-c’-ťiang marně nabízí starcova matka bohům rýži a voňavé svíčky a modlí se za život svého syna, na jehož návrat ze dne na den čeká , aniž by věděl, že leží tady, v údolí Tola – zabitý, zčernalý, roztrhaný a nikomu neznámý. Příroda ví, že mrtvola brzy beze stopy zmizí pod paprsky slunce, pod dechem stepního větru. Naprostá lhostejnost přírody ke smrti a její láska k životu ve všech jejích projevech jsou úžasné!

Když nyní bilancuji vše, co se odehrálo během mého osamělého života v sibiřské tajze, mohu vyvodit následující závěry: když je nutný tvrdý boj o existenci, pak se v každém kultivovaném člověku může znovuzrodit primitivní člověk – lovec a bojovník, který mu pomáhá v boji proti přírodě. To je výhoda kultivovaného člověka oproti nekulturnímu, který nemá dostatečné znalosti a vůli vést vítězný boj.
Zároveň jsem ale dospěl k přesvědčení, že pro kulturního člověka není nic hroznějšího než naprostá osamělost a vědomí naprostého odříznutí od světa, lidí a podmínek kultivovaného, ​​v morálním smyslu života. Jeden krok, jeden okamžik bezmoci vůle – a dojde k temnému šílenství, které ovládne mozek i vůli a dovede člověka k jeho nevyhnutelné záhubě.

Měl jsem hrozné dny boje se zimou a hladem, ale boj proti myšlenkám, které zabíjely mou vůli, byl stokrát hroznější! Vzpomínky na ty dny mi otřásly srdcem a mozkem!

Pro mě, který zná Asii od konce do konce tohoto kontinentu, není pochyb o tom, že se blíží doba, kdy se osm set milionů hladových, zoufalých, nenávistných Asiatů různých kmenů přestěhuje na Západ, kde bílí lidé předvádějí poslední tanec nad svůj vlastní hrob, klamou se různými teoriemi a zapomínají na velkého ducha, který ukolébán životem mlčí. Mezitím svítá den zkázy…

The post Neznámý Ossendowski a jeho jedinečná Země lidí, zvířat a bohů first appeared on Čítárny.

Michel de Montaigne v úvodu své knihy píše: “Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!”
Vtipná a na svou dobu velmi moderní předmluva zcela charakterizuje mimořádné vzdělání autora, který žil v letech 1533 – 1592.

Je tomu téměř pět staletí, od doby vzniku knihy, ale stále sledujeme, že člověk se skoro vůbec nezměnil.
Myšlenky a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, náboženské víry a jejich prožívání uvnitř člověka jsou stále stejné. Montaigne byl myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Touto knihou se na svou dobu velmi odvážně, staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly hlavně univerzity, kde vládl jazyk učené latiny.
V knize vznáší Montaigne velmi logické námitky proti oficiální univerzitní filozofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň blábolení. Ve svých úvahách obviňuje především vládu tradice a autority ve filozofii, kdy Aristoteles je náhradním bohem scholastické vědy a pochybovat o jeho učení je rouhání. Tím se nepřímo staví i proti autoritě katolické církve, která má vzdělanost té doby plně pod kontrolou.

Jeho nejvýznamnější dílo Eseje mělo obrovský vliv nejen na myšlení jeho současníků, ale svým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí pro osvícenské myšlení v 18. století.
Michel de Montaigne patří bez pochyb mezi to nejlepší, co francouzská literatura dala světu.

Není proto divu, že ilustrací jeho díla se ujal také Salvator Dalí, stejně nekonvenční člověk, jako byl sám Montaigne, který díky svému nadání dáva knize další rozměr.

The post Michel de Montaigne. Slavné eseje ilustruje Salvator Dalí first appeared on Čítárny.

Sláva strojů a měst (1929) je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.

