Kdo chytá v žitě aneb co Salinger jednou provždy zasel. Kniha, kterou četli atentátníci prezidentů

Lidé obyčejně čtou Kdo chytá v žitě Salingera (1.1. 1919 - 27.1. 2010) někde kolem čtrnácti let, protože jim to dali přečíst rodiče nebo učitelé, kteří sami ji četli jako čtrnáctiletí. Jinými slovy, kniha si získává nové čtenáře nikoliv proto, že by ji mladí objevovali pro sebe, ale protože dospělí, kteří ji četli jako děti, ji dávají přečíst svým dětem. V tom se skrývá tajemství neutuchající popularity této knihy. Kniha, která soucitně vykresluje kluka, odmítajícího zapadnout do společnosti, se pro mnohé dospělé stala standardním nástrojem sociální adaptace dospívajících.

Holden Caulfield má přes padesát
Oscar Wilde jednou řekl, že svět je smutný, protože jednu loutku kdysi soužila melancholie. A měl tím na mysli Hamleta, postavu, o níž soudil, že naučila svět novému druhu smutku – smutku ze zklamání životem, čili Weltschmerz, světobolu. Ten pocit, ať už ho vynalezl opravdu Shakespeare nebo někdo jiný, se prosadil jako jeden z nejnávykovějších v literatuře. Čtenáři ho konzumují kvanta a pak se dožadují setkání s autorem.

Světobol se zároveň ukázal být jedním z nejtrvanlivějších literárních pocitů, protože životu se daří zklamávat očekávání lidí pěkně spolehlivě. Ale každá generace zažívá svá vlastní zklamání a činí si nárok na svoji vlastní literaturu nespokojenosti. Pro mnohé Američany, vyrostlí v padesátých letech 20. století, Kdo chytá v žitě se zdá být nejčistším extraktem tohoto pocitu. Holden Caulfield je jejich králem smutku. Američané, kteří vyrůstali později, také čtou Salingerův román, ale mají své vlastní verze jeho příběhu, s odlišnými příchutěmi světobolu – Kdo chytá v žitě je zpracovávána každou následnou generací znovu a po svém, čímž se kniha stala literárním žánrem sama o sobě.

Kniha údajně oslovuje mladé, protože v postavě Holdena Caulfielda mohou rozpoznat sebe samotné.
Salinger prý řekl nahlas to, co si každý dospívající myslí, ale neodváží se vyslovit, a sice, že být úspěšný je jenom faleš a že úspěšní lidé jsou pokrytci. Přečtení knihy Kdo chytá v žitě má být totéž jako se poprvé uvidět v zrcadle. Ale takový postoj dost podceňuje originalitu knihy. Čtrnáctiletí si většinou vůbec nemyslí, že být úspěšný by byla jen faleš, a že by lidi, kteří jsou úspěšní, byli jen pokrytci. Veškerá emocionální tíha dospívání vyplývá z toho, že vlastně nevíš proč se cítíš být nešťastný, nebo rozzlobený, nebo osamělý. A přitažlivost Salingerova románu je právě v tom, že uvádí důvod pro tyto pocity, že emoce nabývají smyslu.

Holden mluví jako teenager a proto se zdá, že také myslí jako teenager.
Ale, stejně jako všechny moudré děti ze Salingerovy fikce, jako Esmé a Teddy a všichni skvělí sourozenci Glassovy – Holden myslí jako dospělý. Žádný teenager (a ani leckterý dospělý) není schopen soudit o lidech tak rychle, tak jasně a tak nelítostně. Holden je démonem slovní příkrosti. A shrnuje povahy lidí jako romanista: „Museli jste ji svým způsobem litovat…“  Tajemství Holdenova úspěchu jako vyprávěče se skrývá v tom, že on nikdy nenechavá nic bez komentáře. On vždycky říká, co si máte o něčem myslet. Ke každému má připomínku. A proto je i tak zábavný. Ale Holden není obyčejný teenager, on je fenomén. Jeho postava je tak přitažlivá, protože on má něco, co jen málokteří získávají trvale –on má svůj životní postoj.

