Autobiografie Marka Twaina byla poprvé publikována v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Přesně tak, jak si to přál. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let. Řekl bych jakési zrcadlo Marka Twaina, jenž za ním schovaný, se poťouchle směje.
„Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“
Hlavní témata autobiografické knihy:
Dětství v Missouri (narození ve Florida, Missouri; život v Hannibalu na Mississippi).
Rodina (matka Jane, otec John a jeho neúspěšné spekulace s pozemky v Tennessee, bratr Orion).
Chudoba po otcově smrti (1847), práce tiskařského učně, novináře, pilotování na Mississippi.
Dobrodružství na Západě, začátky literární kariéry, cestování (podklad pro Naivní cestovatele / The Innocents Abroad).
Manželství s Olivií Langdonovou, děti (tragické ztráty Langdona, Susy a později Jean), literární sláva i finanční problémy.
Portréty přátel a současníků, kritika politiky, náboženství, lidské přetvářky a společnosti.
Závěrečné diktáty z posledních let života (včetně smutku po smrti dcery Jean).
Jak psal Twain svoji autobiografii?
Twain odmítal klasický chronologický životopis „od kolébky k hrobu“. V roce 1904 v Florencii konečně objevil metodu, kterou považoval za jedinou správnou:
„Začněte v žádném konkrétním období svého života; toulajte se volně celým svým životem; mluvte jen o tom, co vás právě zajímá; zahoďte to ve chvíli, kdy hrozí, že zájem vyprchá, a přejděte k nové a zajímavější věci, která se mezitím vetřela do vaší mysli. A udělejte z vyprávění kombinovaný deník a autobiografii.“
Od ledna 1906 (ve věku 70 let) ležel obvykle v posteli v hedvábném županu, opřený o polštáře, a diktoval stenografce. Přítomen býval i Albert Bigelow Paine (jeho pozdější životopisec a literární vykonavatel), který sloužil jako publikum.
Twain to miloval – v dopise příteli napsal:
„Uhodil jsem na to! A dám ti to – tobě. Nikdy nepochopíš, o jaký požitek jsi přišel, dokud nezačneš diktovat svou autobiografii.“
Diktoval často dvě hodiny denně. Materiál narůstal velmi rychle (celkem téměř půl milionu slov). Některé části psal už dříve (od 70. let 19. století), ale ty považoval za „falešné starty“.
Twain výslovně požadoval, aby velká část textu vyšla až 100 let po jeho smrti. Věděl, že teprve jako mrtvý bude moci mluvit naprosto upřímně, bez ohledů na živé osoby a veřejné mínění.
V předmluvě píše, že hovoří „ze záhrobí“, protože teprve tehdy může být „tak upřímný a volný jako v milostném dopise“.
Mark Twain / Autobiografie I / z angličtiny přeložil Roman Tadič / 480 str., váz., obrazová příloha / Volvox Globator 2016
První svazek celkem třídílných pamětí, Volvox Globator postupně vydá i zbývající dva.
Některé kapitoly vyšly ještě za jeho života v časopise North American Review (1906–1907), kompletní a necenzurované vydání (3 svazky) vyšlo až v letech 2010–2015.
Knize se časem budeme věnovat více.
Samuel Langhorne Clemens (1835–1910), známý jako Mark Twain,
byl muž, který viděl Ameriku a lidskou povahu bez jakýkoliv příkras.
Narodil se 30. listopadu 1835 v zapadlé vesničce Florida v Missouri a vyrůstal v říčním městečku Hannibal na Mississippi. Otec zemřel brzy, rodina upadla do chudoby a mladý Sam vystřídal práci tiskařského učně, novináře, zlatokopa a především lodivoda na veletoku. Právě odtud pochází jeho slavný pseudonym – „mark twain“ znamenalo bezpečnou hloubku dvou sáhů. Tyto zkušenosti mu daly ostře pozorovací oko a neúprosný smysl pro realitu obyčejných lidí.
Twainovo myšlení bylo od počátku ironické, skeptické a antihypokritické.
Nesnášel předstírání, moralizování a prázdnou autoritu – ať už šlo o politiku, náboženství, rasismus nebo americký „pokrok“. Humor pro něj nebyl pouhou zábavou, ale zbraní: břitkou, přesnou a často bolestivou.
V knížkách jako Dobrodružství Huckleberryho Finna nebo Naivní cestovatelé dokázal současně bavit i odhalovat pokrytectví společnosti.
