Mimořádný román Co tvrdí Molero (1977) hned v době svého vydání způsobil veliký rozruch a záhy si získal přízeň kritiky i prostých čtenářů. Vděčí za to neutuchající živosti, tematické, jazykové a kompoziční pestrosti, pohlcujícímu rytmu a barvitému vyprávění.
Celá kniha je rozhovorem dvou pánů, kteří se na základě důkladné zprávy jistého Molera baví o životě jednoho záhadného chlapce. V mluveném záznamu a jednotlivých příbězích ožívají svérázné lidové postavičky typické lisabonské čtvrti, zároveň se ale podloudně nastolují zneklidňující otázky po pravdě a skutečnosti. Fragmentární a relativizující vícehlasou výpravnou prózu o několika rovinách plnou intertextuálních hrátek a narážek obohacuje jemná, nezbedná ironie a hravý, chápavý humor.
Co tvrdí Molero | Dinis MAchado | Vydal Dauphin, 2011
Dinis Machado (1930–2008)
byl portugalský prozaik, sportovní novinář a filmový kritik. Pod pseudonymem Dennis McShade napsal čtyři úspěšné a originální detektivní romány.
Mezinárodní věhlas získal díky přelomové knize Co tvrdí Molero, která jej díky daru nepřetržitě a zábavně vyprávět působivé příběhy, bohatě neuvěřitelné a zároveň důvěrně blízké a prosté, v nichž se nenuceně mísí komické s tragickým a banální se vznešeným, přibližuje českému Bohumilu Hrabalovi.
Ukázka z knihy:
„Když se tak dívám, jak se smráká,“ pravil Mister DeLuxe, „vzpomínám, na co jsem vzpomínal, poslouchám vaše řeči, Austine, přemýšlím nad Molerem a nad chlapcem, představuji si toho Leduca, jak odbrzďuje kolečkové křeslo, usmívám se nad Zucovými nezbednostmi, dávám pozor na vyzvánění příslušných míst, dělám si starosti se svým nejmladším synovcem, který myslí jen na kvílení elektrických kytar, a teď když mi ten blbec můj doktor zakázal kouřit, nedokážu se, Austine, zbavit jakéhosi těžko definovatelného pocitu toho, co někteří taškáři nazývají absurdnem, přestože se již ví, že existují stavy ducha, jež nikam nevedou.“
„Velkými písmeny,“ řekl Austin, „rovněž tužkou, Molero napsal: jak praví Flaubert, paní Bovaryová jsem já.“ „Hm,“ zamumlal Mister DeLuxe, „tohle vídám napsané všude, Flaubert a paní Bovaryová už vstoupili do mytologie citování.“ „Domnívám se, že Molero tím chtěl říct,“ pravil Austin, „že všechno, co vytváříme, je jenom to, co jsme, tuhle poznámku udělal tužkou na straně sto dvacet dva, když rozebíral chlapcovo básnické dílo, silně ovlivněné vším, co jsme dosud zmínili, a ještě mnohem víc tím, k čemu teprve dojdeme. Chlapcova kniha se jmenuje Angel Face, jeden vcelku bystrý i poměrně hloubavý kritik v tom podle Molera viděl naivní, avšak upřímný projev vzdoru proti vyumělkovanému světu, kosmetickým přípravkům, afektovaným pózám, obálkám módních časopisů a všemu ostatnímu. Druhá část knihy se překvapivě jmenuje Maquillage, což, zdá se, do jisté míry, svědčí ve prospěch interpretace zmíněného kritika, který knihu nazývá, cituji, tím nejintimnějším lyrickým výronem za posledních pět let. Domnívám se, že Molero nebyl s tou svou poznámkou daleko od pravdy.“ Chvíli bylo ticho. „Angel Face jsem já,“ pravil Austin a díval se přitom na Mistera DeLuxe, „i když tématem Angel Face je ženská tvář, tesaná kousek po kousku, stránku po stránce, na straně tři kontura obličeje, na straně čtyři kresba úst, na straně pět křivka obočí, na straně šest oči, a takhle až do konce, přičemž druhá část je věnována malování obličeje a patetické masce, kterou na něm vytvářejí slzy, a celá kniha končí palčivou vizí míšení barev.“ Chvíli bylo ticho. „Já, kdybych byl ženská,“ pronesl náhle Mister DeLuxe, „tak se nemaluju.“
