Nositel Nobelovy ceny za literaturu, německý spisovatel Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015), v německém deníku Süddeutsche Zeitung, italské La Repubblice, španělském El País a amerických The New York Times svou báseň, upozorňující na to, že německý stát se chystá zapojit do izraelských plánů na válku s Íránem. V Německu, ale i jinde ve světě, si za to vysloužil zdrcující kritiku. Někteří komentátoři nazvali Grasse „velikonočním pogromistou“, jeden český server zas svou zprávu o Grassově básni nazval „Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš“.
Čtyřiaosmdesátiletý Grass (jehož spisovatelskou hřivnou je především vypjatá otevřenost při zpovídání se z vlastních „hříchů“) se ve svém posledním románu Při loupání cibule (2006) přiznal, že v roce 1944, tedy ve svých sedmnácti letech, jako příslušník pomocných sborů válečného námořnictva (v nichž byl od svých patnácti) vstoupil dobrovolně do jednotek SS, za což tohoto pozdějšího předního antifašistu jedni obvinili z pokrytectví a druzí ze snahy vzbudit na konci své literární kariéry senzaci.
Reakce Güntera Grasse na mediální běsnění
Počítal jsem s prudkými reakcemi, ale nepočítal jsem, že se proti mně vytáhne se zraňujícím a paušalizujícím obviněním z antisemitismu. V tom jsem zklamán.Doufal jsem v objasňující debatu nad jistými oblastmi politiky současné izraelské vlády. O tom by se mohlo mnoho mluvit – například o osidlovací politice na západním břehu Jordánu. Úmyslně jsem toto téma ve své básni nechal stranou a koncentroval se na doposud zalhávanou skutečnost, že Izrael je atomovou mocností. Stále ještě doufám, že se po jistém odstupu debata opět zvěcní," řekl Guenter Grass v rozhovoru se Sueddeutsche Zeitung a pokračoval:
"Samozřejmě nejsem první, kdo varuje. Je celá řada izraelských autorů, kteří vidí válečné nebezpečí – jestli to je Amoz Oz, nebo David Grossman; ve Francii je to Alfred Grosser, který je kvůli toho izolován. Nechci se stylizovat do pozice osamělého bojovníka. Protože se ale válečné nebezpečí stupňuje, shledávám, že je na čase říct to, co se říci musí. Navrhl jsem postavit obě země, Izrael i Írán pod kontrolu jejich atomových zařízení;o tom se však vůbec nediskutuje. Myslím, že by to byla jedna z možností, jak zmírnit nebezpečí válečného konfliktu. Nepaušalizoval jsem, nýbrž poukázal a zvýraznil tento aspekt. Narušitelé míru se jmenují jinak: předseda vlády Benjamin Netanjahu, jeho ministr obrany a ministr zahraničí patří k nim taky. Proč? Vytvářejí strašáka Íránem a domněnkou, že vyrábí atomovou bombu.
Často jsem upozorňoval na to, že Írán je devět let trvající válkou s Irákem ještě stále oslabený – a to byla válka, která byla podporovaná západními dodávkami zbraní. Je přece strašné, s jakou necitlivostí a pokrytectvím Západu se stále znovu a znovu podporují diktatury, tak jak to zrovna pasuje do krámu. To se dělo za časů perského šáha, stejně jako v čase Saddama Husseina, dnes je to se Saudskou Arábií stejné. Ale přece, když se jaderná zařízení a elektrárny napadnou bombami a raketami,bude to mít jako následek atomové zamoření. Fukušima se přihodila teprve před rokem!Když se zničí vojenským útokem jaderná elektrárna nechce se zřetelně vidět nebezpečí atomového zamoření – je pro mne nepochopitelné, že toto v diskusích nehraje žádnou roli. Jsem zděšen, když třiceti, pětatřiceti, čtyřicetiletí novináři, mající štěstí, že vyrůstali v dlouhé mírové periodě, soudí člověka, který jako sedmnáctiletý byl odveden ke zbrani SS, který se tam nehlásil dobrovolně.To dělá právě ta generace, která svá svobodná práva, která dnes má, dle mého mínění využívá příliš málo.
Jsem realista, běží mi na pětaosmdesát. V tom věku člověk cítí, že je smrtelný. Tato báseň je vypořádání s mlčením a výzva k diskusi nad tématy, které doposud byly tabuisovány, kupříkladu skutečností, že Izrael je atomovou mocností.
Co řečeno být musí / Günter GrassProč vlastně mlčím, zamlčuji příliš dlouho,
co zjevné jest a cvičilo se
v plánovacích hrách,
na jejichž konci jako přeživší
zbýváme nanejvýš jako poznámky v zápatí.To hlavní je hájené právo na první úder,
který by mohl vyhladit íránský lid,
ujařmený a směrovaný
k organizovanému nadšení tlučhubou,
protože v dosahu jeho moci
předpokládají konstrukci atomové zbraně.Proč však si zapovídám
uvádět jménem onu druhou zemi,
v níž už po léta -- třebaže utajován --
rostoucí jaderný potenciál
je nekontrolovatelně k dispozici,
protože jakémukoli přezkoumání
nepřístupný?Všeobecné zamlčování této skutkové podstaty,
jemuž se podřídilo mé mlčení,
pociťuji jako přitěžující lež
a nátlak připomínající trest,
nebude-li respektován;
verdikt "antisemitismus" je dobře znám.Teď ovšem, kdy z mé vlasti,
kterou ráz na ráz
dohánějí a k doznání nutí
zločiny první a vlastní,
jež bez příkladu jsou,
znovu a zhola rutinně-obchodně, třebaže
deklarováno jazykem hbitým jako vyrovnání,
má být do Izraele dodána další ponorka,
jejíž zvláštnost spočívá v tom,
že dokáže nasměrovat absolutně ničivé bojové hlavice tam,
kde existence jedné jediné atomové zbraně
nedokázána jest,
leč jako obava tvrdí, že důkazní sílu má,
říkám, co řečeno být musí.Proč však jsem mlčel doposud?
Protože myslel jsem,
že můj původ, na němž lpí
nezahladitelná vada,
zakazuje očekávat,
že tento fakt země Izrael,
jíž jsem a chci zůstat zavázán,
snese jako vyslovenou pravdu.Proč říkám teprv teď,
k stáru a docházejícím inkoustem:
atomová mocnost Izrael
ohrožuje už beztak křehký světový mír?
Protože řečeno být musí,
nač zítra by už mohlo být pozdě;
také proto, že my -- Němci již tak dost usvědčeni --
dodavateli nového, předvídatelného zločinu bychom se mohli stát,
pročež naši spoluvinu žádnou z obvyklých výmluv
by nebylo lze zahladit.A připouštím: nebudu už mlčet,
protože už mám dost pokrytectví Západu;
navíc se dá doufat, že snad mnozí
od mlčení se osvobodí
a vyzvou původce rozpoznatelného nebezpečí,
aby se zřekl síly,
a zároveň budou trvat na tom,
aby vlády obou zemí připustily
nerušenou a stálou kontrolu
izraelského atomového potenciálu a íránských atomových zařízení
mezinárodní instancí.Jen tak se dá všem, Izraelcům i Palestincům,
ba víc, všem lidem, kdo žijí
v tomto regionu okupovaném bludem a šílenstvím,
znepřáteleni hlava na hlavě,
a koneckonců i nám, pomoci.Süddeutsche Zeitung 4. 4. 2012
Přeložil Roman Kopřiva
