Umím si představit, že kdyby Božena Němcová žila ve viktoriánské Anglii, tak by své příběhy a folklórní pozorování umístila třeba do Dha ramsaly. V malých tuzemských poměrech zastalo (naštěstí pro oba národy) podobnou roli Slovensko.
Je dobře známo, že B. Němcová podnikla na Slovensko v letech 185155 celkem čtyři cesty.
Mnohokrát byl rozebrán vliv slovenského lidu a přírody na její literární dílo. Méně se ví o jejím rozsáhlém studiu slovenských reálií, které mělo vyústit v rozsáhlé dílo o slovenském národopisu. Dokonce promýšlela plán encyklopedie, na níž se měl podílet i profesor Jan Krejčí, jehož tisícistránková Geologie Čili nauka o útvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny česko slovanské (Praha 1877) je považována za zakladatelské dílo české geologie.
Otázkou zůstává, zda inspirátorkou slovenské části nebyla původně B. Němcová.
Uvádí se, že na podzim 1859 sliboval nakladatel Augusta, že se ujme slovenské encyklopedie a že pošle na vlastní útraty autory na Slovensko. Z plánu sešlo pro finanční těžkosti.
Z velkých literárních plánů tak B. Němcová vlastně realizovala „jenom" knihu slovenských pohádek. Za jiných okolností a v bohatším prostředí se mohla stát hlavní editorkou základní přírodní a kulturněantropologické encyklopedie Slovenska. Místo jedné velké monografie B. Němcová publikovala jako autorka i jako editorka cizího materiálu celou řadu kratších statí.
Za základní považuji tyto příspěvky: „Obrazy ze života Slováků" (1858), „Obrazy ze života slovenského" (1859), „Kraje a lesy na Zvolensku" (1859), „Uherské město Ďarmoty" (1858) a „Slovenské starožitnosti" (1858).
Zabývá se v nich celou řadou nečekaných pozorování o tvorbě kalcitu následkem úniku oxidu uhličitého z roztoku, nálezem krystalizovaných celestínů ve Španí dolině, krasovou hydrologií. V její době byl ještě svět umění a věd nedělitelně propojen.
Vím, že se pouštím na nejistou půdu, když se opírám o svou vlastní dlouholetou okouzlenou zkušenost slovenského poutníka a přírodovědce, jemuž Slovensko dalo něco, co Čechy nemohou (anebo jen na výjimečných místech jako na Váchalově Šumavě) poskytnout. Nějaký těžko postižitelný kontakt s věcmi života lesy, skalami a ponornými říčkami; ale také s lidovým podáním, které člověka uvádí do nějakého archaického, ale dosud ještě živého světa pověstí a venkovské magie.
Nikdy nebudeme přesně vědět, co pro B. Němcovou slovenská zkušenost znamenala, a pochybuji, že by to ona sama v úplnosti věděla. Pokusme se však alespoň navrhnout, že slovenské hory a lesy v ní otevřely nějaký nový prostor vnímavosti. Schází mi slova, ale lidé, kteří prošli podobnou zkušeností, vědí, o čem mluvím.
Zaráží mne jedna věc jsou to tituly jejích prací „Obrazy ze života slovenského" (1859), „Obrazy ze života Slováků" (1858) a pak pochopitelně podtitul Babičky „Obrazy venkovského života".
Všechny tyto práce obrazy vznikaly ve stejných letech, které se přibližně kryjí s pobyty na Slovensku. Podobné názvy děl i popisy lidových zvyků v Babičce naznačují hlubší spřízněnost námětů a je možné, že jak slovenské, tak venkovské obrazy tvoří jeden nedělitelný zkušenostní celek. Že obojí se ovlivňovalo a že bez slovenské inspirace bychom neměli českou Babičku.
Slovenské črty jsou však kulturněantropologickými deníky, jakýmsi uvědoměním výchozí pozice a metody. Babička (1855) je nejenom literatura citu a dětství, ale je také napojena na všudypřítomnou přírodu a archaickou mysl lidového podání. Živly, mýtus, cit propojené do jednoho světa tak vytvářejí trojici, která vyjádřila důležitou část národní duše a poté do ní vplynula.
Ukázka z knihy:
Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější s podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu.
/ Nakl. Dokořán 2002, 2005
Božena Němcová / Peračinový květ
(Slovenská pověst.)Peračina také rebričina, paprut, zovou Slováci kapradí. V Čechách i na Slovensku domnívá se lid, že bylina ta jen v noci před sv. Janem křtitelem květe, a sice květem zlatým.
V Čechách se v pohádkách povídá, že kdyby panna v tu hodinu, když rozkvěte, bílý šat podeň podstřela, ryzí zlato by jí naň spadalo.
Na Slovensku též se říká, kdo by ten květ našel, že by šťasten byl, neboť by mu takovou moc dal, vidět poklady, kdekolivěk v zemi ukryté by byly.
Vypravuje se cosi o jednom valachovi (pastýři ovec): Šel večer před svatým Janem hledat ztracenou ovci. Hledal ji dlouho, již se bylo stmilo, dešť se lil jakoby kupami, (jako z konve) a valach ovci hledat nepřestával.
Tu najednou zjasalo se valachovi před očima, jako by se nejvíc zablesklo, tak že div neoslepl.
Když si oči protřel, tu kam se jen podíval, všude plno zlata, stříbra. Chvíli stál valach jako zkamenělý, pak se ale sebral na nohy, a hybaj přes paseky a vyskytě (jámy od vykolčených stromů) prosto na salaš.
„Chlapci!“ zvolal na ostatní valachy, „něbojtě sa vjacej bjedy, tolko peňazi som našol, čo ich ani za týdeň něodnosíme. Len berte cedidla (vlněné tašky) a hybajtě za mnou.“
Valaši nechtěli mu věřit, ale když se jim zařekl, aby ho za živa v kotli uvařili, jestli jim lže, sebrali cedidla a valašky, a na ono šťastné místo se ubírali.
„No, len ma troška počkajtě, nah si druhé krpce preobujem, lebo tjeto sa mi mokrje ako plúca, lahko by sa v nich aj zabil“, volal valach za nimi.
Netrpělivě čekali ostatní, co si Kuba jiné krpce obouval. Konečně šli, kde se mu to světlo ukázalo, on napřed, druzí za ním. Přišli na místo, ale kde nic tu nic, sem tam chodil Kuba, hledal, jestli se nezmejlil, ale o zlatě a stříbře ani památky. Valachům svrběly valašky v rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, že jen tak na prázdno nemluví, bylť by byl něco dostal, ale tak vidouce, jak on sám zmaten a smuten domů se vrací, mlčeli a nechali ho. Kuba nemohl celou noc ani oka zamhouřit, vždy se mu to pletlo, co to jen bylo.
Ráno časně vstal, a umínil si, že půjde ještě jednou na ono místo, vzal si staré krpce, které byl večír než s valachy odešel nad oheň zavěsil, by mu uschly, a tu co v nich vidí?
Květ peračinový!
Nyní již viděl, kterak to mohl vidět ten poklad, když měl květ ten v krpcích. Zpomněl si, že se mu něco na nohu uvázalo, když houštinou lezl, hledaje ovci. Že ty krpce nenechal přece jen na noze, že se přezouval! Div, že si vlasy z hlavy nerval! Ale už nebylo nic platno, květ byl uschlý, a takový prý už žádné moci nemá.