„Molero mění tón,“ řekl Austin, „když se jako bumerang vrací do chlapcova dětství, kde podle něj, navzdory všemu, tkví jádro problému. Molero procházel čtvrtí, vyhraboval ze zapomnění události i věty, odměňoval tady a tamhle, naslouchal bezprostředním příběhům a se zapnutým diktafonem přemáhal ostych, dělám něco jako román o chlapcově životě, do zprávy vše přepisoval, používal vlastní jazyk s parafou, snažil se, jak říká, chytit rybu ještě živou, hodně lidí mhouřilo oči, jak namáhalo paměť, tamhle ten si dobře pamatuje, co se stalo, všechno viděl, kdo ví, nechť poví.“
„Máme tu bandu povalečů zvanou Zpátky ni krok,“ řekl Austin, „kteří už dřív byli Úderníky a Roquetisty, a později z nich budou Sertoriové. Chlapec je vídal, jak se potulují po ulicích sem a tam, pohupují tělem, do oken švadlenek dělají neurčitě obscénní gesta, domlouvají se na debužírkách, provokují kolemjdoucí, diskutují, tu a tam padne nějaký políček, sní se sendviče se šunkou, vypijí se dvě tři sklenky červeného, táhne se nocí po vykřičených domech, pod hvězdami a vzdálenou lunou se vyprávějí nové příhody, v nazelenalém světle plynových lamp se hraje čára, v poklidu spící čtvrti se pohybují poslední přízraky každého dne. Molero je vyjmenovává: Páka, to byl kápo, který kšeftoval se vším, od švýcarských hodinek po camelky nebo Lucky Strike, a jehož oblíbenou kratochvílí bylo rozdávat ořecháče, klouby prstů mlátil do hlavy tomuhle a tamtomu, oblíbil si hlavně ty nejmenší, aby se jim zocelily lebečky, říkával. Učesánek Gil žil z ženských, každý den se kvůli tomu pouštěl do křížku s matkou, věčně si pohazoval mincí, jako George Raft ve Zjizvené tváři, usuzuje Molero. Neštovičník neměl neštovice, jak by se dalo předpokládat, ale měl nějakou kožní nemoc a hrozně se škrábal, občas ho ostatní drbali na zádech, protože tam on nedosáhl. Lucas Plameňák vyhrával všechny soutěže v tangu v zábavních spolcích, otce měl ve starobinci a levou nohou dokázal stokrát čutnout do balonu, aniž mu spadl na zem. Metrpůl nevypadal ani na to, že by měřil metr a půl, rostl do stran, ne do výšky. Tonda Aréna nosil sombrero, mluvil o býčích zápasech, které nikdy neviděl, neviděl nikdy žádný, u dveří kostelů prodával obrázky svatých, a pro případné zkažené turisty taky pornografické fotografie, to vše za provizi, výrobce byl jeden a tentýž. Souchotin měl velice osobitý výraz, když se mu něco líbilo, říkal, že je to rachmaninovské, to je rachmaninovské, a když přišel podzim, krev z něho tekla proudem. Jejich heslo bylo, jdi mi z cesty a neotravuj, předtím, za časů Úderníků, měli, mám ho tady mezi nohama, ale není pro tebe, potulovali se po ulicích sem a tam, zastavili se na jednom rohu, pak na jiném, jednoho dne se z nich stali Sertoriové, chodili v černých košilích a s blýskavým páskem, kupovali si desky s vojenskými pochody a pouštěli si je na huhňavém gramofonu Miqueliny Fortesové, založili Ligu přátel Falangy, sídlo měli u Galicijce v obchodě s uhlím, vždycky se z ničeho nic zeptali, máš něco proti Falanze? Číňan, jenž prodával kravaty, jen zavrtěl hlavou, Metronom, který už šest let hledal zaměstnání, říkal, že Falanga je úplně super, Páka tedy na to, jestli nemáš nic proti Falanze, tak něco naval, drobák sem, drobák tam, Číňan dal občas kravatu, pak se ta kravata objevila na černé košili Učesánka Gila, nikdo se nikdy nedozvěděl, jak se peníze dostanou k Falanze, nebo k jaké vlastně Falanze, té místní, nebo tamté, a co to ta Falanga, když se to vezme kolem a kolem, vůbec je, ptal se potajmu Pavoučisko, oni to také nevysvětlovali, říkali Falanga a to bylo všechno, posléze začali dělat tombolu, aby pomohli Falanze, nechali vytisknout lístky v Celestinově tiskárně, který byl pro Falangu a musel pomoci, Celestino prohlásil, že jeho falanga jsou vlastní žena a děti, Učesánek Gil pravil, že takhle mluví bolševici, nakonec se dohodli, dávali Celestinovi tři lístky za týden, třeba něco vyhraje, v tombole měli hedvábnou košili, bidet s pozlacenými arabeskami, obrovský flakon tužidla na vlasy značky Ramón Navarro, kompletní sbírku novin Gazeta do