Ze života darmošlapa. Populární novela Eichendorffa rozhodně překvapí i po 200 letech

Ze života darmošlapa

Idylická a romantická novela německého romantika z roku 1826, patřila po celé generace k nejoblíbenější četbě německé mládeže.

Prozaický text, plný poetických obrazů vypráví o šťastném toulání a veselých příhodách zamilovaného mladíka.
Vlastním obsahem je knížka spíš červenou knihovnou, ale rozhodně vás překvapí povedené, klidné, harmonické popisy přírody, při kterých si každý vzpomene na svoje naivní mládí, první zamilování a radost z každého doteku krásy světa.
Velmi příjemné čtení.

Joseph von Eichendorff / Ze života darmošlapa / Aus dem Leben eines Taugenichts / 1826 / česky 1896, přeložil Josef Karásek

Výpisky Misantropa:

Kolo otcova mlýna se již zase vesele otáčelo a hlučelo, sníh kapal vytrvale se střechy, vrabci mezi tím cvrlikali a poskakovali. Seděl jsem na prahu dveří a vytíral si spánek z očí; bylo mi blaze na vlahém sluníčku. Tu vyšel z domu otec, který již od božího rána hlomozil ve mlýně, se šikmo nasazenou noční čepicí a spustil na mne: „Jsi ty ale kus darmošlapa! Nic neděláš, jen se tu sluníš a protahuješ své líné kosti a mne necháš všechnu práci dělat samotného. Už tě nemohu déle živit. Jaro je přede dveřmi, jdi si pěkně do světa a vydělávej si na živobytí sám!“ – „Nu,“ řekl jsem, „když jsem darmošlap, dobrá, půjdu do světa a udělám tam štěstí.“
A vlastně mi to bylo docela milé, neboť mne samého krátce předtím napadlo, že bych se měl vydat na cesty, když jsem slyšel strnádka, který na podzim a v zimě za naším oknem vždy zkormouceně zpíval: „Sedláčku, najmi si mě, sedláčku, najmi si mě!“ a teď za krásné jarní pohody hrdě a vesele volal se stromu: „Sedláčku, nech si svou službu!“
Vešel jsem tedy do domu, sundal se stěny housle, na něž dovedu docela obstojně hrát, otec mi dal pár grošů na cestu a pak jsem se pohodlně loudal dlouhou vesnicí. V duchu jsem pociťoval opravdovou radost, když jsem viděl vpravo i vlevo všechny své známé a kamarády, jak den co den chodí do práce, kopou a ořou, kdežto já si svobodně vykračuji do širého světa. Dával jsem těm ubožákům na všechny strany hrdě a spokojeně sbohem, ale nikdo na to valně nedbal. Připadalo mi to, jako by byla pořád neděle. A když jsem konečně vyšel do širých polí, vytáhl jsem milé housličky, a jak jsem kráčel po silnici, dal jsem se do hraní a zpěvu:

Když někomu Bůh hodně přeje,
pošle ho poutí v širý svět.
V polích a lesích pookřeje,
kdo boží zázraky tu shléd.

Kdo lenoší si doma v klidu,
neví, jak chutná jitřní chlad.
Umí jen starost mít a bídu,
a nemluvňata kolébat.

Potůčky kvapem shůry běží,
skřivani letí slunci vstříc,
jsem jako oni bez otěží
a mohu zpívat z plných plic.

Ať Bůh jen dál tak vládne světu,
ať poslouchá ho nebe, zem,
les, potok, pták i pole v květu:
s tím, co dal mně, jsem spokojen.

Za mnou teď mizely vesnice, zahrady a kostelní věže, přede mnou se vynořovaly nové vesnice, zámky a hory, pode mnou se míhala osetá pole, keře a louky, nade mnou se v jasném, modrém vzduchu vznášeli nesčetní skřivani. Styděl jsem se hlasitě křičet, ale v duchu jsem jásal, dupal a tančil na stupátku, že bych byl málem ztratil housle, které jsem držel pod paží. Když však potom slunce stále stoupalo, na obzoru vystupovaly těžké, bílé polední mraky a všechno ve vzduchu i na širé rovině bylo čím dál tím pustší a nad jemně se vlnícími žitnými poli se rozhostilo dusno a ticho, vzpomněl jsem si teprve na svou ves, na otce i na náš mlýn, jak tam bylo tak útulně chladno u stinného rybníka a že to vše je teď daleko, daleko za mnou. Bylo mi přitom tak podivně, jako bych se musel zas obrátit; zastrčil jsem housličky mezi kabát a vestu a sedl si přeplněn vzpomínkami na stupátko, až jsem usnul.

Lesní cesta, po níž jsem běžel, skončila a před sebou jsem měl jen uzounkou, malou vyšlapanou pěšinku. Kolem dokola nebylo nikoho vidět a odnikud nebylo slyšet ani hlásek. Jinak se však šlo docela příjemně, vrcholky stromů šuměly a ptáci krásně zpívali.