Sláva strojů a měst je nevelká próza (96 stran), která má formu fiktivního rozhovoru až filozofické debaty. Vypravěč, sám Rašín, český včelař s „továrnou“ na med s miliony včelích dělnic, hostí německého redaktora a dva americké inženýry.
Ti přijíždějí obdivovat efektivitu včelího společenství a hledají inspiraci pro vytvoření ještě výkonnější, lidské společnosti, kde by lidé pracovali bez spánku 16+ hodin denně a svou práci by milovali.

Překonali jsme vzdálenosti, ale vzdálili jsme se od života.
Citát z knihy

Jaromír Rašín knihu psal v polovině 20ých let. Tedy v době, kdy se rozvíjí ve velkém nový československý průmysl, automobilismus a nový způsob života, hlavně ve městech. To bylo pro mnoho lidí šokem. Stejným jako byl rozvoj digitálních technologii počátkem druhého tisíciletí.

Není divu, že člověk soudný a přemýšlející, jakým Rašín bezesporu byl, si kladl mnoho otázek o budoucnosti.
Proto ve své knize otevřeně kritizuje:
přetechnizovanou moderní civilizaci,
slepou víru v pokrok a stroje,
odlidštění člověka,
městský život a konzumní zábavu jako únik před prázdnotou,
ztrátu kontaktu s přírodou a přirozeným rytmem.

Kniha je tedy nadčasovou kritikou technokratického myšlení a varováním před budoucností, kde by člověk mohl skončit jako anonymní „lidská včela“ v obřím stroji.
Mnozí čtenáři si jistě všimnou podobnosti s knihami Huxleye a jeho překrásným světem plným spokojených otroků na drogách.

Ilustrace k původnímu vydání vytvořil významný výtvarník Cyril Bouda.

V roce 2019 byla kniha dramatizována Jaroslavem Duškem Divadlo Kampa
JAROSLAV DUŠEK – SLÁVA STROJŮ A MĚST divadlo >>
Existuje i audiokniha CD (čte mj. Jaroslav Dušek).

Sláva strojů a měst / Jaromír Rašín / první vydání vlastním nákladem v roce 1929
e-kniha >> Sláva strojů a měst pdf
Audiokniha ke stažení nebo na CD namluvená J. Duškem.

Jaromír Rašín (25.5. 1891 – 1951, Hvar, tehdy Jugoslávie)
Byl český právník, básník, prozaik, překladatel, bibliofil a vášnivý včelař.
Syn Viktora Rašína (1856–1921), který byl bratrem slavného českého politika a prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína (1867–1923).

Vystudoval práva, pracoval jako právník (hlavně v pojišťovnictví).
Psal poezii, prózu a úvahy. Vydával vlastním nákladem v bibliofilském duchu (malé náklady, krásná úprava). Mezi jeho díla patří např.:
básnické sbírky a prózy (Písně a balady, Život Ježíšův, Život všekazů, Budhovy vyjížďky aj.)

„Každé pravidlo má výjimku a každá zásada odchylku.“

Jaromír Rašín byl velký milovník včel, provozoval včelín (někde se uvádí unikátní kamenný včelín), psal o včelách a přirovnával včelí společenství k lidské společnosti (téma silně přítomné v jeho nejznámější knize).

Po Mnichovské dohodě (1938) emigroval (pravděpodobně kvůli židovskému původu rodiny Rašínů nebo politickým postojům).
Zemřel v roce 1951 na chorvatském ostrově Hvar.

Výpisky z knihy Jaromír Rašín / Sláva strojů a měst.