Fado, rybí caldeiradu pro tři v podniku U Nasycených, potom docházelo k výměnám, Miquelina, které vyšla sbírka novin, je vyměnila s Raulem Cetkařem, jemuž vyšel bidet, caldeirada pro tři připadla dědu Bručounovi, který ji chtěl sníst sám, dostal mrtvici a byl na umření, do špitálu ho odvezl Knírek Kartáč z krámku s deštníky, kam se chodilo v případě jakýchkoli komplikací, od bolestí břicha po obzvlášť naléhavou potřebu peněz, Knírek Kartáč byl proti vládě, vypadal stále naštvaně a měl zarudlý obličej, život trávil tím, že ve své dodávečce, která se každou chvilku musela rozpadnout, vozil lidi do nemocnice, těhotné ženy, chudokrevné děti, bláznivého Césara, když dostal záchvat, skoro slepou Marii Mazlovou, děda Bručouna, který se přejídal, jinak prodával deštníky a taky kuličky, ty nakonec vždycky rozdal mezi děti, chlapec tak nashromáždil hezkou sbírku, měl mráčkovku, antimráčkovku, měsíčanku, světovku, antisvětovku, kuličku v barvách národní vlajky, korzára, bouřkovku, vlnovku, duhovku, papeže, zkrátka ty nejkrásnější a nejobávanější vytlačovatele prostých, levných a pokorných kuliček, jež měly šedavý odstín a vyráběly se sériově. Sertoriové střežili ulici, usrkávali víno a pojídali šunkové sendviče, když potkali Pimentela, což byl tajný z Legie, který toho o korporativismu věděl spoustu, zdravili ho zdviženou pravicí, lidem říkali, zítra půjdete do Španělské války a pozítří už žádná válka nebude, pak zemřel Souchotin, přišel jeho poslední podzim, Sertoriové se šli zeptat Celestina, jak se správně píše rachmaninovský, se Souchotinem jel na dvoukoláku květinový věnec s nápisem Sertoriové jsou s tebou, s rachmaninovským pozdravem. Ale Sertoriy se stali až později.“
„Bandu těch, kteří bývali Úderníky a Roquetisty, pozoroval zdálky, kolemjdoucí zdravil pokývnutím hlavy, chlapce se každý den ptal, jak se daří mamince, na ulici kupoval suroviny, z kterých si sám doma vařil, pokaždé, když dostal nazpátek, poděkoval, jinak byl ve svých teniskách mlčenlivý, puky na krémových kalhotech měl vždycky vzorně vyžehlené, ať bylo léto, nebo zima, nosil švihácké, velmi moderní brýle bez obrouček, skla byla mírně namodralá, a když na ně z jistého úhlu dopadalo světlo, házela hvězdičky,“ řekl Austin při listování zprávou, „mluvím o Angelovi s foukací harmonikou, synovi Knírka Kartáče, toho, co byl proti vládě, byl vězněn na rozličných místech, dokonce i v pevnosti Torre do Bugio, postavené kdesi uprostřed moře, mluvil o nedostatku špitálů a škol, pomáhal těm nejchudším a mluvil s majiteli domů o opravách, ke kterým nikdy nedošlo, mluvil o špatné hygieně a o špatném školství, začal říkat to nejhorší i o vládě, pak si pro něj do čtvrti přišli tajní a odvezli ho, Angelo se staral o krámek někdy celé měsíce, než se táta vrátil, pak si vždy vzal dřevěnou stoličku a posadil se, velmi opatrně, aby si neporušil puky u kalhot, u dveří krámku, z kapsy vytáhl harmoniku a zpaměti spustil všechna tanga, švadlenky přistupovaly k oknům a poslouchaly Pro tebe se celý soužím, drobotina ho obestupovala a žadonila o písničky, hej, Angelo, zahraj tu, jak je takhle tatatataritata, hej, Angelo, zahraj národní hymnu, chlapec nikdy nic nežádal, ale poslouchal všecko, harmonika připomínala celý orchestr, vyluzovala všechny tóny a neuvěřitelně trylků, dokud Angelo neřekl finiš, z harmoniky pak vyklepal sliny, schoval ji do kapsy, pomohl otci stáhnout rolety a společně odcházeli domů o jeden blok výše, Angelo večer nikdy nechodil ven, jen za nejteplejších nocí, někdy už dost pozdě, zatímco Zpátky ni krok hráli čáru ve svitu plynových lamp, s lunou nad hlavou a strážníkem, jenž hlídkoval s rukama za zády, zaznívaly z Angelova otevřeného okna zvuky harmoniky, algarvijské corridinho, Alexandrinské fado, La Cumparsita, andaluská Malagueña, Varšavský koncert, Dotek ticha.“
