Populární spisovatel Ian McEwan na akci Guardian's Open Weekend v dubnu 2012 řekl: „Jsem součástí velké skupiny, která považuje případný útok na Irán za absolutní pohromu. Neštěstí, škody a nechtěné následky tohoto útoku by byly pro celý svět katastrofální."
A má k tomu dobré důvody. Už jeho kniha Sobota z roku 2003, poukazovala na schémata, která vedou k vyhlašování válek.
Nesmíme se proto divit, že tato kniha je často záměrně interpretována jako údajná výzva k vojenské agresi proti Iráku. Dochází zde ke známé ideologické demagogii s polopravdami, kdy se zvýrazní názor McEwanse o tom, že Saddáma Husajna je nutno svrhnout pro jeho zločiny proti lidskosti, ale záměrně se zapomíná na jeho další tvrzení, že vláda Busche mladšího nebude schopna korigovat dlouhodobý konflikt, který by válkou v UIráku začal.
A dnes mu dáváme za pravdu, ba co víc, vraždy na civiliním obyvatelstvu pácháné americkými vojáky v Iráku vyvolávají čím dál silnější zhnusení nad agresivní zahraniční politikou Spojených Států, Francie i Velké Británie.
Ian McEwan velmi přesně předkládá další názory, které média neprezentují. Íránský režim je dnes velmi vratkým díky sporům mezi Ahmadínežádem a nejvyšším vůdcem Chameneím a proto jakkýkoliv útok by zemi znovu sjednotil a postavil za teokracii. Problém by se tak rozšířil do neodhanutých dimenzí. Také odmítá izraelská tvrzení, že pokud by armáda proti iránskému jadernému programu během několika měsíců nezasáhne, přesune Teherán své zbraně do tajných míst, kde už je nebude možné zničit. Zde je nutno podotnout, že dosud nikdo neprokázal, že Irán skutečně vytváří jaderné zbraně. Souvislost s důvody o chemických zbraních, které vedly k agresi do Íráku jsou zřejmé.
Pokud vezmeme v úvahu každodenní dění ve světě, je nutno se zamyslet na jedním důležitým faktem.
Jsou lidé, bušící do válečných bubnů opravdu jen slepí fanatici nebo chtějí záměrně vyvolat celosvětový chaos, který by z těchto válek, zcela nepochybně nastal a který by mohl přivést civilizaci na pokraj samotného konce. To není science-fiction, to může být realita už příští rok. Navíc je zcela zřejmé, že názor o vytváření nového světového řádu pod kontrolou malé mocenské skupiny není jen konspirační teorie, ale začíná mít zcela reálné podoby v každodenním životě. (viz film Thrive s českým překladem)
Sobota | Ian McEwan | Odeon, 2012, 2 vydání
Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna. To však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi nebylo onoho dne dopřáno. Ostatně je v pohybu už od čtyř ráno, kdy ho z postele vytáhla jistá předtucha… Díky McEwanovi ho ten den sledujeme krok za krokem, v nemocnici, na squashi s kolegou, na návštěvě u matky, a hlavně při náhodné potyčce na ulici, která však bude mít později katastrofální důsledky. Na tuhle sobotu Perowne hned tak nezapomene. McEwanův duchaplný román o mozku i hodinářsky precizní úvaha o čase, který nám je vyměřen, pojmenovává hodnoty, které lze i za jediný den odezřít z lidského života.
Na rozdíl od některých svých kolegů – chirurgů psychopatů – si Henry na konfrontace nepotrpí. Není ten typ, co s chutí mává mačetou. Klinická zkušenost je ovšem, vedle všeho ostatního, co jeho zaměstnání obnáší, drsný proces, který člověka zatvrdí a nutně oslabí jeho citlivost. Pacienti, mladší lékaři, čerstvě ovdovělí lidé, samozřejmě lidé z vedení – během dvou desetiletí nevyhnutelně nastaly chvíle, kdy byl nucen hájit své, něco jim vysvětlovat nebo je uklidňovat tváří v tvář zuřivému výlevu citů.
Zpravidla je toho v sázce hodně – pokud jde o kolegy, řeší se problémy profesního postavení, pýchy či prohospodařené nemocniční zdroje, pacientům hrozí zdravotní omezení a příbuzným mohl náhle zemřít manžel, manželka nebo dítě – a jsou to závažnější záležitosti než poškrábaný vůz. Zvlášť pokud souvisejí s pacienty. Tyto chvíle v sobě mají čistotu a nevinnost: všechno je odhaleno až na samu dřeň existence: paměť, vidění, schopnost rozeznávat tváře, chronická bolest, motorické funkce, dokonce uvědomování si vlastní osoby.