„Druhý den jsem časně vstával. Slunce vycházelo slavně. Východ slunce je vždy slavný. Slavně se rodí den. Není jiné slávy na světě než sláva slunce.“

„Lidé však zapomněli na básníky a nestarají se o to, co říkají hvězdáři, a málo se dívají na slunce. Snad polovina lidí, jež žije v městech, noc proměňuje za den a pozdě vstává, nevidí slávu rodícího se dne…“

„Jestliže sloučíte všechny statky a velkostatky v několik ohromných zemědělských továren, možná, že dosáhnete větší výroby, ale cena, kterou lidstvo za to zaplatí, bude příliš veliká, neboť jí dosáhnete za cenu šťastného života zemědělců… zničíte vesnice a pohřbíte lásku člověka k půdě, rozvážete pouto, kterým bylo lidstvo od věků spjato s přírodou…“

„My máme stoposchoďové mrakodrapy, jezdíme pod zemí, lítáme ve vzduchu, procházíme se na visutých chodnících, posíláme vzduchem bursovní zprávy i úryvky z oper, organisujeme, pracujeme, tvoříme a vyrábíme.“

The post Sláva strojů a měst. Dystopická vize technokratické a odlidštěné civilizace first appeared on Čítárny.

Jaroslav Seifert vydání své memoárové knihy Všecky krásy světa uvádí citátem Alberta Camuse: „Nemáme čas být sami sebou, máme jen čas být šťastni”. Kniha obsahuje i šestnácti fotografií od Josefa Sudka.

Soubor krátkých próz je poskládán z desítek malých příběhů, které jsou zrcadlem skoro půlstoletí české poezie, milované Prahy, vzpomínek na přátelé, dospívání, zrání, první lásky… O svých memoárových textech Seifert říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“.

Titul této knihy Jaroslav Seifert (*23. 9. 1901 – †10. 1. 1986) převzal od svého přítele Karla Teigeho:

„Krása umění je z tohoto světa. Úkolem umění je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati závratnými obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa.“

Ve vzpomínce Šampaňské od krále Fuáda Seifert píše:

„A Všecky krásy světa, to byla jedna z myšlenek uměleckého programu poetistického, který tenkrát Devětsil vyznával. A není zapotřebí se tedy omlouvat, že jsme se tento program snažili plnit nejen ve svých básních a obrazech.”

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů:
Co všechno zavál sníh, Éós, bohyně ranních červánků, Noc na Uhelném trhu a Obloha plná havranů.
Je možné, že původním úmyslem bylo členění do čtyř ročních období, počínaje zimou.

Kdo četl ví, jak krásnou češtinou se Seifert vyjadřuje, jak neskonale příjemné a jak inspirativní je jeho vzpomínání. Knihy vídívám u svých přátel a věru, hřbety mají tuze ošahané. Existuje snad lepší doporučení?

Všecky krásy světa je také závěrečná báseň Seifertovy básnické sbírky Samá láska z roku 1923.

Jaroslav Seifert / Všecky krásy světa / Československý spisovatel, Praha 1982

Ukázka:

Vždycky jsem míval rád silnou a jako smetana hustou vůni nočních fial. Na vrchu Žižkově bývaly jich plné záhony. Sedával jsem tam a zuřivě snil. A do sešitu čmáral verše. Z té vůně fial mě někdy rozbolela i hlava. Marně jsem se po letech vracel na ta místa. Všechno tam bylo jiné. Chtěl jsem pohladit opěradlo lavičky, popsané i poškrábané kapesními noži, a podívat se, nejsou-li opět pod lavičkou ztracené vlásenky, ale lavička tam už nebyla.

Malíř a smrt.

Už dávno kdosi konstatoval, že v Paříži je možno žít i ze vzduchu. Nezkoušel jsem to, ale patrně je to docela možné v tom krásném městě. Malíř Alén Diviš k tomu dodával, že je tam také možno žít i z vůně růží a ptačích zpěvů v Lucemburské zahradě. A tomu můžete věřit. Zkusil to.

