Salinger je skutečný světový autor, ale ne tím, že jeho nejznámější knihu "Kdo chytá v žitě" četl 8. prosince 1980 na místě vraždy Johna Lennona jeho vrah, než si pro něho došla policie nebo byla nalezena u Johna Hinckleyho, který spáchal 30.3.1981 atentát na Ronalda Reagana. ale skutečně svým mistrovským a čtivým psaním.
Podle samotného Salingera je kniha Franny a Zooey "amatérským filmem" zobrazující něžné vztahy matky a dvou nejmladších dětí rodiny Glassových.
Hlavní příběh je v podstatě o tom, že dvacetiletá studentka anglistiky Franny si z pokoje mrtvého bratra vypůjčí knihu Poutníkova cesta vyprávějící o ruském venkovanovi, který se naučil zvláštní metodu neustálého modlení. Poté upadá do deprese, prodělá nervové zhroucení a její blízcí se jí snaží pomoci.
Obsahem knihy jsou vlastně tři velké rozhovory.
Mezi Franny a jejím chlapcem Lanem, mezi jejím bratrem Zooeym a matkou Bessie, a konečně mezi Franny a Zooeym. Zooey, úspěšný herec, se jí snaží pomoci svými úvahami o víře v Boha a smyslu poctivé práce, zatímco máma se snaží posílit Frannino tělo vydatnou slepičí polévkou za každou cenu.
Nevšední knížka, která chytne u srdce nejen svým obsahem, ale i výtečným překladem manželů Pellarových. Prostě text, který krásně teče.
J. D. Salinger: Franny a Zooey / Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Odeon, Praha, 1987
Franny Glassová se zpovídá, proč vysokoškolské prostředí často způsobuje přemýšlivějším povahám psychické potíže.
„A nejhorší to bylo při vyučování,“ pokračovala odhodlaně. „To bylo vůbec nejhorší. Zkrátka mi vlezlo do hlavy – a ne a ne to dostat ven –, že univerzita je jenom jedna z těch blbáren a nesmyslností, co jsou na světě jen od toho, aby se na zemi hromadily další poklady a podobně. Já jen, že poklad je přece poklad, prokristapána. A jakej je v tom rozdíl, jestli ho představujou peníze nebo majetek nebo třeba kultura či jen obyčejný vědomosti? Připadalo mi – a ještě pořád mi připadá -, že když z těch věcí člověk stáhne obal, jsou vlastně všechny stejný. A někdy si myslím, že vědomosti – nebo aspoň vědomosti pro vědomosti – jsou ze všeho nejhorší. Rozhodně nejmíň omluvitelný.“
Nervózně, a aniž to vlastně měla v nejmenším zapotřebí, si shrnula rukou vlasy dozadu.
„Myslím si, že by mě to tak strašně nedeprimovalo, kdyby někdo aspoň občas – aspoň občas – pro formu letmo nadhodil, že by vědomosti měly víst k moudrosti, a že když nevedou, je to jen hnusný marnění času. Jenže nikdo nic takovýho jakživo neřekne! Na škole jakživo neuslyšíš jedinou narážku na to, že cílem všech vědomostí by měla bejt moudrost. Dokonce ani to slovo moudrost takřka nikdy neuslyšíš!
Mám ti říct něco komickýho? Něco fakt komickýho? Za ty takřka čtyři roky na univerzitě – a to je pravda pravdoucí – za ty takřka čtyři roky na univerzitě jsem, pokud se správně pamatuju, slyšela výraz „moudrej člověk“ jenom jednou, a to v prvním járu na přednášce z občanský výchovy! A víš, v jakým smyslu ho bylo použito? Bylo ho použito v souvislosti s jakýmsi milým, nudným postarším státníkem, co si nahrabal na burze balík a pak odjel do Washingtonu a stal se tam poradcem prezidenta Roosevelta. Čestně! Za takřka čtyři roky na vysoké škole! Já neříkám, že se to stane každýmu, ale když na to pomyslím, tak mě to tak veme, že se mi chce umřít.“