To, co leží v pozadí a jemně světélkuje kolem, jsou složité otázky medicínské vědy, zázraky, jež dokáže, víra, kterou vzbuzuje, a oproti tomu postupně zdolávaná, ale stále dost rozsáhlá neznalost mozku, myšlení a vazeb mezi nimi. Pravidelné pronikání do lebky s jakýms takýms úspěchem je relativně mladé dobrodružství.
Občas nutně dojde ke zklamání, a když nastane, následuje zápolení s příbuznými v jeho ordinaci; nikdo nemusí zvažovat, jak se chovat nebo co říkat, nikdo nemá pocit, že ho sledují. Všechno vytryskne na povrch...
xxx
Přestože se překvapeně znovu otáčí k Baxterovi, a přestože vidí, nebo spíš vycítí, co se k němu s takovou rychlostí blíží, částí svých myšlenek zůstává věcným diagnostikem, jenž registruje špatné sebeovládání protivníka i jeho citovou labilitu, svědčící o snížených hladinách GABA mezi příslušnými vazebními místy na striátních neuronech. V lidských záležitostech je toho hodně, co se dá přičíst na vrub kvality některých složitých molekul.
Kdo však kdy přičítal škody spáchané na lásce, přátelství a všech nadějí na štěstí pouhému přebytku, či naopak nedostatku toho či onoho neurotransmiteru. A kdo kdy objeví morálku a etiku mezi enzymy a aminokyselinami, když panuje všeobecný názor, že je třeba hledat jinde? Když byla Daisy v druhém ročníku na Oxfordu, uchvátil ji jeden pohledný bláznivý kantor a pokoušela se otce přesvědčit, že šílenství je sociální výmysl, prohnaný nápad, jehož prostřednictvím bohatí – tohle možná dost dobře nepochopil – utlačují chudé.
Otec s dcerou se tehdy pustili do jedné z prudkých hádek, kterou mistrovským řečnickým tahem ukončil Henry tím, že jí nabídl prohlídku uzavřeného psychiatrického pavilonu. Souhlasila bez váhání, a pak se na věc pozapomnělo...
xxx
Z toho Perowne pochopí, že čest má být uspokojena tím, že dostane nakládačku. Před očima mu defiluje chmurná budoucnost, podobně jako po srážce kvůli uplatnění pojistky. Týdny bolestného zotavování. A to je možná ještě optimistický výhled. Baxter z něho nespouští zrak, pohled, s nímž nemůže pohnout, pokud zároveň nepohne celou svou těžkou oholenou hlavou.
Obličej mu oživují drobné záchvěvy, které se nikdy úplně nezformují do výrazu. Je to svalový nepokoj, z něhož se jednoho krásného dne – jak se Perowne po krátké úvaze domýšlí – stane atetoid, člověk sužovaný bezděčnými, neovladatelnými pohyby...
xxx
Odchází od okna, a vtom si vzpomene na slavný experiment s myšlením, o němž se před dávnými a dávnými lety dozvěděl na hodinách fyziky. Kočka, Schrödingerova kočka, je schovaná v uzavřené krabici a je buď ještě naživu, nebo už po smrti poté, co nahodile aktivované kladivo rozbilo ampulku s jedem. Dokud pozorovatel nenadzdvihne víko krabice, obě možnosti – mrtvá kočka i živá kočka – trvají a jsou stejně skutečné, existují bok po boku v paralelních vesmírech. Ve chvíli, kdy víko zvednou a podívají se, jak na tom kočka je, se kvantová vlna pravděpodobnosti zhroutí. Nic z toho mu nedávalo smysl. Žádný lidský smysl. Bezpochyby je to jen další příklad představy o vlastní důležitosti. Někde slyšel, že už i fyzikové od onoho pokusu upouštějí. Henrymu připadá, že se taková věc vymyká požadavkům na vědecký důkaz: nějaký výsledek či důsledek, ostatním známý, existuje ve světě odděleně, nezávisle na něm, a čeká, až mu on sám přijde na kloub. Poté se zhroutí nanejvýš jeho nevědomost. Ale ať už to dopadne jakkoli, je nyní rozhodnuto. A ať mají cestující namířeno kamkoli, ať jsou vyděšení a živí, nebo mrtví, teď už budou u cíle své cesty...