Mnoho let před válkou zanevřel totiž malíř Diviš na Prahu a odjel s prázdnýma rukama i s prázdnou kapsou do Paříže. Zapadl mezi tisíce pařížských malířů z celého světa, kteří tam zkoušeli s různým úspěchem malovat a žít ze vzduchu. Ti, kdo Diviše z těch let v Paříži znali, nepamatují se, co tehdy už maloval. Jsou někteří, kteří říkají, že nic. Sám o tom nikdy nehovořil. A z čeho tedy byl živ? No, také z toho vzduchu.
Časně ráno musil si však každého dne pospíšit, aby do pařížské tržnice přišel ve chvíli, kdy prodavači se zbavují včera neprodaných a povadlých zbytků zeleniny či jiných už neprodejných potravin. Z tohoto odpadu je prý možno docela dobře se nasytit a jakžtakž přelstít žaludek. To je ten pařížský vzduch. Někdy to dá dost práce. Nebyl tam sám v těch halách.

Takových jako on bylo tam víc. Někdy se tam potkával i s Františkem Tichým.
Ani s ostatními potřebami nedělal si žádné starosti. Módními doplňky pohrdal. Někdy nenosil ani punčochy, ba ani spodní prádlo. Kalhoty a kabát měl na nahém těle.
Smával se tomuto způsobu oblékání. Ale dokládal, že tak chodily i modelky do jedné kavárny na Montparnassu, aby se nemusily oblékat, když si z ateliéru odskočily na černou kávu. Bohaté Američanky pak je ochotně napodobovaly a sedávaly tam s nimi také nahé, ale zato v drahých kožiších.
Navíc však Diviš zarputile nosil černý tvrdý klobouk, kterému se říkalo bouřka.
Nasbírané zbytky potravin odnášel si pak do svého ateliéru. Špeluňka, ve které spal a pracoval, nesla toto jméno zcela neoprávněně. Nic si nevymýšlím, říkal to sám. Tam si žalostná sousta aspoň poněkud na primusu upravil. To byl ovšem určitý luxus, protože ostatní spolykali vše hladově na místě.

Ať tedy žije umění kuchařské, jedno z velkých umění Francie, které tak proslavilo pana Savarina.
Konec této třeskuté idyly udělala však válka. Alén Diviš ještě spolu s ostatními Čechy, kteří v té době žili v Paříži, byl zatčen a dopraven do La Santé, věznice proslulé i ve francouzské literatuře. Byli tam s ním i Adolf Hoffmeister a Antonín Pele.
Ať žije Francie, ať žije československofrancouzské přátelství!

Z La Santé odvezli je do koncentračního tábora na Martinique, odkud se jim podařilo utéci, a tak se na počátku války dostali všichni tři až do Ameriky. O té cestě mi však mnoho nevyprávěl.
V New Yorku, dík tamním Čechům, prožil Diviš celou válku. Začal tam opět malovat a měl dokonce úspěch. Trpký pobyt v La Santé nebyl totiž tak docela marný. Maloval pro Američany drobné oleje, kterými si vlastně vzpomínal na stěny pařížského vězení. Na stěnách byly nakresleny i vyryty nejrůznější kresby. Byly tam šibenice, tváře dozorců, nahé ženy, různé nápisy, monogramy i symboly a kresby ženského pohlaví. V olejových barvách na plátně dopadly pak tyto kresby zajímavě a malířský nápad s tak exkluzivní tematikou měl úspěch. V Americe prý Diviš prodal slušný počet těchto obrazů. Aspoň říkal.

Když válka skončila, po malém otálení poděkoval soše Svobody za pohostinství a navrátil se, nikoliv však do Paříže, ale domů do Prahy. Říkám domů. Žádný domov tu neměl, musil si jej teprve vyhledat. A tehdy jsem se s ním seznámil. V ateliéru Jana Baucha v Bubenči. Diviš byl už i na pohled příjemný, sympatický člověk, postavy nikoliv drobné… Jak by to byl jinak všechno vydržel a ve zdraví přežil!
Pozval mě do svého ateliéru v Plynární ulici v Holešovicích.

