Já mám čím dál tím větší pocit, že kniha je médium na dotyk. Pamatuji si, jak Ladislav Zadrobílek, když jsem u něj jednou byl, přejížděl rukou hřbety knih a říkal: „To je domov.“
Myslím, že mnohem složitější je mít domov na cédéčku. Zatímco knihu můžete pozorovat, s cédéčkem je to přece jenom poněkud slabší. V tomto směru jsem žákem brněnského výtvarníka Jiřího Hynka Kocmana, který se v dětství zabýval herbáři a akvárii, pak se stal vědcem veterinářem a někdy v roce 1965 objevil, že existují skvrny. Pro většinu lidí je to většinou velký objev, protože když se na ně naučíte koukat jako Vladimír Boudník, budete mít život mnohem bohatší.
Kocman se začal propracovávat k takovému zvláštnímu druhu citlivosti na papír.
Dělal papíry, které sice byly určeny na psaní, ale samy o sobě už byly něčím jako konkrétní básní. Vzal třeba dvě knihy od různých autorů, rozemlel je a ty dvě hmoty pak sléval dohromady, dva texty v různém poměru, a z těch papírů vázal nové a nové knihy. Udělal knihu o čaji tak, že do papíru zapustil lístky z jedné právě vypité misky čaje. Do jiné knihy o čaji zase vložil velice chutný a vznešený čaj, takže součástí knižních obřadů bylo pak i pití vybraných čajů.
Celé je to na jednu stranu pochopitelně úplná blbost, ale na druhou stranu to míří k až metafyzickým vrcholům poznání. No a Jiří Kocman mě naučil, že knihy jsou taktilní objekty, tedy že jsou určeny k dotýkání.
Kocman třeba říkal:
Vezměte bublifuk, rozpusťte čínskou tuš s mýdlem a vyfoukněte bublinu proti bílému papíru. Z toho vznikne skutečně pěkná struktura, něco jako slunce nebo kometa. Zároveň ale pochopil, že s tou citlivostí se to nesmí přehánět a že hezké věci se mají dělat jenom občas a spíš málokdy, a začal ten papír trhat, ničit a přetvářet.
Říkal také, že jeho nejmilejší knihy jsou ty, které poznal, když mu bylo okolo dvaceti. Domnívám se, že pokud rodiče chtějí dát dětem kvalitní knihy, musí to udělat někdy mezi jejich patnáctým a pětadvacátým rokem, protože jenom tehdy dochází k základnímu ovlivnění na celý život.
Jednou jsem ve velkém antikvariátu pozoroval starého lovce a sběrače knih.
Jel rukama po hřbetech knih podobným pohybem, jako jsem to viděl u pana Zadrobílka. Ten pán, kterého jsem dobře znal, mi řekl: Já nechám prsty klouzat po hřbetech knih a nějaké vyzařování z té knihy se přimkne k vyzařování mé ruky a já tu knihu koupím, i když mi rozum říká, že je to hloupost. A tak nosí domů knihy, které jsou mu lhostejné, nebo dokonce protivné, ale jindy nalezne i knižní poklad. Já vím, nebo tuším, říkal, které knihy hledám, tímhle způsobem ale zjišťuji, které knihy hledají mě.
Je možné mít dalších šedesát teorií. Lidí, kteří mají rádi knihy, je obrovské množství, kupují je, přinášejí si je domů a nějak je třídí.
Každá knihovna má jakési jádro. A ti lidé najednou třeba na návštěvě zjistí, že někdo jiný má podobné jádro knih a že ve městě je dokonce několik knihoven, které mají identické jádro a šly by nějakým způsobem zaměnit. Tehdy pochopí, že se celý život řídili nějakým pocitem. Když těch pár desítek knih, které máte doopravdy rádi, najdete v několika knihovnách, pochopíte, že se podobáte určitému způsobu četby, a skrze svou knihovnu najednou začnete chápat, kdo jste.
Václav Cílek / Jak to vidí Václav Cílek, Vydal Radioservis 2011