Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Jestli jednou vyjdu živý z téhle války, z níž jsem zatím vůbec nic neviděl, chtěl bych, aby moje svědectví o ní mělo příchuť krve vyzvracené na čistý list papíru, který dají rozžvýkat čtenáři.
Přestaňte mi otloukat o hlavu, že ztrácím soudnost. Vím to až moc dobře. Ale taky vím, že nemohu jinak. Tady ještě míň než kde jinde."
Válečný deník / Jean Malaquais / přeložil Tomáš Havel / vydal www.dauphin.cz 2021
Jean Malaquais (1908–1998)
se narodil jako Wladimir Jan Pavel Malacki v Polsku. Po maturitě v sedmnácti letech odešel z domova, přes Balkán a severní Afriku se dostal do jižní Francie, po nějaké době do Paříže. Živil se nejrůznějšími, převážně manuálními pracemi, mimo jiné fáral v dolech na stříbro a olovo, z nichž vytěžil látku pro svůj první román Javánci (vyšel v roce 1939 a získal prestižní Renaudotovu cenu, česky 2012). V té době však už Malaquais musel – by, čť nevlastnil francouzské občanství – narukovat do armády. Po porážce v roce 1940 uprchl z německého zajetí (zřetelně si uvědomoval, že jako Žid z Varšavy nemá po odvlečení do Německa šanci přežít) a přes Venezuelu doputoval do USA. Do francouzštiny překládá román v té době neznámého, začínajícího amerického autora Normana Mailera Nazí a mrtví a po návratu do Francie vydává další dva vlastní romány, následně se věnuje filosofii (vychází kniha o S. Kierkegaardovi). Knižně vyšly i dva svazky jeho korespondence (s Andrém Gidem a Normanem Mailerem).
Na sklonku života se podílel na reedici svých beletristických textů a deníků, čtenáři tak mohli znovu objevit dílo jednoho z nejoriginálnějších zjevů frankofonní literatury dvacátého století.
Ukázka:
6. června
Tři hodiny ráno. Po zběsilém pochodu jsme schvácení únavou. Do noci poblikávají mohutné záře. Celá země je v plamenech.
Měsíc se zvláštně třpytí, požáry na obzoru v člověku vzbuzují dojem, že vidí polární záři. V polních láhvích nezbývá ani kapka. Stojíme na místě a kolem nás se po silnici směrem na jih šinou tisíce lidí. Káry a vozy naložené až ke hvězdám. Předpokládám, že tohle je ta pyšná motorizace vaší armády. Němci jsou prý v Saint-Avold. Při rychlosti, s jakou se na ně ženeme, by udělali chybu, kdyby se loudali. Od včerejška jsme nic nejedli.17. června
Château-Salins. Šest hodin ráno. Probudil jsem se pod náklaďákem na dvoře statku. Nedokážu si vzpomenout, jak jsem se tam ocitl. Je světlo. Moje jednotka údajně odešla do nových pozic, rozmělnila se v proudech uprchlíků, v nichž se mísí civilisté s vojáky, ti první si vedou kozu či krávu, ti druzí nikam nespěchají. Starosta, četníci a policajti dávno práskli do bot. Francie si balí saky paky, Francie bere kramle. Kavárny, hokynářství, pekárny – stažené rolety! Lidé pláčou na zápražích domů. Jedna obyvatelka Salinsu mě obdarovala miskou mléka. Vydávám se cestou do vesnice jménem Salonnes.
Deset hodin. Je nás asi patnáct, včetně Biloise, hledáme naši rotu. V Salonnes je našich zákopníků tolik, že bys je spočítal na prstech jedné ruky. Palčivé vedro. Letadla. Kulometná palba. Protiletecké kanony, střely z nich vybuchují přímo nad našimi hrdinskými postavami, zalezlými chvíli v bažinatém poli, hned zas ve vysoké trávě háječku. Bilois mluví a mluví. Vrátil se do Francie, aby se oženil, měl pak v úmyslu zase odjet, v září, v devětatřicátém. – „Příště budu chytřejší…“ vzdychá a zapomíná přitom po americku nadávat.
Kolem poledne jsme se na křižovatce silnic číslo 74 a 55 potkali s motospojkou praporu, vyslanou pátrat po opozdilcích a ztracených: rozkaz mazat a co nejdřív se hlásit na příjezdu do Vic-sur-Seille, proti proudu z Château-Salins. Motocyklista ještě štěkal, když se objevila a hned zase zmizela dvě letadla, přitom nás pokropila střelbou z kulometů. Motospojka se všemi ostatními bere nohy na ramena, mě zničehonic osvítila milost boží a zničujícím způsobem se mi vyjevuje směšnost, nepopsatelné komično zelené krajiny, zářícího slunce, kola motorky točícího se ve vzduchu, úprku kam a směrem k čemu, a tak zůstávám na místě s puškou, helmou a lýtkovými ovinovačkami, zůstávám tady čelem k nebi, z nějž niklové příšery plivou oheň a plameny.