Ateliér měl v předměstském ošuntělém činžáku. Jeho zařízení bylo rovněž ošuntělé a chudé. Ale ateliér to byl. Měl okno ve střeše! Dvě bedny, na kterých spal, byly pokryté dekami, uprostřed malířský stojan a na něm pověšený klobouk a plášť a pod stojanem na zemi paleta a málkastna. To všechno známe.
Zato na rozviklaném stole stávala láhev cizí provenience, s vínem, jehož chuti jsme za války dávno odvykli, a něco ze vzácných cizích lahůdek, u nás už téměř neznámých. Krabice fíků, francouzský sýr a konzerva humrů. Něco měl ze svých zásob, něco mu posílali přátelé z USA.

Po svém návratu, jen se rozhlédl, dal se opět do práce. Namaloval ještě několik obrázků z La Santé, pak nakreslil asi třináct barevných kreseb k Erbenovým Svatebním košilím. Adolf Hoffmeister mu zahájil výstavu v melantrišské výstavní síni na Václavském náměstí. Výstava nebyla veliká, ale zato všechny obrazy prodal. Napsal jsem mu k výstavě pár veršů.
Barevné ilustrace k Erbenově básni, to bylo to nejlepší, co v těch letech z jeho rukou vzešlo.
Kresby s básnickým textem vydal později v nakladatelství Vyšehrad v pěkné úpravě Františka Tichého. Malíř však láteřil, že reprodukce nejsou pravdivé. Byly tištěny jen ofsetem a barvy tenkrát po válce nebyly prvotřídní. Ale i tato publikace měla svůj úspěch a byla záhy rozebrána.
Vladimír Holan byl kresbami okouzlen. Obdiv vedl ho dokonce k výroku, že Erbenův text nedosahuje umělecké úrovně kreseb. Myslím, i když mě tyto kresby rovněž zaujaly, že je Holan přece jen přecenil.

Patrně tato Erbenova balada přivedla pak Diviše k pochmurnému ovzduší lidského zmaru a smrti. Počal malovat Smrt. Maloval ji zaujatě, jako jiní malíři malují portréty svých milenek.
Vstoupil jsem do jeho pracovny a ze zdi dívaly se na mě prázdné očnice lidských lebek. A hned mi jeden uhel daroval. Byly na něm lidské kosti s lebkou, jakoby vyorané z půdy bojiště. Už jsem si doma na tu kresbu důvěrně zvykl.
Veršíky improvizované k výstavě měly svou malířskou historii. Dost podivnou. Nebyly valné a neříkám to ze skromnosti. Líbily se, pokud vím, jen dvěma lidem. Malíři a úředníku z kulturního oddělení amerického vyslanectví, který uměl dost slušně česky a koupil si jednu z Divišových uhlových kreseb. Byla na ní útlá ženská lebka a nový majitel byl přesvědčen, že se lebka sladce usmívá. A požádal mě, abych mu své verše pod tu kresbu opsal. Verše jsem musil opsat tuší a opisoval jsem je dost nerad a neochotně. Z pofidérních veršů jen pro zajímavost cituji pár slok.

Malíř může malovat i hlínou,
hlínou z hrobu nebo každou jinou.
že kreslit tmou i popelem
to, co viděl ve snu probdělém.

Malíř, malíř, malíř do třetice
maluje i čoudem, zhaslé svíce,
barvou, pro niž nemá básník slova,
ticha modrá, ticha sametová.

Ale pak jsem nelitoval. Američan mi poslal láhev tehdy vzácné whisky a dva kartóny kamelek.
Jindy zas seděli jsme s Divišem v ateliéru sice na rozviklaných židlích, ale zato před lahví nádherného vína z okolí Bordeaux. Bylo husté, ale přitom hedvábné. Ještě dlouho nosil jsem na jazyku tu vzácnou chuť.

Když tu někdo zazvonil.
Byla to jeho dobrá přítelkyně sochařka Hedvika Z. Přijela na motorce z obce poblíž Prahy. Jezdila motorkou jako o závod. A na zádech měla velký těžký pytel.
„Aléne, dej sem kus papíru, já to vysypu,” povídá a spustila pytel s ramena a vysypala jeho obsah. Bylo to několik lidských lebek, všemožné hnáty a kosti a příslušné čelisti plné zubů. Všechno bylo ještě plné vlhké hlíny.
„To mi dal hrobník u nás. Rušili část starého hřbitova.”
Diviš zajásal. Až dosud maloval svá umrlčí zátiší podle chladných a mrtvých fotografií. Teď měl skutečné modely. A jak pěkné a trpělivé!
Ať žije malíř Alen Diviš! Toto zvolání je, žel, už opožděné.

