Začnu tím, proč Václava Cílka rád čtu a poslouchám. Protože nastoluje nové souvislosti. Klade nám a sobě otázky, které ve své až jednoduchosti jsou nesmírně vážné jak pro naše životy, tak pro kvalitu života po nás.

Cílkovými tématy může opovrhovat jen cynik, konzumní ignorant, každý, kdo si mysllí, že znalosti o tom, jak žít v souladu s přírodou jsou jen hezké vzpomínky na prázdniny u babičky, ale není to pro každodenní život důležité a už vůbec něco, co by mu chybělo.

Cílek proto svými úvahami probouzí každého, kdo je ochoten se probudit ze zaslepenosti, že ovládneme přírodu a poručíme větru i dešti.
Pomalu nás probouzí do staronové reality, protože poukazuje jasně do prostoru mezi smyslovým a mimosmyslovým vnímáním světa, kde lidstvo ještě čeká celá řada překvapení, až pochopí, jak se zbavit psychopatů, kteří různými způsoby chtěji svět vlastnit a ovládat. Není divu že takový výklad zaslepené  a spokojené dráždí.

V prvé části knihy se Cílek věnuje fenoménu zahrádek, pěstování zeleniny a květin, vede nás k inteligenci stromů a lesa, aby postupně přešel do světa času, do mytického světa starých Řeku či indiánských národů. Po dvou kapitolách, které jsou v rytmu klidného srdce Cílek zrychlí do současného světa. poukazuje na často stupidní lidská konání, ale nabízí i svůj pohled na řešení některých problémů.

Kniha inteligentní, plná zajímavých postřehů nutící přemýšlet, ale hlavně probouzející v člověku touhu konat. Kniha během krátké doby existuje již ve třetím vydání. To jasně svědčí o tom, co se skutečně děje v české kotlině a jak prázdné jsou informační výpotky většiny novinářů.

Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v čase velké proměny Země / Václav Cílek / Nakladatel:  Dokořán 2016
Publikaci doprovázejí surreálné ilustrace Kateřiny Piňosové a fotografie autora.

Ukázka z knihy...

Panglos pravil: „Mistře, přišli jsme vás poprosit, abyste nám řekl, proč byl
vlastně stvořen tak zvláštní tvor, jako je člověk?“
„Do čeho se to pleteš,“ řekl derviš. „Co je ti do toho?“
„Ale ctihodný otče,“ řekl Candide, „na světě je strašně mnoho zla.“
„Co na tom,“ řekl derviš. „Stará se Jeho Výsost, když pošle loď do Egypta,
zda myším na lodi se vede dobře nebo zle?“
„Tak co máme dělat?“ řekl Panglos.
„Mlčet,“ řekl derviš.
VOLTAIRE, CANDIDE

Sedím v zahradě, která se svojí jednoduchostí podobá té, v jaké komponoval Antonín Dvořák. Vzpomínám na nemocného Karla Čapka tentokrát za dřevěným zahradním stolem ve Strži u Dobříše, na vážného přemýšlivého Mendela, citlivou Marii von Ebner-Eschenbach i na Rilkeho v parku ve Vrchotových Janovicích a svatého Františka v lese na La Verna. Mám z toho pocit, že mysl těchto lidí se chvěla podobně jako stromy, rostliny a ptáci.
Co je na těchto místech tvůrčího? Pohled na stromy a do zeleně zklidňuje, ale neuspává. Myslím, že to je tím, že stromy se vždy velice jemně pohybují. Působí podobně jako vzdálená fontána – na jednu stranu uklidňují, ale pohybem a zvukem také neustále stimulují mysl. V místnosti vlastně neexistuje čas, protože je stále stejná. Pohyb zároveň znamená život. V zahradě se neustále děje něco, co oko zaujme, ale mysl nerozptýlí.