Může se zdát, že mravní podtext knihy je v tom, že Holden přeroste svůj životní postoj.
Možná, že učitelé devátých ročníků, zahrnující tento román do povinné četby doufají, že jejich žáci si vezmou z knihy právě toto ponaučení – že pocit odcizení je jen dočasné stádium a jednou je přejde. Jenomže lidi nepřerůstají Holdenův postoj, nebo aspoň ne úplně a ani ho nechtějí přerůst, protože ten postoj je docela užitečný. Jedním z cílů výchovy je naučit lidi, aby usilovali o všechny odměny, které jim život nabízí. Ale dalším cílem je naučit je i to, o tyto odměny zase tolik nestát. Američané, obzvláště ti citliví a inteligentní ze středních vrstev, vnímají odměny života jako něco, co jim po právu patří a proto pocit zklamání přichází k nim mnohem častěji, než pocit úspěchu. Ale jestli se nenaučíme o statky nestát, pak naše selhání nás jednou zničí. Když dáváme svým dětem přečíst Kdo chytá v žitě – je to jako bychom jim dávali psychický štít.


Salingera by nejspíš nenapadlo ani ve snu, že jeho kniha jednou skončí na seznamu školní četby.
On se nesnažil odhalit duchovní ubohost konformistické kultury, on jen psal příběh kluka, kterému zemřel mladší bratr. Holden není nešťastný kvůli tomu že vidí jací jsou  lidi pokrytci, on vidí jací jsou lidi pokrytci kvůli tomu, že je nešťastný. Jeho vnímání druhých je tak příkré a jeho zklamání – tak nesmiřitelné ze stejného důvodu, z jakého je příkrý a nesmiřitelný Hamlet – ze žalu. Jeho pocit, že nic v životě nemá smysl, je normálním pocitem člověka, který ztratil někoho blízkého. Život se zdá být jenom žalostným snažením zapomenout na smrt a všechno pozbývá smysl.

Proč Salinger zpracoval takový námět?
Postava se jménem Holden Caulfield se objevuje poprvé v povídce z r. 1941 s názvem Malá vzpoura nedaleko Madison avenue (Holden v ní není vyprávěčem). V pozdějších povídkách ze čtyřicátých let jsou také postavy Holden Caulfield. Ale většina z obsahu románu Kdo chytá v žitě vznikla až po válce, a i když se to zdá divné považovat Salingera za válečného spisovatele, oba jeho životopisci, Ian Hamilton i Paul Alexander, soudí, že válka byla tou zkušeností, která udělala ze Salingera Salingera, která přimíchala do jeho satiry hořkost a vrhla stín smutku do jeho humoru.

Salinger strávil většinu války ve 4. pěší divizi, kde byl v kontrarozvědné jednotce.
Byl vysazen na Utah Beach v pátou hodinu dne D spojenecké invaze a skončil uprostřed jedněch z nejkrvavějších bojů – v boji o Hürtgenský les a pak v bitvě v Ardenách v zimě 1944. Čtvrtá divize v těchto bojích utrpěla strašné ztráty na životech a na Salingera, podle jeho vlastních slov z dopisů, které tehdy psal, se to podepsalo psychickým traumatem. Bojoval jedenáct měsíců při postupu na Berlin a v létě 1945, po kapitulaci Německa, se nervově zhroutil a vyhledal pomoc ve vojenské nemocnici v Norimberku. Krátce po propuštění z nemocnice a stále ještě v Evropě Salinger napsal první povídku, kde je vyprávěčem Holden Caulfield – to byl ten pravý začátek psaní Kdo chytá v žitě. A ta povídka měla název „Jsem blázen“.

Povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky,
publikovaná o dva roky později, uvádí do světla postavu Seymoura Glasse, nejstaršího z neskutečně talentovaných sourozenců Glassových a zároveň tu postavu zabíjí, protože na poslední stránce Salinger dovádí Seymoura k sebevraždě. Pokud známe jen pozdější povídky ze ságy o Glassových, kde je Seymour vykreslován jako nějaký svatý, nabyli bychom dojmu, že Seymour se zabíjí kvůli tomu, že hloupost okolního světa ho přivedla k šílenství. Ale ve Dni jako stvořeném pro banánové rybičky je jasné, že Seymour se zabíjí, protože ho přivedla k šílenství válka. Je právě propuštěn z vojenské nemocnice a jeho chování v povídce není svaté, ani vizionářské nebo poutavě excentrické, ale bláznivé a na konci psychotické. Seymour je válečnou obětí.
Totéž platí i pro nejmenovaného protagonistu z povídky „Věnováno Esmé - z lásky a žalosti“ – amerického vojáka, který se skamarádí s třináctiletým anglickým děvčetem těsně předtím, než odejde, aby se zúčastnil spojenecké invaze.