Diviš umřel, smutně a zbytečně. Umřel v motolské nemocnici. Chodívali jsme tam na fialky, které rostly u jejího plotu.
Už tam nerostou.
Postihl ho infarkt. Nebyl ani zlý, všechno mohlo dobře dopadnout. Zabila ho však jeho vlastní dobrota.
Vedle něho ležel těžší pacient. Nechodící, jak říkají sestry. Nemocný se v noci probudil a zvonil na sestru. Snad zvonek nefungoval, snad sestra byla zaměstnána jinak… Zvonil marně a sestra nepřišla. Nemocný usedavě naříkal. Diviš, který se probudil, slezl proto z postele, vzal svého souseda do náručí a odnesl ho na toalety. Pak ho zas přinesl nazpět, uložil a sám klidně ulehl. Do rána byl mrtev.

Vzpomínal jsem na jeho ateliér. Na stole v té době stála možná svíčka, přilepená na obrácené sklenici od kompotu, a vedle byla nedopitá láhev s vínem a sklenka od hořčice.
Co však asi dělali jeho přátelé s pytlem lebek a kostí, pohozeném v koutě jeho smutného a prázdného ateliéru, to opravdu nevím.

Hedvábný šáteček.

Ženy se opravdu změnily. Zdráhám se soudit, zda k lepšímu či horšímu. Každá doba vytváří své mravy a mladí lidé s údivem se ohlížejí do minula. Samozřejmě že později stejný překvapený pohled dětí spočine i na jejich počínání. A tak nač zatracovat a proč chválit! Takový je život!
Jednou k nám zavítal milý pan rada a tvářil se o něco veseleji a snad trošku i mimořádně. Měl něco na srdci.
Měl a začal. Říkával nám občas chlapci.
“Chlapci, jsem už starý člověk.”
Bylo mu kolem šedesáti, ale tenkrát to bývalo už stáří.
“Nedávno se mi zdálo o Nedbalovi. Horlivě mě zval na svůj koncert. Tuším kam. Něco vám svěřím a poprosím dr. Píšu, aby to uschoval. Ať s tím pak naloží, jak uzná. Není to nic důležitého, ani tajemného, zač bych se musil po své smrti zvlášť stydět. Sám zahodit to však přece nechci. Ale byl bych rád, kdyby to u nás doma nikdo nenalezl.”
A vytáhl z aktovky starou úřední obálku s firmou ministerstva kultury a z ní vyndal složený hedvábný kapesníček. Byl už maličko zažloutlý. Když ho rozprostřel na redakčním stole, bylo na něm vyšito několik květů vlčích máků a uprostřed mezi nimi byl vystřižen otvor obkroužkovaný rovněž červeným hedvábím.
“Když jsem byl mlád,” pokračoval pan rada, “zamiloval jsem se do hezké dívky. Byla opravdu moc roztomilá. Ale právě tak jako byla roztomilá, byla i nesmělá. Raději vám řeknu hned, že jsem si ji nevzal. Rozešli jsme se, ale rozchod nebyl dramatický. Pokud se pamatuji, nezavinil to nikdo z nás, ani já, ani ona. A tak si mohu vzpomínat docela pěkně. Ona snad také. Žije a byla prý šťastně vdána. Proto ten šáteček nechci surově zahodit. Měli jsme se upřímně rádi.
Chodili jsme spolu již delší čas a pokoušel jsem se u ní o něco víc než o pouhé nesmělé líbání. Narazil jsem však na rozhodný odpor, který až překvapil. Neustal jsem však v prosbách a naléhání a dorážel jsem na ni znovu a znovu. Však to znáte. Muži jsou takoví surovci a mají ošklivý zvyk, že neustávají ve svém toužení a nic na světě je nemůže odradit od milostné brutality. Ale dívenka vzdorovala a vzdorovala.
