Francouzský spisovatel Gérard de Nerval (1808-1855) ve skutečnosti nerozerval nikoho s výjimkou sebe (spáchal sebevraždu), jenže ve světě nejde jen o fyzickou devastaci. Taky žijí emoce.
Srdce nejednoho čtenáře už se třepilo jako cáry papíru nad jeho Aurelií a Sylvií.
Bohumila Hrabala novely uhranuly a druhá začíná zapomenutelnou, ale často citovanou větou, kterou Jiří Pelán překládá z francouzštiny takto: Opouštěl jsem divadlo, kde jsem se večer co večer objevoval v proscéniové lóži ve společenském gala a v roli zbožňovatele.
Po entrée následuje jen čtrnáct spádných kapitol.
Není to detektivka a dají se číst opakovaně. Generují poezii, přestože nejde o verše.
Druhá kapitola se jmenuje Adrienna, čtvrtá Cestou na Kytheru, osmá Bál v Loisy, předposlední Aurelie.
Stojí za povšimnutí, že o titulní Sylvii v titulcích nepadne ani slovo. Celek má přitom podtitul Vzpomínky na Valois, což byl kraj Nervalova dětství. A právě Sylvie mu připomněla dětství a Sylvie jako novela připomíná i jiný, ale daleko novější francouzský román Nádherné dobrodružství.
O podobnosti, prosím vás, není pochyb a můžeme se leda tak hádat, že Sylvie nemá sílu onoho Dobrodružství. Nebo má? Nejméně ve „vztahu k dámám“ se oba sniví autoři chovali podobně rezervovaně i rozervaně a kdysi jsem byl u básníka Josefa Hrubého a neukázal mu Sylvii, kterou ostatně choval v knihovně, nýbrž Nádherné dobrodružství. Ve vydání, ehm, prostě v jednom moderním vydání.
Díval se (básník) strnule na obálku a teprve po chvíli důstojně řekl: „V tomhle případě nemůže nitro zabít ani obal.“
Hrabal ovšem četl Sylvii a ji četl v edici Světová četba.
Ta má hezkou úpravu, to jednak, a za druhé na desky asi Hrabal moc nedal. Poznal jsem Sylvii prvně také díky Četbě a mám zvláštní výtisk Světové četby, který si nechal kdosi precizně svázat do pevných desek. Hrabal to jistě nebyl, ten drtil knížky ve sběrně, ale nějaký fajnšmekr to byl.
Sám jsem se text nepokoušel analyzovat nijak vědecky, proč taky. Je to báseň v próze. Skoro.
Ale Umberto Eco vědu zkusil a zevrubně se věnuje především hledisku času. Časů, ve kterých se příběh odehrává. Studii Eco doplnil diagramem a je docela složitý. Právem.
Vypravěč (a tady tkví díl vtipu) totiž záhadně klouže oním časem tam i zpět a zase tam, aniž si to zapálený čtenář vůbec uvědomí. Ne, já nebudu popírat, že mě zevrubný Ecův rozbor… fascinuje, ale fascinuje mě také proto, že cítím, nakolik… je zbytečný.
A všechny podobné analýzy. Navodí v duši pocit, že mohly být časové skoky snad i rafinovaný záměr autorů, asi jako kdyby autoři vyráběli pendlovky. Většinou to záměry nebyly. Vůbec se nejednalo o věci vůle. I pero Gérarda de Nerval vedla extrémní přecitlivělost. A intuice. Trápil se, a co napsal, se dá vědecky rozvrtat, to ano, anebo to můžete rozervat jako nezkušená pradlenka prádlo v potoce - a nasekat na to propiskou šipky jako Eco. Vše bude a jen mi nebudeme a recept na žádnou druhou Sylvii to stejně nedá; zrovna tak autor pozdějšího Nádherného dobrodružství, který bohužel padl na samém počátku první světové války, nijak nekalkuloval a výhradně těžil z vlastního osudu. Sylvii sotva četl.
V roce 2023 vyšla česky v rámci knihy „Dcery ohně. Pandora. Aurelie“, která je čtvrtým svazkem Nervalových spisů, a jedno se musí uznat: vedle dvou ústředních platonických lásek měl Gérard ženských dost.
Jen v této naší knize najdete kapitoly pojmenované dle devíti a ke každé přifařen příběh. I když se klidně vztahuje k dámě i extrémně volně (a na jednom dokonce spolupracoval „Dumasův negr“ Maquet): Angelika, Sylvie, Jemmy, Oktávie, Isis, Corilla, Emilie, Pandora, Aurelie. V textech se jistěže mihnou laně další.
Nerval je fakticky opak - nedávno zesnulého - Milana Kundry, který říká, že má správný autor mizet a zmizet za svým dílem.
A nepotřebuje autobiografie, ale ani biografii. Kundera nemluví od věci a velký spisovatel by se asi tak vypařit měl, ale jsou případy, kdy tvůrce vlastní dílo žije. De Nerval byl jedním z těch případů a jedním z nadaných mučedníků toho druhu, kteří se sami ukřižují.
Zatímco strohý Gérardův otec oddaně kurýroval Napoleonovy raněné (1808), ocitá se syn ve zcela idylickém Valois u prastrýce. V Mortefontaine. Maminka následovala chirurga do války a zemřela v dalekém Polsku, když ještě nebyly Gérardovi zdaleka tři roky. V jeho šesti, zjara 1814, se otec vrátil a odvezl syna z ráje stromů do ráje domů. Do Paříže. Tady Nerval studuje po boku Théophila Gautiera a není mu ještě dvacet a vychází jeho překlad prvého dílu Goethova Fausta. Goethe ho pochválil. V lednu 1834 byl už Nerval častěji publikující autor a dědil po pradědečkovi z matčiny strany. Toho podzimu procestoval Florencii a další partie Itálie, a když se vrátil do Paříže, v rue de Doyenné ho u sebe ubytoval malíř Camill Rogier.
