Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největší umělecká díla nesou tyto znaky.
Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatějších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.
V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!
Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.
Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.
Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954