Ranní párou už se kmit
v letu první jitřní svit,
les se probouzí a šumí:
Vzlétni, kdo jen létat umí.

Radost stoupá výš a výš,
šťasten čapku vyhodíš:
Písnička má křídla taky,
ať si letí mezi ptáky.

A les pořád nebral konce. Tak jsem bloudil celý den, až již slunce prosvítalo šikmo korunami stromů. Konečně jsem přece jen vyšel do malého travnatého údolí, které bylo uzavřeno horami a celé pokryto červenými a žlutými květinami, nad nimiž ve zlatém svitu večera poletovali nesčetní motýli. Zde bylo tak pusto, jako by svět byl odtud vzdálen na sto mil. Jen cvrčci cvrkali a stranou ve vysoké trávě ležel pastýř a hrál melancholicky na šalmaj, že se člověku samým hořem mohlo srdce rozskočit. Ano, pomyslil jsem si, kdopak se má tak dobře jako takový lenoch!

Již dávno zase nastala noc a měsíc nádherně svítil, když jsem konečně vystoupil z lesa na pahorek a spatřil pojednou před sebou v dáli město. – Zdaleka lesklo se moře, nebe se třpytilo a jiskřilo do nedohledna nespočetnými hvězdami, pod ním se rozkládalo svaté město, z něhož bylo vidět jen dlouhý pruh mlhy, jako když usne lev na tiché zemi, a vrchy stály kolem jako temní obři, kteří ho hlídají.

Vůně a tóny halí to místo zářící.
Tam v tichu pod horami
my všichni hráli si.
My všichni zabloudili.
A pohltil nás svět.
Zarostlo všechno býlím,
nenajdem cestu zpět.

xxx

Zní lesem tichá, vážná,
o pravé lásce řeč.
Les oporu ti dává.
Tu nikde nenajdeš.
Dobře jsem tu zvěst slyšel,
ta slova pravdivá.
A bytostí mou tiše
se rozlil prostý jas.

Nejprve jsem přišel na velikou, osamělou pláň, na níž bylo ponuro a ticho jako v hrobě. Jen tu a tam stála stará, rozpadlá rozvalina nebo uschlý, podivně zkroucený keř. Občas prolétli vzduchem noční ptáci a můj stín, dlouhý a temný, plížil se neustále samotou vedle mne. Říká se, že prý je zde pohřbeno prastaré město a paní Venuše a staří pohané prý ještě vystupují z hrobů, chodí za tiché noci po pláni a svádějí pocestné z cesty. Šel jsem však stále kupředu a nelámal si s tím hlavu.

Na tichých ulicích šuměly kašny a do toho ševelily zahrady podél ulice a naplňovaly vzduch osvěžujícími vůněmi.

Noc byla teplá, květinové záhony před domem příjemně voněly a dále v zahradě do toho ustavičně bublal vodotrysk. Snil jsem o nebesky modrých květech, o krásných tmavozelených osamělých údolích, kde šumí prameny a plynou potůčky a pestří ptáci podivuhodně pějí, až jsem nakonec tvrdě usnul.

Kdybych jen ptákem byl,
věděl bych, o čem zazpívat,
a kdybych křídla měl,
věděl bych, kam se podívat.

Když jsem se probudil, roztřásl mi ranní chlad všechny údy. Ptáci byli již vzhůru a cvrlikali na stromech kolem mne, jako by se mi posmívali. Rychle jsem vyskočil a rozhlížel se na všechny strany. Rozběhl jsem se tichým loubím a pěšinkami a vyšplhal se znovu na zahradní bránu. Ale tam jsem zůstal sedět jako očarován, když jsem z vysokého mřížoví shlédl do úžasného města dole. Ranní slunce zářilo a třpytilo se na střechách a do dlouhých, tichých ulic, že jsem si hlasitě zavýskl a seskočil pln radosti do ulice.


Když to tak vyprávěl, opravdu se mě dotklo, že takoví učení lidé jsou na světě tak opuštěni. Myslil jsem přitom na sebe, že se mně samému nevede jinak, a slzy mi stouply do očí. – Trubač na mne vyvalil oči. „Na tom přece nic není,“ pokračoval v řeči, „já bych ani nechtěl tak cestovat, abych měl předem vše objednáno, koně, kávu, čerstvě povlečené postele, noční čepici i zouvák. To je právě nejkrásnější, když vyrazíme za časného jitra a tažní ptáci letí vysoko nad námi, když vůbec nevíme, ze kterého komína se dnes pro nás kouří, a ani netušíme, jaké zvláštní štěstí nás ještě do večera může potkat.“ – „Věru,“ zvolal trubač s rozzářenýma očima, „ať si jen druzí opakují kompendia, my zatím studujeme ve velké obrazové knize přírody.“

Jejich povídání mě tak rozveselilo, že bych byl hned chtěl také studovat. Nemohl jsem se nasytit jejich vyprávění, neboť se rád bavím se studovanými lidmi, protože z toho může člověk získat jen prospěch.