Nějaký rok nato už má Nerval dluhy a potká svou první femme fatale, zpěvačku a herečku Jenny Colonovou (1808-1842). Aniž samozřejmě tuší, jak brzy má dotyčná umřít, a že 5. června 1842. Zatím dáma žije, plyne podzim 1837 a ona exceluje v Nervalově / Dumasově zpěvohře Piquillo.
Rok nato se tahle „Aurelie“ vdá, zatímco Dumas a Nerval společně navštěvují Německo. Udělají dohodu. Výsledkem jsou zjara 1839 další dvě premiéry: společné hry Alchymista a Lea Burckarta.
První podepsal Dumas, druhou Nerval sám, ale obě psali spolu.
Téhož roku se Nerval - takřka - stal tajným agentem. Ministerstvo vnitra jej pověřilo misí ve Vídni.
Podle všeho zadání „mise možné“ splnil docela uspokojivě, když informoval minimálně o „náladě“ tamní společnosti a tisku.
Na francouzské ambasádě ve Vídni poznal klavíristku Marii Pleyel, svou druhou „osudovou“, později zachycenou v textu Pandora, rekonstruovaném definitivně teprve ve dvacátém století, roku 1968.
Ale během mise byla třicátá léta století devatenáctého a Nervalovi třiatřicet; a když se vrátil do Francie, možná mohl pokračovat jinudy a možná už to nebylo možné. Snad měl rozvinout kariéru hodnou Julese Verna nebo svého přítele Dumase, ale to se nikdy nestalo.
Od února 1841 je místo toho internován - v ústavech pro duševně choré (mj. na Mortmartru) a píše první verzi Aurelie. Předloha, jak řečeno, umírá na konci jara 1842.
Divadelní kritik Nerval se styděl, že trávil většinu roku 1841 v blázincích.
Prchl před veřejností na Maltu, Kyklady a do Alexandrie i Káhiry, Bejrútu a na Rhodos, nakonec do dnešního Istanbulu.
Po krátkém pobytu v Itálii se vrací do Paříže v prosinci 1843, ale napřesrok na podzim mizí do Belgie a Holandska. V letech 1846-1847 uveřejnil své Káhirské ženy a Scény z východního života a zjara 1849 má premiéru zpěvohra (opět stvořená se spoluautorem). S Gautierem navštěvují Londýn a v létě 1850 je znovu v Bruselu.
V Německu. Zjara 1851 vydá ve dvou svazcích Voyage en Orient, ale od ledna 1852 je opět nemocen. Další jaro si pobude v Holandsku, ale má tendenci publikovat frenetičtěji. Přepracovává pro ten účel starší texty.
V lékařské péči je opět od 6. února do 27. března 1853 a 15. srpna zveřejní Sylvii. Tráví zbytek léta opět v blázinci. Co mu přesně bylo, nemá podle mého názoru smysl rozebírat. Koncem září každopádně utíká ven, 7. října je zpět a v lednu se na svět narodí soubor Dcery ohně. Vedle prózy obsahuje drama i verše. Když je Gérard de Nerval 27. května propuštěn z kliniky, odcestuje opět do Německa a není sporu, že hlavně německé literární vzory vždycky zdravě organizovaly výrony jeho imaginace do literárního tvaru.
Vrátí se koncem července a od srpna žije na klinice. Posledního října zveřejní Alexandre Dumas ve svém časopise Le Mousquetaire text Pandora a těžko při jeho četbě věřit, že lze dokonaleji prolnout rovinu realistických detailů a halucinací. 1. ledna 1855 je v Revue de Paris zahájeno vydávání Aurelie a v noci na pátek 26. ledna se Nerval oběsí na jedné klášterní mříži. Je mu šestačtyřicet.
Abych se ale vrátil k Pelánovu překladu Dcer ohně.
Ten dává naší knize základ, zatímco Pandora i Aurelie jsou fascinující dovětky.
Dcery ohně představují asambláž textů vč. cyklu sonetů Chiméry. Novou byla v momentě zveřejnění jen Sylvie alias hluboký „regressus ad originem“ orámovaný návratem do dětství a do krás kraje Valois. Jenom vzpomínky umožní do vyprávění včlenit skutečnou „zámeckou princeznu“ Adriennu, kterou poprvé a naposled viděly jeho dětské oči.
„Znovu také potká onu Sylvii,“ píše Jiří Pelán, „s níž si jako chlapec hrál na nevěstu a na ženicha, ale kterou již tehdy přenechal soukojenci.“
„Arkadická“ krajina kol Saint-Germain-en-Laye, kde bychom to možná už nepoznali (možná ještě ano) a kde kdysi přebývala spisovatelova prateta (a s ní jeho sestřenice), se nakonec ukázala přílišnou idylou. V Nervalově životě ji vedle smrti už nic neumělo pohřbít.
Gérard de Nerval: Dcery ohně. Pandora. Aurelie.
Přeložil a poznámkami opatřil Jiří Pelán (autor doslovu a ediční poznámky). Ilustrovali: Odilon Redon (detail obrazu Ticho aneb Černé slunce) a Nadar (fotografie Gérarda de Nerval na frontispisu).
Vydalo nakladatelství Malvern. 312 stran.
https://www.kosmas.cz/knihy/520634/dcery-ohne-pandora-aurelie/
