Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění Viktora Fischla (*30. 6. 1912 – †28. 5. 2006) a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů.
Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Filmová práva k této knize zakoupil Miloš Forman. Kniha o krutosti, nelidskosti i pomstě patří ke skvostům české literatury.
Výpisky z knihy...
Museli jsme být pohled pro bohy. Pruhované vězeňské hadry na nás plandaly jako na strašácích. Pokaždé, když před námi otevřeli dveře vedoucí do veliké místnosti - dalo se skoro mluvit o sálu -, kde mocný hejtman Kohl, pán nad našimi životy a smrtí, vítal své časté hosty, vběhli jíme jako šašci do manéže, ale i trochu jako otroci vržení napospas dravé zvěři do jícnu Kolosea, neboť jsme si nikdy nemohli být docela jisti, že se odtud vrátíme živí.„Já nevím. Nevím. Nevím."
Max tvrdil, že nikdy v životě neslyšel nic zoufalejšího než ona těžce vydechovaná, posledním dechem unášená poslední slova jeho otce. Slavný vědec, otec, o němž se synům vždy s obdivem říkalo, že ví všechno, umíral jako ztracený na širokém loži a v poslední hodince doznával, že neví. To bylo, k čemu po vší slávě a po všech úspěších došel při posledním počtu, to bylo poslední poselství, jež předával svým synům jako část odkazu:
„Já nevím. Nevím. Nevím."
Ani když zavřeli mrtvému oči a když se dům začal chystat na slavný pohřeb, ani když potom Max spolu s bratrem odříkávali nad otevřeným hrobem kaddiš, aniž rozuměli slovům modlitby, ani pak neslyšel nic než: Já nevím. Nevím. Nevím.' Nenaslouchal kázání vrchního rabína ani projevům rektora a všech ostatních, jen to jediné, stále opakované slovo, jež se zoufale prodíralo ústy umírajícího otce, než vydechl naposled, mu znělo znovu a znovu v uších. „Nevím," jako by se ozývalo po každé hroudě do padající na otcovu rakev. „Nevím, nevím, nevím..."Rozhlížel se po regálech knihovny. Goethe, Schiller, Kant, tucty, stovky velkých jmen z největších, jaká svět kdy znal. Že by se tenhle národ někdy dal vést hesly štěkanými tlupou hysterických nevzdělanců, bylo přímo směšné Ta jména tady kolem na těch regálech, všude, kam jen dohlédl, byla i jeho duchovním dědictvím. V tom, co dali světu tito lidé, v jejichž středu vyrostl on a před ním jeho otec a děd, v tom byl zakořeněn hloub než v čemkoli jiném, co znal. Jeho oči se však vracely znovu a znovu k listu papíru, který ležel před ním na stole.
Věděl jen ještě jedno - a to si teď nepřestával v duchu zas a zas opakovat -, že všechno, na čem záleží, je žít. Žít, být, přežít, zůstat naživu, dýchat. Na ničem jiném teď nezáleželo víc. Adam Wahn nezahyne. Bude-li třeba se plazit, bude se plazit. Rozkáží-li mu jíst vlastní výkaly, bude je jíst a ještě chválit jejich chuť. AdamWahn chtěl žít. Věděl, že zůstane naživu, dokud bude užitečný v očích mocného hejtmana Kohla. Jestliže - aby byl užitečný v jeho očích - bylo třeba, aby se proměnil v robota, jímž nemůže nic pohnout, pak jím nic nepohne. Adam Wahn přežije.
Nikdy jsme nikde nebyli Bohu blíž než tehdy v oněch létech strávených v pekle.
To platí o nás všech. Byli takoví, kteří i tehdy ještě věřili, že to, čeho jsme tu byli svědky, má své místo v božím plánu. Přijímali všechno s pokorou jako předepsaný úděl a nepřestávali chválit moudrost božího řádu.Když za války v osmačtyřicátém roce museli Židé utíkat před rozvášněnými tlupami Arabů ze Starého Města, zavřel bránu synagogy, v níž sloužil, a všechno, co vzal s sebou, byl šofar zabalený v bílém šátku a veliký klíč, který nosil ve dne v noci na řemínku kolem krku. Dvacet let nevyšel jinam než do modlitebny, která byla hned vedle jeho domu ve čtvrti Mea Šearim. Až teď se vrátil s klíčem, a místo synagogy našel jen hromadu kamení. Měl klíč, ale nebylo dveří, které by jím mohl otevřít. Bylo tedy třeba postavit bránu, a tak se bez dlouhého otálení pustil do práce.
Všechno to hlučné hemžení bylo pojednou přehlušeno otřesem výbuchu, který po zděšeném tichu, trvajícím jen zlomek vteřiny, vyústil ve výkřiky hrůzy, nářek a sténání. Policie, novináři, ambulance, všichni byli pohotově na místě s obdivuhodnou rychlostí. O několik minut později hlásili už v rozhlase žeň nového útoku arabských teroristů. Pět mrtvých a sedmnáct raněných.