Šestnáct hodin. Vic-sur-Seille. Vojenská nemocnice, vyklizená nebo ponechaná na pospas. Řada dlouhých budov s rozbitým zařízením a se střechami pomalovanými křiklavě červenými kříži – mezinárodní konvence přikazuje, jen prase to nedodržuje. Při sebemenším zavrčení shůry všichni skáčou pod postele. Je nás tu dobrá stovka, nedbale oblečených, strhaných, s plnými nácky po razii provedené v jednom ze statků. Přímo na místě jsme zbaštili slepici připravenou na modro, sice bez koření, ale zato s přídavkem peří a drobů.18. června
Dombasle-sur-Meurthe. Přišli jsme za svítání po celonočním pochodu za úplňku přes lesy a po cestách zacpaných náklaďáky, traktory a dalšími vozidly, z nichž mnohé stály kvůli poruše. Co se týče mechanizace mé roty, ta obnáší půltucet kočárků, rozumějte kolečkových židlí pro invalidy, dostali jsme totiž dobrý nápad a ve Vic-sur-Seille na ně naložili veškeré torny, které se na ně vešly. Po cestě šmajdala kola, vrzaly osy, prostě příšerný rachot!
Čtrnáct hodin. Dali jsme si šlofíka ve stodole s čerstvou slámou. Kurýři. Rozkazy. Kontrarozkazy. Tisíce a tisíce dezorientovaných mužů. Oslňující obloha. Oslňující zmatek. Německá letadla, nevím, zdá se mi, že ne tak agresivní jako v předchozích dnech. Na další cestu se vydáme po setmění. – Na cestu, ale panebože kam a vstříc čemu?
Sedmnáct hodin. Asi před půl hodinou vyhlásili poplach kvůli nepřátelským obrněncům. Chaos, křik, bojová pohotovost. Cvrkot v kruhu, jedno jak, jedno kam, tady, tam, ne, ano, přímo, do prdele, směr Nancy… Vybraný nazdařbůh, nazdařbůh přidělený ke dvěma klukům z mé čety, vyzbrojený prastarým lehkým kulometem, ocitl jsem se u lávky vedoucí přes potok – a je to! Však já jim ukážu, podělaným árijcům! Pravda, nebyli jsme sami, stovka dalších hrdinů v nouzi tryskem zaujímala pozice, někdo pod širou oblohou, někdo v díře po granátu, „odpor“ to byl v každém případě absurdní a žalostný! V dřepu, vkleče, zpocení, zalykající se v pláštích z tlustého sukna jsme číhali na fricky, číhali jsme na ně s plácačkami na mouchy, mimochodem nikdo z nás s těmi pistolkami neuměl pořádně zacházet. K tomu, kolektivně a hned na úvod, jako na důkaz naší způsobilosti, jsme přišli na to, no ano! že zásoby naší munice sestávají z jednoho nábojového pásu. Jeden z nás o tom běžel zpravit nadřízené, když vtom se tryskem přiřítí asi deset poddůstojníků a jako smyslů zbavení řvou stóóp! Nestříííléét! Doprdelééé! Sou to francouzský tankýýý!
Dvacet hodin. Čekáme. Přešlapujeme. Nemáme jídlo. Rozkaz být připraveni vyrazit. Dvě motospojky z naší jednotky práskají výfuky mezi štábem kapitána Deudona a nevím jakým dalším štábem.
Bilois, který si dokáže poradit i s čertem, vyčmuchal zašívárnu – ve skutečnosti postel – u jedné obyvatelky, moc staré na to, aby se připojila k exodu. Jako šlechetný princ mi nabízí, že se se mnou o svůj objev podělí. Vykrádáme se pryč, jistíme se drobným všimným písaři praporu, který nám dá vědět, kdyby něco…
Nepopsatelně nádherná obloha.19. června
Poledne. Croixmare, vesnice na břehu kanálu mezi Marnou a Rýnem. Několik stovek se nás nacpalo do ze tří čtvrtin rozbořeného statku. Horko. Žízeň. Nohy jako z olova. Z Donbaslu jsme vyrazili ještě za tmy, Lunéville prošli kolem sedmé ráno – prošli, to znamená jeden pluk za druhým, pluky původně nasazené v nejrůznějších místech, náležející k nejrůznějším druhům zbraní, s energií sotva k tomu, posunout nohu před nohu. S pusou dokořán nás sledovalo pár civilistů, většinou žen, kteří nechtěli nebo nemohli odejít. A že bylo na co se dívat. Táhli jsme se bez ladu a skladu, naložení jako mezci, co noha nohu mine. Ještě s několika šťastlivci se střídám v tlačení vozíků, které jsme vzali v nemocnici ve Vic-sur-Seille.