V pozdějších letech se jeho pohled ještě ztemněl a po osobních tragédiích (smrt manželky a dcer) a finančních krachách se z něj stal téměř misantrop, který v Dopisech z planety Země a autobiografických diktátech nemilosrdně analyzoval lidskou blbost a krutost.
Jeho způsob myšlení byl asociativní, svobodný a nechronologický.
Odmítal klasické životopisy „od kolébky k hrobu“. Preferoval proud vzpomínek, anekdot a úvah, které se řídily tím, co ho právě zajímalo.
Věřil, že skutečný život člověka se odehrává v hlavě – v „vichřici myšlenek“ – a že jen smrt dává autorovi právo mluvit naprosto upřímně.
Proto trval na tom, aby jeho autobiografie vyšla sto let po jeho smrti: chtěl promluvit „ze záhrobí“ bez cenzury a ohledů.
Mark Twain zemřel 21. dubna 1910 jako legendární humorista a jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů. Jeho myšlenky a pohledy na tento svět ale zůstávají stále aktuální.
Výpisky z knihy:
„V této autobiografii budu mít na paměti skutečnost, že hovořím ze záhrobí. Doslova hovořím ze záhrobí, protože až kniha vyjde tiskem, budu už mrtvý.
Hovořím ze záhrobí spíše než živým jazykem z dobrého důvodu: mohu odtud mluvit svobodně. Když člověk píše knihu o soukromí svého života – knihu, která se má číst ještě za jeho života – zdráhá se promluvit celou svou upřímnou myslí…
Zdálo se mi, že bych mohl být stejně upřímný, volný a bez zábran jako v milostném dopise, kdybych věděl, že to, co píšu, neuvidí žádné oko, dokud nebudu mrtvý, nevnímající a lhostejný.“„Narodil jsem se 30. listopadu 1835 v téměř neviditelné vesnici Florida, okres Monroe, Missouri. Předpokládám, že Florida měla méně než tři sta obyvatel. Měla dvě ulice, každou dlouhou pár set yardů; zbytek byly jen cesty s ploty z kolejnic a kukuřičnými poli po obou stranách.“
„Život nespočívá hlavně – ani z velké části – ve faktech a událostech. Spočívá hlavně ve vichřici myšlenek, která neustále vane člověku hlavou.“
„Jak nepatrný dílek lidského života tvoří jeho činy a jeho slova! Jeho skutečný život se odehrává v hlavě a zná ho jen on sám… Životopisy jsou jen šaty a knoflíky člověka – životopis samotného člověka napsat nelze.“
Citáty Marka Twaina vystihující jeho myšlení a pohled na svět.
Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.
Zkoumal jsem povahu a sklony “nižších živočichů” (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své viry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů.
Mark Twain, Proklaté lidské plemenoVáš nepřítel i přítel spolupracují na tom, aby ranili vaše srdce: Jeden vás pomlouvá, druhý vám klepy donáší.
Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů.
Láska je to, čemu se po svatbě říká omyl.
Nejlepší místo, kde najdete pomocnou ruku, je na konci vlastního ramene.
Nezajímá mě, zda vivisekce přináší prospěšné výsledky pro lidstvo, nebo ne… Bolest, která se tím způsobuje zvířatům, která ji snášejí nedobrovolně, je základem mé nenávisti k ní a je postačujícím ospravedlněním této nenávisti, aniž bych si musel zjišťovat další fakta.
Je to všechno sen – groteskní, pošetilý sen. Neexistuje nic než ty. A ty jsi jen myšlenka – bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova, bloudící osaměle prázdnými věčnostmi!
Člověk je jako měsíc – má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže.
Uvědomil jsem si, že mnozí lidé, kteří nashromáždili v penězích víc miliónů, než kdy mohou spotřebovat, projevili zuřivý hlad po dalších a že beze všech skrupulí okradli nevědomé a bezmocné o jejich ubohý majeteček, aby částečně ukojili svůj apetyt.
Poskytl jsem stovce rozličných druhů divokých i krotkých zvířat příležitost, aby si nashromáždila obrovské zásoby potravy, ale žádný živočich toho nevyužil. Veverky, včely a někteří ptáci si udělali zásoby, ale přestali, když si nasbírali dost na zimu, a nedali se přesvědčit ani donucením, aby zásoby zvětšovali. Mravenec předstíral, že si hromadí zásoby, aby napravil svou otřesenou reputaci, ale mě neoklamal. Znám mravence.
Tyhle experimenty mě přesvědčily, že existuje jeden rozdíl mezi člověkem a vyššími živočichy: člověk je hrabivý a lakomý, kdežto oni ne.
Mark Twain, Dopisy z planety Země
