Pokud jste si oblíbili humoristické knihy jako je Saturnin nebo Bylo nás pět od Poláčka, pak určitě znáte i legendární Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Nedávno jsem knihu znovu četl a opravdu jsem se bavil.
Příběh Chevaliera je nejen neuvěřitelně podobný dementnímu myšlení, kterým mužíčkové z české vlády a parlamentu denně bombardují své občany, ale je také dobře nastaveným zrcadlem pisálkům z mainstreamu a čtenářům, jenž píši své výpotky do komentářů v IDnes nebo Lidovkách.
Přestože kniha vyšla poprvé v roce 1934 je natolik aktuální, že pokud bychom přepsali jména hrdinů na současné politiky a úředníky, byla by naprosto současná.
Zvonokosy vyšly v Československu v roce 1937 v překladu Jaroslava Zaorálka, který pro francouzský název Clochemerle použil známé Zvonokosy a neuvěřitelným jménům dal skvělé české ekvivalenty.
Děj knihy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel Chevallier prozradil až po dvaceti letech. Dnes ze slávy knihy těží městská radnice ze zvýšeného počtu turistů, kteří si dokonce mohou vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace - veřejný záchodek, jenž tvoří zápletku knihy.
Spor o záchodek je alfaomegou celého příběhu. Ten rozdělil obyvatelé městečka na jeho přívržence - Záchodomilce a odpůrce - Záchodobijce.
Ve skutečnosti, stejně jako v české politice, se nevede spor o záchodek, který je ambiciózním starostou Bartolomějem Pešinkou vychvalován jako civilizační výdobytek francouzské republiky, ale spor stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva. Ta první část obyvatelů je nejvíc zastupována boubelatou rudovláskou Juditou Čuprovou, která velmi aktivně podvádí svého manžílka s Lorencem Pořízkem a vytváří tak jakousi normu chování, která ale vadí druhé části obyvatel. Tu představuje stará panna Eulálie Čubíková, která svou vizáží a povahou je sama o sobě antikoncepčním prostředkem, odpouzující veškeré mužské pohlaví v okruhu 10 až 20 kilometrů.
A jsou zde další postavičky z jazzu. ..
Primitivní farář Severin Calaba, který zarputile spí se svou hospodyní, dále zde objevíme prodejce bicyklů Evžena Bzikavku, jež doma je podpantoflem, ale venku je idolem všech kluků, tupého doktora Funebrala, sebelítostivého lékárníka Famfuleho, totálně vyschlého notáře Sakumpaka s naivní a hloupou dcerou Hortenzii a povalečským synem Rudou...
Spoustu humorných postaviček dokázal Chevalier poskládat do svého románu a nejen tak pobavit své čtenáře, ale zároveň je přinutit myslet. Všechny jeho příběhy jsou totiž nadčasové a dají se umístit do jakékoliv společnosti. V tom je jeho kniha opravdu geniální.
Ukázka z audioknihy s vynikajícím Karlem Högerem:
http://www.radioservis-as.cz/katalog/mp3/zvonokosy.mp3
Zvonokosy | Gabriel Chevalier | Knižní klub
Ukázky z představení Bavorského ochotnického divadla, z ledna 2014, které vynikajcím způsobem navazuje na starou českou tradici ochotnických divadel.
Ukázka z knihy:
Generál Flanel byl vždy pro přísný pořádek ve státě, jak je to běžné mezi generály, kteří měli ve válce velení a dali pobít spousty lidí, zemřelých, ovšem, nevědomky, smrtí velmi křesťanskou, a to zásluhou světového názoru svých generálů.
Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Non nobis, sed tibi gloria, Domine. (Ne nám, Pane, ne nám, ale vzdej slávu svému jménu) Tento úžasný nesmysl — úžasný v tomto použití — oslavoval dokonce krach naší ofensivy a dal jej bez špetky rozumu — odporovalo to totiž obsahu — na závěr úřední zprávy z fronty ze dne 28. září 1915 jistý slavný vojevůdce, který válku pozoroval na dolním konci periskopu, ze vzdálenosti tak veliké, aby jeho mozek mohl dost jasně přemýšlet, a s pořádnou vrstvou betonu nad hlavou, aby mohl přemýšlet ještě jasněji.
Ale tento památný nesmysl vysvětloval dost jasně klid generála Flanela před válečnými hřbitovy, jež pomohl opatřit tak mnohými křížky. Považoval se prostě za slavný nástroj v rukou božích a gratuloval Bohu k tak dobré volbě. Ve svém pravověrném smýšlení byl generál Flanel přesvědčen, že válka je vlastně dobrá věc, protože učí civilisty žít, že armáda je nejkrásnější zřízení na světě a že generály nikdo nepředčí co do rozumových schopností. A takto smýšleje, nepotřeboval myslet celkem již nic víc a také se tomu bedlivě vyhýbal. Velitel to byl celkem dobrý, jenže neříkal často ,,krucifix!", protože byl pravověrný, ani „basomateremtete", protože to už vyšlo z módy.
xx
Ale od takového Emanuela Adaggia nebylo možné žádat, aby přestal být chytrým v některé chvíli svého života, zrovna tak jako od takového generála Flanela nebylo možné žádat, aby se chytrým najednou stal.
Člověk je, jaký je, a to jednou provždy. Jakožto člověk chytrý arcibiskup nepochyboval, že je mu rozuměno, a generál nemající chytrosti ani za groš nepochyboval, jakživ nepochyboval, že všemu dobře rozumí a že jeho rozhodnutí se vždycky vyznamenávají bystrostí a vhodností.
Tato rozdílnost povah stojí za povšimnutí. Monsignore Adaggio, třebaže měl sklon spisek skepticismu, příliš důvěřoval lidem, kdežto generál Flanel, vždycky optimista (a to takový, že dovedl bez mrknutí a bez nejmenší pochybnosti o své moudrosti dát za války zbytečně pobít deset tisíc lidí naráz), jim nedůvěřoval nikdy. Vyplývá to z toho, že oba muži hodnotili inteligenci druhých lidí podle sebe.
xxx
Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička - v těch vedrech - silně zapáchat močí.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím, někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se valí se dvěma, se zrovna tak dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, to musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“
Jaká to nadčasová realita dnešních dnů v kotlině české!