Včera večer v Donbaslu, než jsme si s Biloisem zalezli do postele seslané samotnou prozřetelností, jsem zhlédl scénu, na kterou jen tak nezapomenu. Mladá žena v přilbě a krátkých cyklistických kalhotách šlapala ze všech sil na kole směrem k Lunéville. V zatáčce, v níž jsem zrovna stál, zpomalila, aby ji vybrala, když vtom ji za jízdy chytil duchovní v sutaně, strhl ji z bicyklu a začal po ní šlapat. Svatý muž pronikavým hlasem ječel: „Je to špionka! Běhna!“ Seběhlo se několik vojáků a vytrhli ji zuřivci ze spárů. Mladé ženě tekla z nosu a úst krev. Po prověření totožnosti se ukázalo, že jde o Lotriňanku se „zvláštním pověřením“, měla u sebe i příkaz k cestě do Montaubanu. Vzlykala bolestí a hanbou. Flanďák se vypařil. Mám na sebe vztek, že jsem mu nevyrazil pár zubů.
Noci se krátí, zástupy uprchlíků se prodlužují, úprk, zpočátku noční, teď pokračuje i ve dne. Silnice ani cesty nedokážou pojmout množství lidí, vozidel a tažných zvířat, jež se valí v nesourodém proudu, zničehonic zastavují a stejně nenadále zase pokračují. Nejvíc skličující, snad až pokořující je, že nás takhle ženou bez jediného slova vysvětlení od kapitánů a dalších šarží. Ostatně bůhví, jestli sami vědí, co se vlastně děje. Mám však pocit, že kdybych měl představu o nejasném vyústění, k němuž nás postrkují, snášel bych ty hanebnosti o dost líp.
Kolik nás je, v tomhle nešťastném Croixmare? Dvacet tisíc? Třicet tisíc? Frmol a zmatky jsou takové, že ti upřímnější, nebo vyrovnanější, si začínají uvědomovat rozměry katastrofy. S pobavením, dá-li se to tak nazvat, si všímám, že i Bilois přestal vzývat spásnou Ameriku.
Zničehonic se začaly šířit zvěsti, nikdo neví, zda je to pravda, nebo jen fáma, že každý má odhodit z plné polní veškerou zbytečnou přítěž. Co je to zbytečná přítěž, když děravá ponožka a tupá žiletka představují to minimum vzpomínek, jež ti připomenou, že jsi to stále ty? Upínání se k zbytečnostem zdaleka nevyplývá jenom z vlastnického pudu, stojí za tím něco mnohem zapeklitějšího, jako byste se ztrátou takových nicotností připravili o rodný list. A tak si nás stovky, ba tisíce s kolektivním nadšením cpou do mošen vše, co má osobní charakter, co zosobňuje… takže houby přítěž! – To by spíš mělo platit na vojenskou výstroj. S tím podělaným harampádím jsme se už natahali až až. Takže odlehčujme, odlehčujme víc a víc, dokonce kuchtíci, za normálních okolností hrabiví kuchtíci, prořezávají pytle s cukrem, kávou, bramborami, jen do toho, já ti pomůžu bajonetem proděravět sudy s olejem, vyházím konzervy, sušenky, sýr, zatímco ještě včera ses mohl jít klouzat, když jsi chtěl k přídělu dostat navíc třebas jen ocas od sardinky.
Večer. Přihořívá hodně blízko, zdá se, že na březích kanálu. Štěkot kulometů. Sem tam zavrčí nějaké letadlo a otře se o vrcholky stromů, ani moc nestřílí, myslím, že ze strachu, aby nepokosili vlastní lidi…
Před chvílí si několik mužů s klením klestilo průchod nepopsatelnou mačkanicí, tlačili ohromný kulomet zapřažený za koněm v posledním tažení. Chtěl jsem si udělat představu, jak to u kanálu vypadá, a tak jsem se zatvářil, že je chci oslovit. Poslali mě k šípku: „Jsme tam k hovnu. Došly náboje!“ Bylo jich pět či šest, otupělí silným červeným a únavou. Vlastně ne tak úplně. Nebo ne dost. U malého rybníčku za hospodářskými staveními herku vypřáhli, práskli ji do ucha a kulomet shodili do vody. A pak už ani nemukli, jenom se svalili kolem ještě ržajícího zvířete. Bylo by hezké vidět nějakého důstojníka, jak jim nařizuje vstát: odstřelili by ho jako svého koně.
