Dvojjazyčné vydání novely současného amerického spisovatele o racku Jonathanovi je podobenstvím o lidech-ptácích toužících po poznání a naplnění života, po lásce, svobodě a volnosti. A je to téma natolik nadčasové, že kniha bude aktuální čím dál víc. Bohužel i bohudík.
Tento příběh je napsán pro ty, kdo jdou za hlasem svého srdce a vytvářejí si svá vlastní pravidla...
pro ty, které pokaždé potěší, když můžou udělat něco dobrého, i kdyby to mělo být pro ně samotné...
pro ty, kdo vědí, že život je ve skutečnosti mnohem bohatší, než by se při povrchním pohledu mohlo zdát...
právě ti poletí s Jonathanem výš a rychleji, než si kdy mohli přát a uvidí věci neviděné.
A nesmíte zapomenout, jak praví klasik, že největší dobrodružství v životě je rozhodování.
Netrápila ho samota, ale to, že ostatní rackové odmítli uvěřit v nádheru létání, která čeká na každého. Mrzelo ho, že odmítli otevřít oči a vidět pravdu.
Nevěř svým očím, Fletchere. Ukazují nám jen naši omezenost. Dívej se mozkem, hledej, co už znáš, a tak se naučíš létat.
Jonathan Racek také poznal, že jednotvárnost, strach a hněv zkracují rackům život, a s myslí oproštěnou od toho všeho se dožil vysokého věku.
Celé vaše tělo, od jednoho konce křídla po druhý není nic jiného než vaše myšlenka vtělená do tvaru, který jste schopni vnímat. Zlomte řetězy vlastního myšlení a spadnou z vás řetězy vlastního těla.
Jonathan Livingston Racek /bilingvní/ Richard Bach
Vydává Argo, 2007 / překlad z angličtiny: Zbyněk Hron / Formát: 82 stran, 17x12cm, česky a anglicky, brožovaná vazba
Ukázka z knihy:
Tak tohle je tedy nebe, napadlo ho a musel se sám sobě smát. Posuzovat nebe v okamžiku, kdy se k němu racek teprve vznáší, se jaksi nehodí.
Přišel ze Země, doprovázen dvěma skvělými racky, a vznesl se nad mraky. Všiml si, že jeho vlastní tělo začíná svítit podobně jako oni. Mladý Jonathan Racek, který odjakživa žil za jeho zlatavýma očima, zůstal, jak byl, ale vnější podoba se mu změnila.
Pořád to bylo tělo racka, ale umělo létat mnohem lépe než to staré. Stačilo poloviční úsilí a letěl dvakrát tak rychle jako za nejlepších dnů na Zemi!
Peří měl svítivě bílé, křídla hladká a bezvadná jako plátky vyleštěného stříbra. S gustem se s nimi začal seznamovat, svěřovat jim svou sílu.
Při dvou stech padesáti mílích za hodinu cítil, že se blíží maximální rychlosti, jakou dokáže vyvinout při vodorovném letu. Když dosáhl dvou set sedmdesáti dvou mil za hodinu, napadlo ho, že rychleji to už asi nepůjde, a byl trochu zklamán. I nové tělo mělo hranice možností. Letěl sice rychleji než kdykoliv předtím, ale přesto narazil na hranici, kterou bude muset překonat a při tom se pořádně zapotí. Pomyslel si, že v nebi by žádná omezení být neměla.
Mraky se roztrhaly, průvodci mu popřáli šťastné přistání as rozplynuli se v řídkém vzduchu.
Jonathan letěl nad mořem směrem k rozeklanému skalnatému pobřeží. Nad útesy se vznášelo jen pár racků. Daleko na sever, nad samým obzorem, poletovalo několik dalších, nové končiny, nové myšlenky, nové otázky. Proč je tu tak málo racků? V nebi by jich přece měla být hejna. Proč na mě najednou padla taková únava? Rackové v nebi přece nemají být unaveni a nikdy nespí.
Kde tohle všechno slyšel? Vzpomínky na život na Zemi se mu pomalu začaly vytrácet z paměti. Na Zemi se samozřejmě naučil spoustu věcí, ale jednotlivé detaily už viděl jakoby v mlze - rvou se tam zřejmě o potravu a udělali z něho Psance.
Nad pobřežím mu beze slov přiletělo vstříc dvanáct racků. Vytušil, že ho rádi vidí a že je tady doma. Byl to jeho slavný den - den, na jehož svítání si už nepamatoval.
Nasadil na přistání na pláži, mával křídly, aby se zastavil palec nad zemí, a pak měkce dosedl do písku. Ostatní rackové přistáli kolem něho, jenomže žádný při tom nepohnul křídlem. S rozepjatými svítivými křídly se dali unášet větrem a potom nějak pohnuli peřím a zastavili se přesně v okamžiku, kdy se nožičkami dotkli písku. Byla to skvělá technika, ale Jonathan byl příliš unavený a nemohl si ji hned na místě vyzkoušet. Neřekl ani slovo a usnul vestoje.
V následujících dnech si Jonathan ověřil, že se o létání musí naučit nejméně tolik věcí jako v předešlém životě. Jenomže jinak. Zde byl mezi racky, kteří uvažovali jako on. Pro všechny bylo v životě nejdůležitější usilovat o dokonalost (a také jí dosáhnout) v tom, co měli nejraději, v létání. Byli to do jednoho samí skvělí rackové, kteří trávili denně prakticky všechen čas létáním a nácvikem vrcholné letecké akrobacie.
Jonathan si dlouho nevzpomněl na svět, odkud přišel, na místo, kde žije Hejno zavírající oči před požitkem z létání, protože má v hlavě jen samou honbu za potravou. Ale občas - třeba jen na zlomek vteřiny - mu hlavou bleskla vzpomínka.
Jednou se to stalo, když odpočíval se svým instruktorem na pláži. Měli za sebou ranní lekci kopaných výkrutů se složenými křídly.
"Kam se všichni poděli, Sullivane?" zeptal se tiše, protože už ovládal telepatii, s níž se tito rackové dorozumívali místo obvyklých skřeků. "Proč nás tu není víc? Tam, odkud jsem přišel, byla..."
"...spousta racků, tisíce a tisíce. Já vím," Sullivan zavrtěl hlavou. "Na to ti můžu říct jen jediné. Ty jsi, Jonathane, výjimečný případ, jeden z miliónu. Většina z nás se sem propracovala velice namáhavě. Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš nelišil, hned jsme zapomínali, odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směřujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začlo svítat, že existuje cosi jako dokonalost, a další stovka, než jsme přišli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nohou."
Roztáhl křídla a obrátil se tváří proti větru. "Ty ses ale, Jonathane, naučil tolik věcí najednou, že ti na cestu sem stačil jediný život."
A už byli oba zase ve vzduchu a trénovali. Prudké výkruty ve formaci byly obtížné, protože polovinu času musel Jonathan přemýšlet s hlavou dolů, měnit prohnutí křídel a navíc pečlivě sledovat každý pohyb instruktora.
"Zkusíme to znovu," opakoval dokola Sullivan. "Znovu a znovu." Když nakonec řekl, že je spokojen, začali nacvičovat obrácené přemety.