Americká elegie. Čtivá biografie rodiny Vanceových, současného viceprezidenta USA

Když Donald Trump očekávaně vyhrál americké prezidentské volby 2025, stal se z čerstvě vydané knihy Americká elegie od debutujícího autora J. D. Vance nečekaný bestseller. Vence byl jmenován viceprezidentem USA. Jeho kniha je ale velmi čtivá. Působivě a výstižně líčí prostředí, z něhož se rekrutovala rodina Vanceho. Americká střední třída, které byl odebrán statut Amerického snu, na kterém byla Amerika postavena.

Americká elegie nabízí nejen detailní popis onoho prostředí, ale rovněž vroucí a osobní analýzu krize kultury chudých bělošských Američanů díky neoliberální politice, která byla ukončena až v roce 2025 porážkou Bidena.
O rozkladu této společenské skupiny, procesu, který účelově probíhá už více než čtyřicet let, se píše stále častěji a se stále větším znepokojením, ale dosud nikdo jej nepopsal zevnitř a tak kriticky.

V Americké elegii J. D. Vance pravdivě líčí, jak prožívá sociální, regionální a společenský úpadek člověk, který se v tomto sociálním prostředí narodil.

Příběh rodiny Vancových začal v poválečné Americe nadějí.
Autorovi prarodiče byli „zamilovaní, ale chudí jako kostelní myš“. Přestěhovali se z apalačského regionu Kentucky do Ohia s nadějí, že uniknou strašné chudobě, která je obklopovala. Stali se příslušníky střední třídy a nakonec jedno z jejich vnoučat absolvovalo právnickou fakultu Yaleovy univerzity, což je konvenčním měřítkem společenského vzestupu.

Ale když se začteme do rodinné ságy Americké elegie, postupně zjistíme, že autorovi prarodiče, teta, strýček, sestra a především jeho matka se s životem ve střední třídě jen obtížně vyrovnávali, že se nikdy zcela nevymanili z minulosti poznamenané týráním, alkoholismem, chudobou a traumaty, problémy charakteristickými pro jejich oblast Ameriky.
S pronikavou upřímností Vance ukazuje, že démony své rodinné historie v sobě stále nosí i on.

Autor napsal hluboce dojímavé vzpomínky s dávkou humoru a s živě vylíčenými skutečnými postavami, ale zároveň naléhavou a znepokojivou meditaci o tom, proč ve velké oblasti Spojených států ztrácejí lidé víru ve svůj americký sen.

Ukázka z knihy:

Táta mi prozradil, že nakonec požádal Boha, aby mu dal tři zna­mení, podle nichž by byla adopce v mém nejlepším zájmu. Ta znamení se zřejmě objevila, a tak jsem se stal adoptivním synem Boba, muže, kterého jsem znal ani ne rok. Nepochybuji, že táta ří­kal pravdu, a přestože dokážu pochopit, jak obtížné to rozhodnutí bylo, nikdy jsem se nesmířil s tím, že někdo nechá určovat osud svého dítěte Božím znamením.

Byla to ale jen malá vada na kráse. Vědomí, že mu na mně zá­leží, vzpomínky na ono dětské trauma do velké míry vymazalo. Vcelku jsem svého tátu i jeho církev měl rád. Nejsem si ale jistý, zda se mi líbila církevní struktura nebo zda jsem se jen chtěl podílet na něčem, co pro něj bylo důležité. Asi hrálo roli obojí. Stal jsem se oddaným konvertitou. Hltal jsem knihy o tom, že Zemi stvo­řil Bůh teprve nedávno, a přihlásil se do internetových diskusních skupin, abych mohl polemizovat s vědci o evoluční teorii. Sezná­mil jsem se s proroctvím o nadcházejícím konci světa a přesvědčil sám sebe, že svět zanikne v roce 2007.
Dokonce jsem zahodil svá cédéčka skupiny Black Sabbath. Tátova církev toto vše podporo­vala, protože pochybovala o správnosti světské vědy a o mravnosti světské hudby.

Navzdory tomu, že mezi námi neexistoval právní vztah, jsem za­čal s tátou trávit hodně času. Navštěvoval jsem jej o většině svátků a trávil v jeho domě každý druhý víkend. I když jsem rád navště­voval tety, strýčky, bratrance a sestřenice, kteří po řadu let nebyli součástí mého života, základní propast mezi mými dvěma životy zůstávala.

Táta se vyhýbal mámině rodině a ona rodině jeho. Lind­say a marná oceňovaly, jakou roli hrál táta v mém životě, ale stále mu nedůvěřovaly. Pro marná byl táta “dárcem spennatu”, který mě v kritické chvíli opustil. Přesto jsem i já stále tátovi vyčítal to, co se stalo v minulosti. Tvrdošíjnost, kterou projevovala marná, situaci nijak neusnadňovala.

Můj vztah k tátovi se ale dále vyvíjel, stejně jako můj vztah k jeho církvi. Slabou stránkou jeho teologie byla skutečnost, že vedla k urči­té odtrženosti od vnějšího světa. V tátově domě jsem nesměl poslou­chat Erika Claptona, ne proto, že by texty na jeho nahrávkách byly nevhodné, ale proto, že Eric Clapton byl pod vlivem démonických sil. Slyšel jsem, jak lidé žertem říkají, že pokud budete hrát „Stair­way to Heaven” skupiny Led Zeppelin pozpátku, uslyšíte nějaké zlovolné zaříkávání, ale jeden člen tátovy církve považoval tento mýtus o Zeppelinech za pravdivý.

Byly to výstřední názory a zpočátku jsem je chápal jen jako přísná pravidla, která jsem mohl buď přísně dodržovat, nebo je obcházet. Ale byl jsem zvídavé dítě, a čím více jsem se zahloubával do evan­gelikální teologie, tím více jsem nedůvěřoval mnoha částem spo­lečnosti. Evoluce a velký třesk se staly ideologiemi, s nimiž jsem se měl utkat, nikoli jim porozumět.
V mnoha kázáních, která jsem sly­šel, byli kritizováni jiní křesťané. Vznikly teologické frontové linie a ti, kdo byli na druhé straně, se nejen mýlili v interpretaci Bible, byli jaksi nekřesťanští. Obdivoval jsem strýčka Dana více než jiné muže, ale když mluvil o tom, že jako katolík přijímá evoluční teorii, můj obdiv zkalilo podezírání. Moje nová víra způsobila, že jsem se dokonce pustil do pátrání po kacířích. Dobří přátelé, kteří inter­pretovali Bibli odlišně, měli špatný vliv. Dokonce i marná upadla v nemilost, protože její náboženské názory se nevylučovaly s jejími sympatiemi k Billu Clintonovi.