Když v r. 1951 vyšel román Kdo chytá v žitě, stal se z něj bestseller, ale jeho recepce jakožto kulturní vzpoury a generační výpovědi přišla později, až v druhé polovině padesátých let. Holden Caulfield je i dodnes vnímán jako hrdina kultury 50-ých let. Kdo chytá v žitě ale není románem padesátých, nýbrž čtyřicátých let, a není to oslava mládí, ale příběh o ztrátě a o světě, v němž všechno je špatně.

Od doby, kdy kniha vyšla, různí autoři ji zkoušeli přepsat, v každém z následujících desetiletí aspoň jednou.
Sylvia Plath měla verzi pro dívky v r. 1963 – Pod skleněným zvonem
Hunter Thompson napsal Strach a hnus v Las Vegas v r. 1971 pro lidi, kteří nemohli uvěřit, že Nixon byl prezidentem a Jim Morrison je mrtvý.
Zářivá světla velkoměsta od Jaye McInerney byla vydáním pro městská city
Srdceryvné dílo ohromujícího génia od Davea Eggerse z r. 2000 - verzí kultury MTV.

Od vydání Kdo chytá v žitě v r. 1951 vyšlo už mnoho knih, jejichž hlavní hrdiny jsou zajímavě nešťastní mladí lidé a někteří z jejich autorů bez váhání poukazovali na Salingera jako na model a vliv.

Přepisy Kdo chytá v žitě jsou všechny konstruovány podle zhruba stejného vzorce:
trauma spuštěné něčí smrtí (v knize H. Thompsona je to smrt šedesátých), následované epizodou emoční regrese a „stínovou válkou“ se zbytkem světa, odehrávající se převážně v hlavě protagonisty. Tyto knihy sdílí spolu s Kdo chytá v žitě a Pod skleněným zvonem mlhavou křesťanskou tématiku o spáse, pokání a znovuzrození a hojně využívají katalog Salingera a Plathové: maminky, embrya, kómata, senzační titulky, zvrhlosti, fušérský sex, pokusy o sebevraždu, sebevraždy, představy o smrti, smrt. Vyprávěči se staví s kousavým opovržením proti všemu a všem, včetně sebe samotných. Knihy jsou zábavné, ale vypráví o ztrátě a frustraci a porážce. A každá z nich se zřejmě dotkla generačního nervu, jako kdyby nikdo dosud nevyprávěl ten příběh nebo nenechal znít tyto tóny. Proč je jejich melancholie tak neodolatelná?

Považujeme nostalgii za emoci, která sílí s věkem, ale, jako většina emocí, i nostalgie je nejintenzivnější v mládí. Copak může být silnější nostalgie než pocity většího dítěte, které navštíví svou starou třídu ve školce? Ty malé židličky, skleničky s lepidlem, ty malé skříňky se značkami – chce se nám zalézt zpátky do tohoto světa, ale teď už jsme vyrostlí a jsme mnohem větší. Už jsme odpadli z kolotoče. „Mládí“ bývá spojováno s elánem pro změny, ale mladí si nepřejí změny o nic víc než kdokoliv jiný, možná dokonce míň. Mladí si tajně přávají totéž, co Holden Caulfield – aby svět byl jako Přírodovědné muzeum, kde všechno je zamrazeno přesně takové, jaké bylo v první den kdy to spatřili.

Velká část „mladistvé kultury“, tj. toho, co mladí skutečně konzumují na rozdíl od toho, co konzumují dospělí, aby se dozvěděli více o mladých, hraje na ten pocit ztráty. Co nás láká na takových knihách, je romantické ujištění, které nám dávají – že nějak, někde, něco nám bylo vzato a už nikdy to nedostaneme zpátky. Že kdysi dávno jsme se opravdu vezli na kolotoči. A tehdy se zdálo, že to potrvá věčně.

Podle článku Holden at Fifty - Louis Menand, The New Yorker, září 2001
Kniha vyšla česky naposledy v 7. vydání v Knižním kubu v roce 2006, 1. vyd. v SNKHLU, 1960, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi

A jedna zajímavost o knize na konec:
Kniha Kdo chytá v žitě, měl u sebe Lennonův vrah Mark Chapman, který byl knihou doslova posedlý a byla také nalezena u Johna Hinckleyho, který spáchal 30.3.1981 atentát na Ronalda Reagana.