Kdyby nebyl Ian McEwan natolik schopný, jeho nový román Skořápka by nejspíš zůstal nedomrle zrozenou artistní hříčkou. Ale napsal už koneckonců románů dost a jen hříčkami nejsou; čtenáři by nebyl zatracen. Jeho talent se přinejmenším stýká s genialitou, a to zapříčinilo transformaci hříčky ve víno těch nejsvůdnějších kvalit.
Neoctneme se tak jen v lůně vztahu muže a ženy, sledovaného jejich nenarozeným dítětem, ale jsme dohromady s plodem v srdci kompletního vesmíru, který zahrnuje i Zem a dokonce je aktuálně politický. Patrně taky vás překvapí, co vše takto ležérně nastavená kniha uměla obestřít sítí mozku i srdce a vcucnout a opět na nás vyzvrátit.
Hodiny intrikaření spiklence bezděčně přivedly k umění neuspěchaného milování... (str.101).
Vesmír ovšem není dobrý, jak už tušil Lovecraft, a to dokládá moment, v němž se nenarozenec pokusí během soulože o sebevraždu: A teď pokorně ocituji část Nagyova doslovu:
„Hlavní literární inspirací je tu samozřejmě Shakespearův Hamlet. Čtenáři to napoví nejen úvodní citát, ale i jména postav: Claude je verzí Claudia, Trudy pochopitelně Gertrudy… V Hamletovi se děj točí kolem toho, zda Hamlet dokáže pomstít úkladnou vraždu otce; zde jsme v napětí, zda se mu podaří vraždě zabránit.“
Hamletovskou spojnicí se Shakespearem je přitom monolog a...
„Hamlet je postavou, která… nejčastěji mluví sama se sebou,“ připomíná Ladislav Nagy. „Experimentem s posunutím vypravěče do lůna jedné z postav pak McEwan tento aspekt naprosté osamělosti, ba solipsismu, geniálně posílil.“
Autor doslovu sice vyjadřuje pochyby právě nad politickou částí plodem promýšleného spektra, ale ten aspekt nechť už si vyhodnotí každý vnímatel sám.
Bezesporu máme spisovatele, kteří by se tu spokojili s oním intimním příběhem erotiky a vraždy (asi jako by to udělal autor románu Pošťák vždycky zvoní dvakrát), zatímco islamisty či migrací rozharašená společnost by jim zůstala ukradena či přímo u...
Ale McEwan je víc a to dokazuje každou další knihou. Aniž se stává artistně nesrozumitelným mase. Naopak. Myslí na čtenáře a obě ruce mu podá. Třeba i do ořechu. Skořápka je jen dalším toho příkladem a za třešni mám to, že ústřední dům, který se stává důvodem k vraždě, byl inspirován reálným londýnským sídlem zcela reálného básníka Hugo Williamse.
A provokace? Abych řekl pravdu, sám považuji za nejděsivější moment bezprostřední propojení vraždy manžela i jejího plánování a sexu s jeho bratrem, který je zločinem stimulován.
Minimálně už McEwanův román Nevinný (v roli manžela zfilmovaný s Anthony Hopkinsem) obsahoval totéž, i ptám se řečnicky a snad i s Hamletem: „Chodí to snad u homo sapiens takhle často?“
Sami si každý odpovězte, než vám zbytek dočtu z redakční záložky:
Trudy podvádí Johna, svého manžela. Bydlí stále v domě, v němž John kdysi vyrůstal a kde mladí manželé strávili první měsíce svého svazku. Vila je zchátralá, ale v lepší londýnské čtvrti má i tak nedozírnou hodnotu. Snílek a básník John zde však už nebydlí. Trudy se místo něj schází s jeho bratrem, naprosto banálním Claudem, a spolu vymyslí jednoduchý plán, jak se Johna zbavit. Jejich intriky však sleduje nečekaný svědek: zvídavý, chytrý a všetečný devítiměsíční obyvatel Trudina lůna.
Klasický příběh o jedné vraždě a chytrém podvodu z pera jednoho z nejoceňovanějších světových autorů je vyprávěný z perspektibvy , která není zrovna běžná. Takříkajíc vzhůru nohama.
Ian McEwan: Skořápka. Přeložil Ladislav Šenkyřík. Doslov Ladislav Nagy. Euromedia Group, a. s. – Odeon. Praha 2017. 200 stran. 20 kapitol. ISBN 978-80-207-1792-4
Ukázka ze zadní strany obálky:
Rád si dám se svou matkou skleničku. Možná jste to nikdy nezakusili, nebo jste zapomněli, jak chutná dobré burgundské (její nejoblíbenější) nebo dobré sancerrské (také její nejoblíbenější) stočené přes zdravou placentu. Ještě dřív než víno – dnes večer to bude sancerrské z vinice Jeana-Maxe Rogera – se zvukem vytahované zátky skutečně dorazí, cítím je na tváři jako jemné pohlazení letního vánku. Vím, že alkohol mi sníží inteligenci. Všem snižuje inteligenci. Jenže radostný kradmý doušek pinot noiru nebo sauvignonu s angreštový dozvukem mě nutí v mém skrytém moři obracet se a převalovat, odrážet se od stěn svého zámku, pružného zámku. Který je mým domovem. Nebo aspoň tomu tak bývalo, dokud jsem tu měl víc místa. Teď svou radost přijímám rozvážně a při druhé skleničce mé úvahy rozkvétají s onou bezuzdností, jíž se říká poezie. Mé myšlenky se odvíjejí v dobře odměřených pětistopých verších, s rétorickými pauzami i v sevřených slokách v půvabných variacích. Nikdy si ale nedá třetí, a to mi vadí.
„Musím myslet na dítě,“ slyším, jak říká, když zakrývá sklenku mravokárnou dlaní. V tu chvíli mě napadá, že sáhnu po své mazlavé šňůře, jak by to člověk mohl udělat se sametovou stuhou ve venkovské usedlosti s dobrým personálem, a prudce zatáhnu, aby mě obsloužili. Hohó! Ještě jednu rundu tady pro nás, kamarádi!
