Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Victor Hugo a Muž, který se směje.

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal velmi talentovaný Victor Hugo (1802 – 1885) bez příkras popsat složitou dobu na přelomu 17. a 18. století a zároveň se rozepsat v romatickém stylu.

Jak sám napsal, kniha se měla jmenovat spíš Aristokracie, i když popravdě řečeno, málokdo by pochopil důvod.
Kniha je totiž nejen dramatickým příběhem chlapce jménem Gwynplaine, který je poznamenán znetvořeným obličejem do věčného "úsměvu" , je také příběhem životní lásky, úžasnou freskou společnosti, ne nepodobnou obrazům Hieronyma Bosche, ale také nečekanou filosofující zpovědí moudrého člověka, jenž má jméno vlka, Ursus.

Gwynplainemu byl v dětství prodán lidem, kteří mu znetvořili obličej do výrazu věčného "úsměvu", protože byl nepohodlným synem významného šlechtice.
Nakonec utíká a zůstane sám. Při svém toulání zachrání život asi roční holčičce, která s ním pak zůstane po celý život. Oba šťastnou náhodou potkávají moudrého komedianta, jenž má jméno vlka, Ursus, zatímco jeho pes-vlk se jmenuje Člověk. Všichni čtyři cestují pojízdnou boudou od města k městu, hrají divadelní hry, baví lidi a v různých situacích poznávají také sebe.

Díky Gwynplainovou postižení je úspěch zaručen, primitivní obecenstvo v něm vidí neuvěřitelnou jarmareční zrůdu.
Ovšem Gwynplainovi moc do smíchu není. Uvnitř trpí, protože každý, kromě Dey (a Ursa), v něm vidí netvora. Dea je ale slepá a proto vidí především jeho vnitřní krásu. Po čase, když Dea dospěla, začne se mezi ní a Gwynplainem vytvářet milostný vztah. Když ale jednoho dne přijíždějí do Londýna, mladík se dovídá pravdu o svém původu a vše se hezky, "pohugovsku", začíná dramatizovat.
Řada nečekaných situací přináší množství zvratů, hodných mistra vypravěčského pera.

hugo victor portrait old

I přes roky, které nás dělí od napsání románu (Hugo psal román v letech 1866 - 1868 v Bruselu a na ostrově Guernsey) je příběh nesmírně čtivý, napínavý a navíc plný zajímavých úvah, které nikdo do filmového scénaře nikdy nenapíše. Na svou dobu odvážná freska postcromwellovské éry, nás zavádí do živě popsaného prostředí kočovných tlup, mezi chátru z předměstí a námořníky, ale i na šlechtické dvory.

Dle mého, je tento Hugův román stejně kvalitní jako Zvoník od Matky Boží nebo další dramatizovaná freska své doby, Bídníci.
Hugo je dodnes v literárním světě ojedinělý vypravěč a skutečný génius a kdo jeho dílo zkracuje (jak to s oblibou dělá Fragment) a kdo čte zkrácené díla, sám na sebe prozrazuje, jaký je neskonalý Hlupák. Doufejme tedy, že i vy si budete moci přečíst všechny jeho romány nezkrácené a v plné kráse.

Kniha vyšla v Česku celkem 12x, naposled v roce 2000 ??, celkem /x přeloženo různými překladateli, poslední dvě vydání jsou v překladu Miroslava Vlčka.

muz ktery se smeje

Kniha byla skvěle převedna na audioknihu
v roce 1980 jako dvanáctidílná četba na pokračování. Z překladu Miroslava Vlčka připravila Helena Fabelová. V režii Jana Lormana účinkují Jaroslav Konečný, Jiří Samek, Jaroslav Sameš, Blanka Zdichyncová, Eva Sommerová. Hudební improvizace Štěpán Rak.

Výpisky z knihy:

„V životě každého člověka jsou chvíle, kdy jako by se mu hroutil svět. Tomu se říká zoufalství. Duše v tuto hodinu je plná padajících hvězd."
xxx

Mezi čtyřmi pilíři, přesně pod svítilnou, v místě, kde bylo nejvíc světla, leželo na zemi cosi bílého a hrůzného.

Leželo to na zádech. Bylo vidět hlavu se zavřenýma očima, tělo, jehož trup mizel pod jakousi beztvarou hromadou, čtyři údy, spojené s trupem v podobě kříže svátého Ondřeje a vypjaté ke čtyřem pilířům čtyřmi řetězy, které byly uvázané na nohou a na rukou. Řetězy končily v železných kruzích u paty sloupů. Lidská postava nehybně ležící v surové poloze čtvrcení byla ledově zsinalá jako mrtvola. Postava byla nahá. Byl to muž. Anebo mrtvola muže.

Úžasem zkamenělý Gwynplaine se zastavil nahoře na schodišti a díval se dolů.

Najednou zaslechl zachroptění.

Mrtvola byla živá.

Nedaleko toho mrtvolného přízraku, v jednom z lomených oblouků síně, stálo na širokém plochém kameni velké křeslo s opěradly. V křesle seděl bledý, nehybný, děsivý, v černý talár upnutý stařec. Držel v ruce kytici růží.

Ta kytice růží byla by dostatečně poučila člověka méně neznalého, než byl Gwynplaine. Právo soudit s kyticí květin v ruce bylo znakem soudního úředníka současně královského i obecního. Lord mayor londýnský soudí tak dodnes. Posláním raných růží bylo pomáhat soudcům v souzení.

Stařec v křesle byl šerif hrabství surreyského.

Seděl zde s velebnou strnulostí Římana, který si je vědom své hodnosti.
xxx