Byl jsem se trochu projít. Teď sedím na patách a sleduji je. Kdo z nich je mrtvý, kůň, nebo muži? Vypadají úplně stejně. Kdyby po nich šlapali, nehnou se. Nad hladinou ční polovina kola od kulometu. Kousek vedle se bojuje. Den se nachyluje. Není tu nic. Jsou tu ti mrtví muži a živý kůň. Jsem tu já. Je tu to, co zbývá ve mně a o co bych nechtěl přijít. Ještě ne. Ne takhle. Poslyš, něco ti slíbím. Zůstanu tady. Budu sledovat umírat ty muže a ožívat toho koně. Po ničem jiném netoužím. Už nebudu mít nikdy hlad, už nebudu mít nikdy žízeň. Nikdy už se nebudu opájet závratí z ženského lůna. Jediné, o co žádám, ať nechytí zásoby střelného prachu.
Chvíli před setměním začínají čtyři pětasedmdesátimilimetrové kanony, ukryté za budovou statku, plivat směrem ke kanálu. Po krátkém zahvízdání následuje výbuch. Kousíček odsud, nebo skoro. Kolik mrtvých každou ranou? Třicet? Sto třicet? No a? A co? Není nás snad milion, spousta milionů, abychom se trhali navzájem? Však anděl pokaždé zachrání dost oklamaných, aby se mohli samolibě naparovat pod vašimi vítěznými oblouky z cukrkandlu. Jak nízké, jak mrzké je tohle „hrdinství“ podvraťáků!
Byla skoro tma. Seděl jsem na velikém balvanu, pušku tiskl mezi koleny, přilba mi stahovala hlavu jako železný svěrák. Salvy čtyř pětasedmdesátek protrhávaly narůstající temnotu krátkým sledem záblesků. Zničehonic přede mnou stojí chlap, nevěděl jsem, kdo to je. Při každém štěknutí kanonů sebou škubl, škubl sebou, jako by ho bičovali. „Pojď, půjdem do sklepa…“ vykoktal. Do jakého sklepa…? Už jsem mu málem odpověděl, že tu žádný sklep není, když vtom jsem ho mezi dvěma záblesky poznal. Byl to přítel Labernède, v civilu obchodník s načančaným prádélkem, ve válce vojín čekatel, vášnivý milovník artyčoků. Jeho jinak barvitý obličej mi v kratičkém okamžiku, kdy jej mohu zahlédnout, připadá jako z popele. Oči zapadlé v bělavých důlcích. A klidně, nevzrušeně si pomyslím: vypadáš jako mrtvola, kamaráde, vypadáš jako mrtvola…
Seděl jsem ztuhlý a zkroucený na balvanu a mám dojem, že jsem se usmíval pod vousy, nikoli hrdě, ani smutně, a v hlavě mi zněl nápěv – Co jste udělali mému milému? Dvůr statku byl plný vojáků, téměř nehybně, téměř mlčky se k sobě tiskli rameny, známky života té situaci dodávaly jen řetízky záblesků nesoucích smrt. Seděl jsem tam, na nic nemyslel, o ničem neuvažoval, o nic lepší, o nic horší než ostatní, než jako ti zde, stejně jako ti naproti, bezvýznamná položka mezi spoustou totožných bytostí, uhnětených z mízy, krve a semene, které z nich co nevidět začnou tryskat, stříkat všem z úst a břicha, zrovna tak jako tady jsem mohl sedět v Pekingu, v Timbuktu, neznámý sám sobě, bez jediné myšlenky, na co by se taky dalo, prosím vás, myslet? Přitom jsem se viděl, znovu jsem se viděl takový, za jakého jsem se považoval a jaký už nebudu – včera, když ještě nejsem na světě, ale můj otec s matkou už na něm jsou, včera, když žvatlám první samohlásky, včera, když balancuji v koruně stromů, abych se vytáhl před kamarády, včera, když poprvé líbám už poněkud zralou dámu, včera, když pronikám na palubu nákladních lodí, abych od námořníků dostal misku polévky, včera, právě teď včera, když se Galy konečky prstů dotýká mých rtů – hloupoučké momentky shrnující kroniku jednoho života. Byl jsem sám na Zemi, abych uchoval její nesmazatelnou stopu, sám jako každý tady, tam i onde, se svou jedinečnou pamětí, a věděl jsem, že pocit věčného bratrství s vámi vyplýval z nesdělitelné jedinečnosti našich osamění.
Muselo být deset hodin večer, když se z nicoty vynořila zvěst, že Weygand nebo Pétain nebo někdo jiný požádal o příměří. Na vteřinu se mi zazdálo, že cítím, jak se kompaktní hmota, kterou jsme tvořili, zavlnila jako na vodě. Hlavou mi probleskl obrázek všeobecného objímání, kýčovitý obrázek spontánního sbratření, jenže kanony dál plivaly oheň, granáty dál provrtávaly vzduch a po něm lidi. Ošklivou noční můru nerozptýlilo žádné provolávání slávy.
