Zkuste si v dlaních rozetřít mateřídoušku nebo květy vřesu. Ucítíte stejné opojení a závrať, jaké mají povídky Alexandra Grina (23.08. 1880 – 8.07. 1932). Voní také člověčinou, protože k člověku měl Grin vždycky blízko. Ať už spal v noclehárnách, na lodích nebo na rohu ulice jako žebrák. Byl za svého života snad vším, čím chudý člověk může být, ale nejvíc byl smolařem. Přesto jeho pohled nikdy nezhrubl do nic neříkajících řečí opilých tupců, ale zůstal čistý. Aspoň tak se nám ve svých knihách jeví.
Stejně taková jsou jeho vyprávění, naplněná prostotou, radostí, touhami a sny. Vším tím, čeho nikdy ve svém životě nedosáhl.
Pokud se vám zdá, že píši příliš romantická slova, máte pravdu. Grin byl romantik, který stále nutí své čtenáře, aby se nevzdávali naděje, ale pozdvihli hlavu a dělali první kroky, které mohou měnit. Všichni toužíme po nevšedních životech, jen odvaha nám mnohdy chybí. Grin to moc dobře věděl.
Celý život miloval moře a stal se velkým básníkem mořských zálivů, přístavů a lidí, které tam poznával.
Všechno je v jeho knihách poznamenáno voláním mořských dálek, touhou po dobrodružství, běsnícími živly, kořenitou vůní přístavů s opitými námořníky v divokých pitkách. Přesto se dokázal na všechno, ve svém neradostném životě, podívat s laskavým nadhledem a s poezii sobě vlastní. Posuďte sami z těchto náhodných úryvků:
“Zima umřela. Jaro ji srazilo nohou, růžovou nohou do studených strží, kde nyní bezvládně ležely plásty mrtvolného, šedavého sněhu a stařecky sípala sychravými výpary … Přerývavě z posledních sil.”
“Naslouchal zvukům polnice. Byla v tom zvláštní poezie vojákova dne, elegie opuštěné vesnice, melancholie svátečně nablýskaných bodáků.”
Ve svých knihách nás k ničemu nenutí, ale přesto nás přesvědčí, abychom se na svět začali dívat jinýma očima, protože všechno co napsal, si dokázal obhájit.
Grin přesto jaký zažil rušný život, byl osamělým člověkem. I před smrtí zůstal na Starém Krymu sám, daleko od moře, pod modrými horami. Nedočkal se setkání se žádným čtenářem svých knih, ale zůstal krásným člověkem a poselství takového člověka si najde své čtenáře vždycky.
Nezapomeňte si někdy přečíst jeho Nachové plachty a uvidíte, jak napsal sám autor:
“... lidi neuspěchané, protože cíl mají na dosah ruky. Jsou klidní, protože cíl jim dává uspokojení. A jsou krásní, neboť vědí po čem touží.”
Napsali o Nachových plachtách...
Petr Forman: Nachové plachty vyprávějí o druhu zázraků, které může člověk pro někoho udělat. To není jako že se to stane a nikdo neví proč. Když někdo ví, že druhý člověk po něčem touží,a když je to v moci a silách toho člověka to udělat, tak to pro něj udělá. Přání, touha a sen je tak veliké, že ten první ani nevěří, že by se to mohlo stát, a když to pro něj někdo udělá, tak se stane takový zázrak. O tom vypráví příběh Nachových plachet.
Film: Nachové plachty
Námět: Ivan Arsenjev, Petr Forman
Scénář, režie: Miroslav Janek
Účinkují: Divadlo bří. Formanů a Cabaret Theatre Dromesco
Celovečerní dokument vychází z literárních textů Alexandra Grina a z představení Divadla bří. Formanů. Celý dokument se odvíjí na sedmdesát metrů velké lodi Tajemství, která se přeměnila na divadlo. Ve filmu sledujeme přípravu na divadelní představení někde na pomezí Vltavy a Labe, před očima diváků a za doprovodu příjemné muziky a textů A. Grina.
Divadlo:
Nový zájem o jeho dílo vzbudili bratři Formanové svou slavnou inscenací Nachových plachet na své lodi Tajemství, která kotví na Vltavě.
Je to příběh dvojího snu o štěstí, v němž dívka a muž najdou jeden v druhém člověka věřícího v zázrak jako přirozenou složku života.
Česká vydání Alexandra Grina:
Běžící po vlnách, Komunistické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1928, přeložil K. Lukáš,
Karneval v přístavu, Literární Máj, Praha 1947, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková,
Nachové plachty, Melantrich, Praha 1958, přeložil Miloš Noha, výbor povídek.
Zlatý řetěz, SNDK, Praha 1959, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková, znovu Albatros, Praha 1972.
Cesta nikam, SNDK, Praha 1960, přeložila Zdeňka Psůtková, znovu 1968 a Melantrich, Praha 1980.
Svědectví mého života, SNKLU, Praha 1964, přeložila Zdeňka Psůtková,
Modré kaskády, Svět sovětů, Praha 1964, přeložila Zdeňka Psůtková, pět povídek.
Kormidelník čtvera větrů, Naše vojsko, Praha 1965, přeložila Zdeňka Psůtková, šest povídek.
Zářivý svět, Mladá fronta, Praha 1966, přeložila Zdeňka Psůtková,
Jessie a Morgiana, Svět sovětů, Praha 1966, přeložila Zdeňka Psůtková, znovu Lidové nakladatelství, Praha 1969, 1973 a 1982.
Poklad afrických hor, Albatros, Praha 1972, přeložila Zdeňka Psůtková,
Na oblačném břehu, Odeon, Praha 1972, přeložila Zdeňka Psůtková
Střelec ze Zurbaganu, Melantrich, Praha 1974, přeložila Zdeňka Psůtková, šestnáct povídek.
Zářivý svět, Královna vln, Odeon, Praha 1975, přeložila Zdeňka Psůtková,
Příhoda v ulici Psa, Práce, Praha 1978, přeložila Zdeňka Psůtková, osm povídek.
Nachové plachty, Odeon, Praha 1980, přeložila Zdeňka Psůtková,
Úžina mořských bouří, Odeon, Praha 1982, přeložila Zdeňka Psůtková, čtrnáct povídek.
Břeh nesplněných snů, Odeon, Praha 1982, přeložila Zdeňka Psůtková, obsahuje romány Zářivý svět, Jessie a Morgiana a Královna vln.
Zlatý řetěz, Cesta nikam, Albatros, Praha 1984, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková a Zdeňka Psůtková,
Jessie a Morgiana, Královna vln, Lidové nakladatelství, Praha 1992 přeložila Zdeňka Psůtková,
Nachové plachty, Academia, Praha 2001, přeložila Zdeňka Psůtková, výbor povídek.