Nebylo to poprvé a nikdo nepředstíral, že věří, že to bylo naposled. Jsme tomu zvyklí. Trvá zpravidla několik hodin, než jsou uveřejněny listiny obětí, a každý se hledí ujistit, že mezi nimi není nikdo z jeho nejbližších. Těch několik hodin stačí zpravidla také k tomu, aby se život vrátil do starých kolejí. Motory, pily a soustruhy se po chvíli znovu rozjedou obvyklým chodem a i vedle stánků zničeného výbuchem budou zítra prodavači zas vyvolávat ceny zboží, jež přivezli časně ráno toho dne stejně jako každý jiný den.Nebylo místečka na světě, kde by se Walz v té chvíli nebyl mohl skrývat. Mohl být stejně dobře tady v Janově a ležet na vedlejším lůžku, jako být na druhém konci světa. Zatímco hleděl po celé dny do stropu, viděl stále jasněji beznadějnost úkolu, který si uložil splnit. Co mu zbývalo, byl život vyplněný hledáním cíle, k němuž, jak si uvědomoval stále víc a víc, snad nikdy nedojde. Kupodivu ho však toto vědomí nenaplňovalo zoufalstvím. Nebyl to, koneckonců, osud každého člověka? Nehledá každý, nemusí každý hledat po celý život něco, co nakonec najde snad jen hrstka šťastlivců?
Teď! Teď, říkal si Adam Wahn. Teď je třeba se na něj vrhnout, sevřít mu hrdlo a stisknout, až vypustí poslední dech. Ale sama myšlenka, že by se měl prsty dotknout této obludné zrůdy, se mu příčila a štítila. Pocítil nevolnost. Musel zhluboka dýchat, aby nezvracel. V té chvílí se stalo s Walzem něco podivného. Pojednou ustrnul v pozoru a hned nato začal pochodovat směrem k moři. Přiblížil se k prvním vlnám, ale pochodoval dál, jako by jich nebylo. A šel dál do stěny vln, která se před ním zvedla a zavřela se nad ním.
Teď to byl Adam Wahn, kdo hleděl nehybně před sebe na moře, nad nímž se rychle stmívalo.Co bych však přece ještě chtěl vědět, je, jsme-li jako ty loutky, jako ti panáčkové, které natáhneš a každý pobíhá sem a tam a točí se dokola a vráží do druhých tak dlouho, než se dotočí jeho péro. Ani kdyby tomu tak bylo, bych nechtěl znát délku péra, které bylo vloženo do mne. Řekl bych mu jen: ,Pověz mi jen jedno. Pověz mi, Bože, jasně, co je dobré a co je zlé a proč často, co jsme pokládali za dobré, hyne v bídě, neštěstí a utrpení, zatímco zlé přetrvá odměněno slávou a bohatstvím a vzrůstá.' To je, nač bych se ptal, ač dnes už vím, že nikdy nedostanu odpověď.
A po chvíli dodal: „Stejně jako vím, že se nikdy nepřestanu ptát."„To máte tak," řekl. „Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je, nikdy nepřestat hledat. I když nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí."
„Wahn hledal pomstu, a našel Pánaboha," chytil jsem se Menachemova vlákna, ale Max mi je hned zas potrhal dalšími otázkami:
„Našel, říkáš? Našel, ale rozuměl mu? Představ si, že bloudíš, a když už klesáš vysílením, potkáš konečně někoho, koho se můžeš přeptat na cestu. Totiž mohl by ses zeptat, kdybyste se dorozuměli. Ale protože nemáte společnou řeč, nedoptáš se. Co ti tedy bylo to setkání platné?"Kdesi na dvorku jedné z hliněných chat na svahu Města Davidova zazněl zpěv prvního kohouta, vítajícího nový den, který se právě zrodil. A zatím se světlo dalo na pochod, a než jsem se probral z okouzlení a zotavil z údivu nad úchvatnou krásou změn, jež mi bylo dáno sledovat, dospělo až k místu, kde jsem seděl na svém balvanu, proniklo do všech děr, do každé prolákliny a škvíry, a vešlo mi do očí a jimi vstoupilo do každé krvinky kroužící v mých žilách.
Až teď jsem pojednou věděl, že krvinky v mých žilách krouží ve stejně předepsané dráze jako každá z milionů hvězd, kroužících v letu vesmírem. To znamenalo - a i to jsem věděl až teď -, že každá krvinka je stejně důležitá jako planety a souhvězdí, která jsem ještě před chvílí mohl vidět na obloze a jež teď byla před mýma očima zaplavena jasem zlatě modrého dne. A nejen hvězdy a nejen já, ale každý z těch tisíců ptáků v korunách stromů, kteří teď začali zpívat, a každý mák a každý cyklámen, kvetoucí na svahu přede mnou, každý motýl a každý kámen, každá hrouda půdy a každé stéblo trávy, všechno, dokonce i hrb na mých zádech, všechno mělo své místo, svůj důvod, svůj předepsaný úkol, svůj vytčený cíl.
Věděl jsem, že nebudu nikdy vědět - i když se nikdy nepřestanu ptat -, co je za tím vším, proč hvězdy krouží ve vesmíru a krvinky v mých žilách, jedno mi však v té chvíli bylo jasné. Ze tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvořeno bez cíle. A že ti, jimž bylo dopřáno postát v úžasu nad vší tou krásou, nemohli být stvořeni jen pro zábavu toho, který je stvořil. Nebyli tu, jen aby mu sloužili jako dvorní šašci. Nevěděl jsem nic víc než to. Ale aspoň to jsem teď věděl.
