Všichni mají co skrývat, všichni mají co ztratit. Jak se lidé zachovají, když jednoho dne někteří objeví v poště pohlednici svých vlastních dveří se vzkazem CHCEME TO, CO MÁTE VY? Změní se jejich život změní pod tlakem změn?
Kniha Johna Lanchestera navazuje na tradici anglické společenské satiry a představuje vytříbenou ukázku klasického románu. Navíc na téma vysoce aktuální. Migraci. A to přesto, že román vychází ještě před rokem 2015, kdy díky nezodpovědné politice německé kancléřky Merkelové byla Evropa zasažena miliónovou, téměř neřízenou vlnou migrace.
Mnohovrstevný a velmi realistický až vizionářský obraz rychle se měnícího Londýna si zaslouží bezpochyby velkou pozornost i v Česku.
Speciálně pro svou otevřenost všem společenským otázkám, včetně oprávněné nebo neoprávněné nenávisti k emigrantům, jež je zvláště v české kotlině neustále rasisticky rozdmýchávána a těší se bohužel velké podpoře všelijakých pisálků velkých mediálních deníků.
Román vypráví příběh obyvatel jedné ulice a líčí, jak do jejich osudů zasáhne tzv. celosvětová finanční krize a multikulturní myšlení.
Pepys Road je obyčejná ulice v Londýně. Každý dům, který zde stojí, se během sto padesáti let stal svědkem různých osudů – viděl narození, lásku, samotu, zoufalství a smrt, dobře ví, jak vypadají rozmary Štěstěny, co je bída a co rozmařilý přepych, zažil léta tučná i hubená.
A spektrum postav je velmi zajimavé: bankéř Roger, starousedlice Petunia, trafikant Ahmad a jeho bratři, původem z Pákistánu, polský zedník Zbigniew, maďarská chůva Matya, mladičký fotbalový zázrak, Senegalec Freddy, dopravní kontrolorka Quentina, performer Smitty a další.
Chceme to, co máte vy / John Lanchester / Odeon, 2014
Capital / John Lanchester / Faber & Faber, 2012
Ukázka z knihy:
Po ukončení etapy bojových umění začaly Šahída zajímat počítače. Psal se konec devadesátých let, kdy se rozjížděl internet. Šahíd se naučil programovat v HTML a začal pomáhat lidem s tvorbou webových stránek, nejdřív kamarádům a kamarádům kamarádů a postupně si vybudoval živnost, která fungovala na bázi ústních doporučení. Tohle byla doba, kdy si člověk mohl vydělat na živobytí díky tomu, že přelouskal zhruba dvě knížky o tvorbě počítačového kódu, takže to Šahíd udělal a vydělával si víc peněz než kdy v životě. Snad právě v tomhle byl ten malér. Někde v hloubi Šahídova vnímání sebe sama tkvěla idea, že je hledač, tulák, nespoutaný tvor; cítil, jak ho peníze, které v dobrých týdnech šplhaly ke čtyřmístným částkám, počínají omezovat. Šahíd odhadoval, že zanedlouho zatouží po životě měkce vystlaném penězi a jednoho dne že mu nabídnou řádnou práci na plný úvazek: přestane vesele smolit kódy a místo toho se pustí do tvorby webových stránek pro bratrance jednoho svého kamaráda, který dovážel šatstvo ve velkém a hodlal ho dovážet v ještě větším.
Tou dobou brouzdal po internetu jen velice málo. Když tak o tom dnes uvažoval, viděl, že internet je obrovské kolektivní spiknutí, jehož cílem je marnit čas lidí. Díky tomu, že intelektuální hnutí dostalo neomezenou svobodu, vyšlo najevo, co především lidé chtějí: civět na fotky, kde herečka Kelly Brooková ukazuje kozy. Šahíd se zapsal na Birkbeck College, a než ho ze studií zase vyhodili, stihl uzavřít jeden ročník fyziky – jak poukázal Ahmad, tímhle tempem by získal vysokoškolský diplom v roce 2025. Za to, že z něj vyprchala touha po vzdělání, nemohla ani tak samotná práce ve škole jako spíš každodenní trmácení přes celý Londýn. Od té doby hlavně četl knihy a pracoval v krámě. Vyhovovalo mu to. Cítil vlastní potenciál.
------
Hovno padá shora dolů. Tento základní princip života v úřadě měl za následek, že na psacím stole detektiva inspektora Milla z Metropolitní policie přistála objemná složka s nálepkou Vyšetřování: CHCEME TO, CO MÁTE VY. Seběhlo se to následovně: půl tuctu obyvatel PepysRoad si nejdřív stěžovalo místní obecní radě a stížnost šla do ztracena, což nikoho nepřekvapilo, a proto napsali svému poslanci; poslanec napsal komisaři Metropolitní policie; komisař poslal nótu diviznímu veliteli; divizní velitel ji přeposlal velitelce nejbližší policejní stanice, sídlící poblíž metra ClaphamSouth; a konečně velitelka policejní stanice hodila tenhle problém na Milla. A to byl důvod, proč tu teď Mill seděl a civěl na zmíněnou složku. Vedle něj na stole chladl hrnek hnusné kávy z automatu, přičemž na druhé straně ležel stoh formulářů služebních hlášení, nabíjející se mobil a včerejší výtisk Metra.
Pracovat v této místnosti by osoba neuvyklá zdejším poměrům považovala za nemožné. Jediný z dalších přítomných nebyl potichu ani v klidu. Dva tucty policejních důstojníků Metropolitní se v jednom kuse hemžily a většina z nich navíc mluvila, žertovala, vymýšlela nejapné vtipy a přitom zhusta zadávala data do počítačů nebo listovala spisy nebo vytáčela telefonní čísla nebo jedla mufiny nebo házela zmačkané papíry do koše nebo přenášela hromady formulářů z jednoho konce kanceláře na druhý. Byl to galimatyáš. A právě tohle se Millovi líbilo.
