Začarovaná třída. Knížka pro děti Ivony Březinové je čtivě napsaný pohádkový příběh pro děti od cca 7 let, který kombinuje humor, kouzla a důležité téma tolerance.
Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, ale pak se něco stalo….
Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude.
Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení.
A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…
Třída se promění v kluziště nebo bazén, obrázky ožijí, učebnice létají… Děti jsou nadšené, ale objevují se i předsudky a pomluvy vůči novým spolužákům.
Kniha humorně ukazuje, jak snadno vznikají stereotypy, a nakonec zdůrazňuje, že každý je v něčem dobrý a že odlišnost není důvod k vyloučení.
Kniha Začarovaná třída byla v roce 2004 zapsána na Honour List IBBY.
Tato bestsellerová kniha Ivony Březinové o úplně nenormální třídě získává čtenáře po celé Evropě.
Vyšla ve francouzštině, slovinštině, srbštině a slovenštině. V loňském roce dokonce přibylo vydání v romštině.
A také si můžete příběhy žáků z 3. Audioknihu vydává Liberecká vědecká knihovna v rámci projektu Děti čtou nevidomým dětem…
Ivona Březinová / Začarovaná třída / Ilustrace Jaromír F. Palme / vydává JaS nakladatelství, 2014 / Dotisk čtvrtého, přepracované vydání.
www.brezinova.cz / www.jasknihy.cz
Ilustrace: Jaromír F. Palme
Ukázka z knihy Začarovaná třída:
Vlastík chameleon
„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.
