Rekviem za kantora Bacha. Mistrovská novela o soumraku Johanna Sebastiana Bacha

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře? Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu. Jakou má novela o Johanu Sebastianu Bachovi u nich šanci?

Johanna Sebastiana Bacha (21. 3. 1685-28. 7. 1750) obklopovala na konci života rodina, nicméně tu byly jiné nesnáze. Roku 1749 oslepl a jako hudební skladatel nebyl doceněn.

Jeho současníci v něm sice uznávali talent virtuosa, Bachovy geniální skladby nicméně měli za konzervativní, ne-li jen dobové. Taky to možná hloubilo tmu v Bachově žaláři nejtemnějším a jistě tedy nejen ve fantazii Kameníčkově. Mohlo to tak být a bylo to tak.
Bach přitom uměl stát za svým přesvědčením, ba jistotou umělce, byť samo sebou umělce poněkud iracionálního. Ne, nevzdával se, anebo nesnadno. Jistě, váhal. Ale nechtěl se dát. A Jan Kameníček (co znalec života mnoha skladatelů) uchopil jeho život jako beletrista a vzal jej za svůj. A popasoval se přitom i s obrazem věčného boje s lidskou malostí, závistí a omezeností; neboť také s lidmi plnými podobných jedů byl velikán obklopován. I jejich ataku čelil. - Rekviem za kantora Bacha je tak hutný, intuitivní výběr nejpodstatnějších z těch podstatných momentů skladatelova života i vhledem do kobky jednoho slepce. Až filmově podaný příběh z prostředí Lipska se stal ryzí poesií v próze a uvádí jej citace z díla básníka Jaroslava Seiferta. Až téměř tu andělského J. S. BACHA doplňuje jako antipod nečitelný Giovanni SteinBACH, ďáblem snad seslaný pseudoskladatel podřadných kvalit, který jen a jen vyzvídá, podstrkává vlastní chabé práce a moc rád by prý zpracoval velikánův život. Literárně. Ale lže - a lže.

J. S. Bach, pravda, nevystudoval žádnou vysokou školu a taky vystře pochopil, proč lze pohrdat přemírou teorie.
Byl to intuitivní génius, a právě tací bývají nenáviděni či okouzlováni ďábly. Jako by ale na Bacha sám Steinbach nestačil. Dohodí mu proto dalšího podvodníka. Očaře Johna Taylora, a tento Angličan skladatele svou rádoby léčbu šedého zákalu legálně zavraždí. Umučí muzikální duši uvězněnou v temnotě!


Je to drama, ale dostane se nám také poučení. Autor nezachycuje jen tuto předehru pro děsivé finále a prostřednictvím Bachových zpovědí prokletému Giovanni Steinbachovi umí i pedagogicky mapovat začátek a průběh života velkého umělce.
A v umné zkratce to zvládá, ba hraje si. Tóny tu zní - mezi řádky - a role také připadnou páru hrdých mladých skladatelů jménem Grossmann a Steinmann. Jde o alter ega samotného Jana Kameníčka i jeho někdejšího spoluautora Svatoslava Gosmana, přičemž Steinmann je zároveň figurou, která se tak či onak míhá a „ometá“ ve veškerých Kameníčkových knihách.

A satan Steinbach? Chtěl získat tajemství komponování, což se mu podařit nemohlo, a vnímejme jistou paralelu se Schafferovou hrou o Sallierim.
Taky tady se pracuje s interpretací géniových osudů, a to obdobným způsobem, jako to dokázal Schaffer v síti okolo Mozarta. Ale sledujeme i děsivé zneužívání jednoho slepce a tomuto zneužívání, kdož ví proč, nezabrání ani vlastní nešťastníkova rodina. - Příběh však není přehnaně typizován, to spíše naopak. Stává se metaforou. Jeho přesahy osloví i a právě mladé. Ale nejen je. A to, že Bachovou smrtí skončila také notná část éry církevní hudby, přece ještě neznamená, že právě tento skladatel není ryzím objevitelem postupů a nepředešel dobu. Předešel – a předběhl ji. Avšak podlý šarlatán Taylor se - jako všichni lidé jeho typu - umí po Bachově smrti přesto oprášit i ospravedlnit, a to dokonce před géniovým synem, kterému neopomene „znale“ připomenout, nakolik se skladatelova kompozičně „příliš složitá“ hudba právě navždy přežila.

Nic se však nepřežilo. Nic. - A ten život jednoho snílka v dáli ať je nám dál příkladem nejenom všude na hudebních školách.

Rekviem za kantora Bacha / Jan Kameníček / vydal Český spisovatel, 1988