Horla je mimořádný halucinační horor geniálního Guy de Maupassanta

Horla je mimořádný halucinační horor geniálního Guy de Maupassanta

Kdo je to Horla? Neuchopitelný, neviditelný přelud Guy de Maupassanta, bytost vstupující bezohledně do vaší mysli, aby vás podmanila. Nelze ji chytit, nelze zapudit, je všude, stačí jen pomyslet. Ovládá vás a požírá den po dni...

Horla je mimořádná povídka, která je svým způsobem krutým zrcadlem jeho blížící se smrti.
V době psaní trpěl Maupassant syfilidou, tenkrát nevyléčitelnou nemocí. Ztrácel na čas zrak, trpěl silnými migrénami, depresemi. Strach z blížící smrti ho začal plně ovládat a vyvolával v něm řadu halucinogenních obrazů, které dokázal mistrovsky popsat ve svém hororu. Sám napsal: "Minulost mě přitahuje, současnost mě děsí, protože budoucnost je smrt."

horla
Je asi zřejmé, že na sklonku života, trpěl Maupassant psychickým stavem, který se v psychiatrii označuje jako heautoskopie. (halucinace vlastní osoby)

Nemocný trpí fantaskními představami o svém dvojníkovi, který ho pronásleduje, přesně jako v Maupassantově povídce. Vynikajícím způsobem se o této nemoci zmiňuje kniha Vondáčka a Holuba: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Podle povídky je zřejmé, že Maupassant trpěl také tzv. negativní autoskopií, to znamená, že člověk naopak nevidí ani sám sebe, například v zrcadle.

Je neuvěřitelné, že tento víc jak 120 let starý horor Guy de Maupassanta je dodnes při čtení fascinující. Povídka byla i v tehdější literatuře velmi atypická a platí to dodnes. Námět povídky oslovil např. Lovercrafta, který téma použil pro svůj příběh "The Call of Cthulhu", kde mimozemská bytost ovlivňuje lidskou mysl a je předurčena ovládnout lidstvo.

Obrazy popsané v povídce se také objevují v životopisném filmu Michela Dracha: Guy de Maupassant (1982).

Horla | Maupassant Guy de /

Výpisky z povídky:

25 května. Žádný obrat k lepšímu! Se mnou je to opravdu divné. Jakmile se blíží večer, zmocňuje se mě nepochopitelný neklid, jakoby noc skrývala přede mnou cosi hrozivého. Chvatně povečeřím a popkouším se pak číst. Nechápu však ani jediného slůvka., jen stěží rozeznávím písmena. Chodím tedy po pokoji od stěny ke stěně a z rohu do rohu, svírán nejasným a nepřekonatelným strachem, strachem před spánkem a strachem před postelí!
...
Procházel jsem ulicemi. Ohňostroje a prapory naplňovaly mě radostí jako děcko. A přec je to náramně hloupé veselit se v určitý den podle vládního nařízení. Lid je bezhlavé stádo, ihned pitomě trpělivé, hned zase sveřepě střečkující. Řeknou mu: „Bav se!“ I baví se. Řeknou mu: „Jdi se rvát se sousedem!“ I jde se rvát. Řeknou mu: „Hlasuj pro císaře!“ I hlasuje pro něj. Nato mu řeknou: „Hlasuj pro republiku!“ I hlasuje zase pro ni. Ti, kdož ho řídí, jsou rovněž hlupci, kteří místo aby byli poslušni lidu, jsou poslušni principů, které jsou pošetilé, plané a falešné už proto, že jsou to pouhé principy, což je totéž jako ideje pokládané za pevně vyhraněné a nezměnitelné na tomto světě, kde si nejsme ničím jisti, neboť světlo je klam stejně jako zvuk.

„Teď už vím, tuším. Vláda člověka je skončena. On přišel. Ten, kterého se obávaly primitivní národy ve svém prvotním děsu. Ten, kterého vymítali znepokojení kněží, kterého kouzelníci vyvolávali za temných nocí, aniž kdy spatřili jeho zjev, jemuž předtuchy přechodných vládců světa propůjčovaly všechny zrůdné nebo líbezné podoby skřetů, duchů, géniů, víl, bludiček. Po prvotních představách primitivní hrůzy ho lidé prozíravější tušili jasněji. Vytušil ho Mesmer a lékaři už před deseti lety objevili povahu jeho moci, dříve než ji sám projevil. Pohrávali si s touto zbraní nového Pána, s vládou
tajemné moci nad lidskou duší, jež byla zotročena, nazývali to magnetismem, hypnotismem, sugescí… A co já vím? Viděl jsem je, jak se baví jako neopatrné děti s tou strašlivou mocí! Běda nám!
Běda člověku. Přišel, on… on… Jak se jmenuje?… Zdá se mi, že křičí své jméno a já je neslyším… Ano, křičí je… naslouchám… Nemohu… Opakuj… Horla… Slyšel jsem… Horla… Toť on… Horla… Přišel!“