Bílý ubrus neboli snídaně na zahrádce
Svatý Augustin vzpomíná, že k fi lozofi i jej přivedla četba Ciceronova spisu Hortensius, ale Písmo si zpočátku ošklivil, protože mu přišlo příliš jednoduché. Teprve později pochopil, že jsou věci a texty, které „rostou s maličkými“. Jednoduchý text či takové záležitosti, jako je snídaně na zahradě, působí zpočátku docela jednoduše, ale jak jim člověk přichází na chuť, rozvíjejí se a vnitřně košatí jako čajový obřad.
Teprve časem pochopíme, že jedny z nejkrásnějších chvil celého dne a možná i života se týkaly snídaně na zahradě či večerního posezení u vína někde pod stromy. Pokud nejste beduín z nedozírných pouští, je velice obtížné prožívat spokojené štěstí bez rostlin. Augustin tyto záležitosti nazývá malými dobry. Bez nich by byl přístup k velkým dobrům mnohem složitější.
Pozoruji obraz Claude Moneta Snídaně (1873) a vidím lavičku ve stínu, bílý ubrus, jednoduché jídlo, kousky chleba a skleněnou konvičku možná na čaj, anebo na červené víno. Tak vypadá plná snídaně bohatého člověka. Jídlo a okolí se dá sladit tak, aby vytvářelo jeden celek.
Sedíte za stolem a zdánlivě se kolem vás nic neděje, tedy pokud si nevzpomenete na větu belgického symbolisty Maurice Maeterlincka, který ve spisu Inteligence květin (1907) říká, že ve výzkumu hmyzu rostliny pokročily dál než lidé.

Podoba budoucnosti a potravinová soběstačnost.
Co se týče budoucnosti, musíme počítat s tím, že:
– bude víc lidí a méně zaměstnání
– klimatické změny a oscilace se budou objevovat čím dál častěji
– vzniká nová kultura spotřeby, kdy lidi psychologicky potřebují méně věcí i služeb, anebo na ně nemají, protože mediánové mzdy u většiny západní populace setrvale klesají
– všechno je ve stále větším pohybu, a to se týká cen, utečenců, vody i nálad a pocitů existenčního ohrožení
– kvalitní, a nejspíš i všechny potraviny, budou stále dražší; ale ty kvalitní zdražují už teď neúměrně vysoko
– jak říkal Martin Heidegger, jenom nějaký Bůh nás může zachránit Možná jsem příliš velkou pozornost věnoval Herodotovým Dějinám,  ukydidově Historii peloponéské války, vizím cyklického vývoje společnosti od Giambattisty Vica a podobným knihám.

Niccolò Machiavelli říká v úvodu do páté knihy Florentských letopisů, že ve svém koloběhu přecházejí státy nejčastěji od pořádku k nepořádku, aby se pak zase povznesly. Už samotná příroda způsobuje, že věci neustrnou ve svém klidu. Z boje se rodí mír, z míru zahálčivost, ze zahálčivosti nepořádek a z nepořádku rozklad.
Tímto způsobem se země dostávají do zkázy. Když se tak stane a lidé neštěstím opět zmoudří, vracejí se opět k pořádku, pokud je ovšem nějaká mimořádná síla nevyhubí, dodává Machiavelli.
Myslím si, že proměny počasí povedou k drahotě a nedostatek potravin povede ke zmatkům bez konce. Dějiny Florencie po jedno století nejbohatšího a nejmocnějšího ze všech evropských měst ukazují, že v chaotických a válečných obdobích je bohatství na překážku, protože je z něj možné fi nancovat další konfl ikty. V záblesku jakéhosi vědomí a sumy veškeré historické četby jsem měl pocit, že než se v Evropě ustanoví nová rovnováha mezi člověkem a přírodou a mezi lidmi navzájem, tak uplyne několik desetiletí.
To je totiž nejkratší lhůta na změnu povahy společnosti. A teprve potom mám tušení nového, klidnějšího a spokojeného světa.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii.
'Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny.
Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává:
„Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“).
Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích.
Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.