Přemýšlím-li o mužském počínání, zdá se mi, že když se žena zamiluje do ženy, je to sice nenormální, ale vlastně mnohem krásnější a jemnější. No ale to vždy není dost možné!
Prosil jsem ji tedy, aby mi aspoň prozradila, proč se tak usilovně a podle mého docela nerozumně brání. Dlouho se mi nechtěla svěřit, ale nakonec mi přece jen celá rudá pošeptala do ucha, že se hrozně stydí. Byl jsem ihned na koni a nakonec jsem ji přece jen umluvil. Přislíbila, ale musel jsem se zaručit, že budu mít zavřené oči a ještě že ji přikryji klín kapesníkem. A tak se také stalo. Ostatně i zloději používají při svém lupu kapesníku, aby nezanechali otisky prstů. V tom okamžiku zazněly všechny pražské zvony a ozývaly se velebně dlouho a několikrát. Samozřejmě že jsem je slyšel jenom já. Ale ujišťuji vás, že se opravdu ozvaly.”
Toto jsem panu radovi ochotně věřil. Mně se stalo něco podobného.
Seděl jsem s Halasem v překrásné letní kavárně na brněnském Kolišti. Bylo léto a pod plachtou otevřené kavárny vanuly krásné vůně sadu a nám s Halasem bylo něco mezi dvaceti a třiceti lety. Byli jsme stejně staří. Seděli jsme u dřevěného zábradlí kavárny, podél kterého se vlnilo tenkrát nedělní korzo. I šel kolem milovaný Jiří Mahen, zahlédl nás, opřel se nonšalantně lokty o zábradlí a bavil se s námi. Také nonšalantně, když pojednou zpozoroval klubko rozesmátých děvčat, které dobře znal. Byly to mladé baletky z nedalekého divadla, kde přísně šéfoval. Ty dívky jsme také znali. Vídali jsme je a nesměle se za nimi ohlíželi.
Mahen se náhle utrhl, udělal krok, vzal jednu dívku za ruku a povídá: “Věruško, tohle je mladý lyrik z Prahy. Dívá se na tebe jako Tristan na Isoldu, pojď a dej mu pusu.” Jakpak by neposlechla pana šéfa!
Také já, když jsem ucítil její rty na svých, uslyšel jsem ze stromů nade mnou zazpívati náhle anděly. Žel jenom krátce. Bylo to však krásné! A jejich píseň zaslechl jsem také jenom já sám…!
Pan rada pokračoval.
“Za nějaký čas přišla dívenka a přinesla mi tento šátek, abych si jej schoval. A tak už jej schovávám přes čtyřicet let!”
Vložil šáteček do staré obálky a dal ji Píšovi. A Píša vše uschoval do hluboké zásuvky psacího stolu.
Pan rada J. na ten Nedbalův koncert přece jenom šel. Zemřel zanedlouho. Byli jsme s Píšou na jeho pohřbu v kostele sv. Šimona a Judy na Františku u nemocnice milosrdných bratří a já napsal k jeho jménu do Práva lidu pár veršíků.
Před krátkou dobou zavolal jsem paní Píšové a mezi jiným jsem se nenápadně zeptal, zda v Píšově pozůstalosti nenašla hedvábný šáteček pana rady J. Šáteček s červenými máky.
Ženy jsou chytré. Mnohem chytřejší, než se domníváme. Pokud jde o chytrost, říkával Píša, na jednu ženu nestačí tři chlapi.
“Nenašla. Ani mi o něm neříkal. Ale je-li to něco erotického, vemte na to jed, že to Toníček po jeho smrti spálil.”

The post Jaroslav Seifert. Všecky krásy světa. Bezesporu klenot české literatury first appeared on Čítárny.