Když byly Vasilijovi 4 roky, jeho otce zastřelili bolševici. Po 23 letech byl zcela rehabilitován. Ze své rodné vesnice utekl, aby neumřel hlady. Byla válka. Šukšin měl 14 let a dalších 14 let se pohyboval po Sovětském svazu jako elektrikář, námořník, telegrafista, nákladač, ředitel školy. Svoji první povídku Dva na žebřiňáku vydal v roce 1958.
Velká změna , ale nastala v roce 1960.
Hodinu předtím než šel na zkoušku, otevřel dveře redakce moskevského literárního měsíčníku a řekl legendární větu:
"Přinesl jsem nějaké povídky a prosil bych vás, abyste se na ně podívali. Hned."
Podívali se a objevili talent.
Během zkoušky na VGIK se Michail Romm zeptal na názor venkovského mladíka Vasilije na „Válku a mír“, na což upřímně odpověděl , že nemá čas číst tak tlustou knihu.
Významnému režisérovi se však emocionální příběh mladého muže o jeho práci ředitele školy líbil natolik, že Shukshinovi dal nejvyšší skóre.
Dříve nebylo třeba Vasilije Makaroviče Šukšina představovat.
Více než jedna generace vyrostla při čtení jeho knih a filmů a jeho slova a myšlenky v každé epizodě, v každém odstavci jsou přesné a moudré.
Mimořádně talentovaný režisér, herec a spisovatel s ruskou duší a srdcem. Snad jeho nejdůležitějším talentem je mluvit o našich životech, hrát role, které odhalují podstatu našeho chování. Odhalení vnitřního světa nepochopitelné ruské duše bylo jeho jedinečným zvláštním darem.
Vasilij Makarovič Šukšin (1929 - 1974) nás fascinoval svými povídkami už za studií na gymplu. Nejen svým dobrodružným životem, ale hlavně svým lidským pohledem na obyčejný život.
I když nám gymnazijní profesor vnucoval názor, že je moralista, nevěřili jsme mu. Jak bychom mohli. Šukšin byl pro nás tajemný autor na úrovni polozakázaného zpěváka Vysockého. O to víc jsme se zajímali o jeho filmy i knihy. Už tenkrát se dost odlišoval od většiny spisovatelů socialistické éry. Jeho talent jsme ale plně pochopili až po mnoha letech, když jsem ho opět četli a četli. Má totiž pořád co říct. Povídky z knihy Červená kalina čtu dodnes a rád.
Protože byl prý kontroverzní Rus, byl vždy záměrně ideologicky přehlížen a na školách se o něm už skoro neučí. Jeden z mnoha dnešních fenoménů. Za socialismu o něm učitelé mlžili, báli se o svá místa a dnes mlží taky nebo rovnou o něm nemluví, jako tenkrát. Možná i proto, že měl několik manželek, se kterými se rychle rozešel, a velké množství milenek, včetně Belly Akhmaduliny.
Čeho se ale dnes bojí? Co se vlastně od té doby změnilo. Jen ideologie, principy autocenzury a stupidity jsou pořád stejné.
Jak jednoduše dr. Koukolík vysvětluje takové způsoby uvažování. ZDE
Sám napsal:
„Nikdo se nezajímá o lidi kromě umění. Stát potřebuje vojáky, dělníky, zaměstnance atd. A aby byl pořádek. To je vše. Ale lidé by měli být laskaví. Kdo kromě umění je to může naučit? Kdo vám řekne, že obyčejný laskavý člověk je mnohem zajímavější a lepší než nějaký kyjový generál nebo vysoký úředník.“
"Celý svůj život vnímám jako tříkolovou bitvu: mládí, zralost, stáří. Dvě z těchto kol je třeba vyhrát. Už jsem jeden ztratil."
Šukšin v dopisu Ivanu Popovovi.
Něco v nás z naší vlasti zůstává, něco, co v nás žije po celý život, někdy nás těší, někdy potrápí a vždy se zdá, že naši vlast ještě někdy uvidíme.
A to, co v nás žije z celé naší domoviny, je buď nějaká stráň, nebo dům, nebo vlhká kláda u verandy, kde jsem kdysi seděl za mrtvé jarní noci a poslouchal noc...
"Ti, komu tak nebo onak pomáhám, asi nemají tušení, že pomáhají také oni mně... Čím je život těžší, tím je hezčí."
"Měli bychom být trochu laskavější, při našich rychlostech bychom nezapomněli, že jsme lidé."
Tato žena je krásná. Je krásná ne tou lehkou krásou, která brzy pohasne, ale trvalou, neužitečnou, špatnou krásou. Taková kráska ví, že je to krása, a nevzruší se, nezapomene na sebe, nebude se kazit slzami...
