Blázen a jiné paraboly moudrého Chalila Džibrána

Blázen a jiné paraboly

Chalíl Džibrán je známý jako básník a malíř a jako autora Proroka, oné „malé černé knížky“, o které básník řekl: „Když jsem psal Proroka, Prorok psal mne.“ Západ ho zná jako tvůrce s širokým duchovním rozhledem, jako jemného člověka, milujícího a milovaného, s neocenitelným smyslem pro humor a s božským darem přátelství…

S Džibránovou nadčasovou moudrostí a životním nadhledem se setkáváme i v jeho parabolách – krátkých vypointovaných příbězích, přirovnáních a bajkách věnovaných věcem, které tohoto původem libanonského spisovatele zajímaly po celý život: kráse a ošklivosti, radosti a utrpení, svobodě a útlaku, lásce a nenávisti, duši a tělu, Bohu a člověku.
Knížka Blázen a jiné paraboly, sestavená a přeložená orientalistou Svetozárem Pantůčkem, obsahuje Džibránovy drobnější texty „Blázen“, „Předzvěst“, „Poutník“ a „Chalíl neznaboh“.

Chalíl Džibrán (6.1. 1883 – 10.4. 1931) byl původem libanonský, křesťanský malíř, básník a spisovatel, který strávil většinu života v USA. Proslavil se knihou básnivých esejů nazvanou Prorok, která poprvé vyšla v roce 1923 a byla přeložena již do více než sta jazyků.

Blázen a jiné paraboly (Vybrané povídky) / Chalil Džibrán /

Větší moře

Má duše a já jsem se šli koupat k velkému moři. Když jsme došli na pobřeží, obcházeli jsme je a hledali nějaké skryté a osamělé místo.
Cestou jsme spatřili muže sedícího na šedé skále, jak bere z pytle špetky soli a hází je do moře.
"To je pesimista," řekla má duše, "opusťme toto místo. Zde se koupat nemůžeme."
Šli jsme dál, až jsme dospěli k malé zátoce. Tam jsme uzřeli muže, který stál na bílé skále a držel vyšperkovanou krabičku, z níž bral cukr a házel ho do moře.
"To je zas optimista," řekla má duše. "Ani on nesmí spatřit naše nahá těla."
Šli jsme tedy dál. Na pláži jsme uviděli muže, jenž sbíral leklé ryby a jemně je kladl zpět do vody.
"Ani před ním se nemůžeme koupat," řekla má duše. "To je lidumil."
A ubírali jsme se dál.
Pak jsme přišli tam, kde jsme zahlédli muže, jak obkresluje na písek svůj stín. Přišly velké vlny a obrys stínu setřely. Avšak on ho stále znovu obkresloval.
"To je mystik," řekla má duše, "opusťme i jeho."
Šli jsme proto dál, až jsme v klidném malém zálivu spatřili muže nabírat pěnu a klást ji do alabastrové vázy.
"To je idealista," řekla má duše, "rozhodně nesmí vidět naši nahotu."
Pokračovali jsme ve své cestě a náhle jsme uslyšeli hlas: "Toto je moře, hluboké moře. Toto je ohromné a mocné moře." Když jsem došli k místu, odkud se hlas ozýval, stál tam muž, jenž byl zády obrácen k moři a k uchu si přidržoval lasturu, naslouchaje jejímu šumění.
A má duše řekla: "Jděme dál. To je realista, otáčí se zády k celku, jejž nemůže pochopit, a proto se zabývá jen zlomkem."
Tak jsem šli dál. Na zapleveleném místě mezi skalami ležel muž s hlavou zahrabanou v písku. A já jsem řekl své duši: "Zde se můžeme vykoupat, protože nás neuvidí."
"Nikoli," řekla má duše," neboť ten je nejhorší ze všech. Je to puritán."
Tvář mé duše pak zahalil velký smutek a zazníval i z jejího hlasu.
"Pojďme odtud," řekla, "neexistuje osamělé a skryté místo, kde bychom se mohli vykoupat. Nechtěla bych, aby vítr zvedal můj zlatý vlas nebo odhalil mou bílou hruď v tomto vzduchu anebo aby světlo odkrylo mou posvátnou nahotu."
Opustili jsme tedy ono moře a vydali se hledat nějaké větší.

 

Jiná moře

Jedna ryba řekla druhé: "Nad tímto naším mořem je jiné s tvory plavajícími v něm a oni tam žijí stejně jako my tady."
Druhá ryba jí odpověděla: "Čirá fantazie! Čirá fantazie! Vždyť víš, že vše, co opustí naše moře, byť jen o kousek, a nevrátí se do něj, zemře. Jaký máš důkaz o jiných životech v jiných mořích?"