„Žiješ takhle – už pětačtyřicet let – a pořád si myslíš: nic, jednoho dne budu žít dobře, snadno. A čas plyne... A tak dojdete k díře, do které si musíte lehnout, ale celý život na něco čekáte. Otázkou je, proč bychom sakra měli čekat a nedělat takové radosti, jaké se dělat dají? Tady to máš: máš peníze, povalují se ti nějaké mimořádné boty - vezmi si je a udělej člověka šťastným! Možná už taková příležitost nebude."
Ruský lid si v průběhu své historie vybral, zachoval a povýšil na úroveň respektu takové lidské vlastnosti, které nepodléhají revizi: poctivost, pracovitost, svědomitost, laskavost. Velký ruský jazyk jsme vynesli a zachovali ze všech historických katastrof; předali nám ho naši dědové a otcové.
Věřte, že všechno nebylo marné: naše písničky, naše pohádky, naše neuvěřitelná vítězství, naše utrpení - to vše nedávejte za šňupání tabáku.
Věděli jsme, jak žít. Pamatujte si to. Buď člověkem.
Není ostuda být chudý, je ostuda být levný.
To, co Šukšina jako autora vždy prozradí, je jeho vnitřní a neskrývaná láska k člověku. Žádný patos.
Ať už je to ochlasta, gauner z podsvětí či z politiky, dobrácký inteligent, spořádaný maloměstký úředníček, baroni prášilové, vesnický kněz, šoféri nebo obyčejná babka či stařeček na kraji vesnice, všichni jsou uvěřitelné postavy, živí a lidští, žádné zbytečné polointelektuální žvásty, na jaké velmi často narážíme v dílech současných českých autorů.
Lehkost, s jakou psal své příběhy, prozrazuje nejen jeho velký talent, ale i velké životní zkušenosti, které po léta sbíral (podobně jako Gorkij) a nakonec je zpracoval s geniálností Čechova nebo lyričností Jesenina, záleží jen na vaši čtenářské invenci. Předvádí nám sovětskou společnost v celé její hloubce a složitosti, aniž by moralizoval, aniž by kritizoval. Píše jen to, co viděl.
Někde jsem četl, že všechny jeho příběhy by zasluhovaly, aby byly v jedné veliké knize pod názvem; Co všechno zažil obyčejný člověk Vasilij Makarovič Šukšin. A plně s tím souhlasím.
Šukšin byl vždy svůj. Ať už byl herec, scénarista, režisér nebo spisovatel. Vždy jste ho poznali. Temperamentní, štědrý, trochu ostýchavý a někdy až k pláči důvěřivý.
A dodnes to vidíme na jeho hereckých výkonech. Typ člověka, který nutně potřebuje žít a ne přežívat, potřebuje kulturu a proto za ní utíká do města, tak jako tisíce dalších. Sám o sobě řekl:
"... nejsem ani venkovský, ani městký, jednou nohou v loďce, druhou na břehu – jde z toho děs."
V roce 1958 mu vyšla první povídka "Dva na žebřiňáku", ale až v roce 1960 se začala odvíjet jeho spisovatelská sláva.
To odevzdal do literárního měsíčníku svůj text, ve kterém z odzbrojující bezprostředností popisoval všedni život v socialistické SSSR. V letech 1954 - 1960 studoval na VGIK (Všesvazový státní Institut Kinematografie), kde studoval u Michaila Romma. Stal se populární nejen jako talentovaný spisovatel, ale stejně tak jako skvělý režisér a herec. Nejvíc ho ale proslavil film Červená kalina, natočený na základě jeho povídky.
Ve věku 45 let zemřel na infarkt během natáčení filmu reziséra Bondarčuka Bojovali za vlast. Za celoživotní dílo mu byla posmrtně udělena Leninova cena za kinematografii.
Na jeho pohřeb přišlo více než 1000 lidí, mnozí z nich symbolicky přinesli větve červené kaliny, protože tento příběh a film byl asi jeho nejpopulárnějším dílem.
Šukšinovy texty, které byly přeloženy do češtiny...
Červená kalina a jiné povídky, překlad Zdeňka Psůtková, Lidové nakladatelství, 1987 – výbor povídek
Milpardon, madam, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Odeon, 1981 – výbor povídek
Postskriptum, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1981
Rozprávky za měsíčního svitu, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Melantrich, 1981
Charaktery a lásky, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1977 (2. vydání 1978) – výbor povídek
Znám jednoho chlapíka, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Vyšehrad, 1977 – povídky Znám jednoho chlapíka a Můj bráška
Červená kalina, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Odeon, 1975 – výbor povídek
Chtěl jsem vám dát svobodu, překlad: Jaroslav Piskáček, Praha : Svoboda, 1979 – historický román o kozáckém povstalci Stěnkovi Razinovi (1630–1671)
Jako reřiséra ho známe z filmů:
1973 Červená kalina (Калина красная)
1972 Třesky plesky (Печки-лавочки)
1969 Странные люди (Podivíni)
1965 Ваш сын и брат (Váš syn a bratr)
1964 Живёт такой парень (Znám jednoho chlapíka)
1960 Из Лебяжьего сообщают (absolventský film VGIK)
