Básník Petr Král. Ta nejlepší poezie mezi skutečností a obrazností přichází v polospánku

Celý jeho život je bytostně vnořen do poezie.
BÁSNÍK Petr Král (*4. 9. 1941 – †17. 6. 2020) vystudoval na FAMU dramaturgii. Od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se podílel na činnosti básníků a malířů sdružených kolem Vratislava Effenbergera. Po srpnu 1968 odcestoval do Francii, kde získal v devadesátých letech diplom "filmologa". Po listopadu 1989 pracuje krátce jako tiskový mluvčí na československém velvyslanectví v Paříži, ale znechucen poměry odchází. Nakrátko se vrací do Čech, ale rozladěn tím, co se tu děje, vrací se do Paříže. Do Prahy se definitivně přesídlil roku 2006, zcela znechucen tím, co se ve Francii děje.

Publikoval česky i francouzsky, překládal z francouzštiny i do francouzštiny.
Umírá v roce 2020. V témže roce, kdy odchází další mimořádný básník české poezie a jeho přítel Stanislav Dvorský.

Významným činem Petra Krále byl překlad básní Andrého Bretona, autora surrealismu.
Pro prestižní francouzské nakladatelství Gallimard rozsáhlou antologii české současné poezie (1945-2000), jež vyšla v červenci 2002.
V roce 2006 vyšel v nakladatelství Akropolis knižní rozhovor s názvem Úniky a návraty.
V roce 2010 obdržel francouzský Řád umění a literatury za své zásluhy. Je držitelem české Státní ceny za literaturu za celoživotní dílo a za knihu esejů Vlastizrady.
Seznam díla >>

Pondělní sonet

Hle, postává tu a kymácí se trochu,
líce má propadlé, tělo je pouhý stín,
z pusy mu vytéká sotva zbytek šprochu,
z paží, dvou pahýlů, bez chuti stoupá dým.

Krajinu mění jen v potrhanou krajku,
pobledlé fasády napíná na skřipec
jak před ně zvedá svou roztřesenou májku,
než ji zas nechá pít z louží, co skleslou věc.

Přišel jak se zprávou, teď jen hledá židli,
na niž by usedl uprostřed ulice,
před domem, v kterém zubař komusi rve zub

čeká sám na zprávu, propadlý panice
jako ten, kdo tu víc než nepřípadně zhub
v sevření světa, jenž sám do sebe mydlí.
***


Básně a překlady

Pobýval jsem v Paříži jako v příběhu,
bílí andělé sliční jak limuziny
mě zdvořile odsouvali k okraji
svým chromováním; krev, která v noci třísnila pusté kulisy,
nebyla ztracená modř marných gymnaziálních lásek.
Pokud jde o modelky, když za stmívání vyklouzly
z akademie, nemířily k žádnému klášteru –
jen do rozsáhlejší školy večerního prachu; než jim umožnil
přejít most
nebo práh panoptika, trenčkot jim dával málem křídla – aniž by
učinil věčnými
jejich těla posetá hvězdami pih.
Jak trčely ze střech zbledlých ránem, stožáry města byly jen
vratké tyče
z kovu a bez opory. Bez konce zvrhávané a zvedané jako
v podkroví hlídači
zmítaní nespavostí, mísily ve vánku do ranních přísvitů
tafty a hedvábí zvlněné každý večer
nad křehkým nádobíčkem přístavů. Přístavní ruch pronikal do
dvorků,
které jsme – ještě před bouřkou – přecházeli jeden za druhým
až k hospodským záchodkům. Hlavu trvale zalehlou prázdnem
mansard, jak zářivě trčely proti výhni
letních nocí, stoupali jsme dál vzdor zimničným pinzetám
zvonícím v dálce z našich kapes. Místo lávek jen slámky
zkřížené s lesky,
střechy co jediný poťouchlý úsměv nad strmou vyhlídkou na
zvlhlé balíky
v pokojích, kde došlo k vraždě. Slunce, než vyšlo, se valilo
po hnojišti dvorů
celou svou natrhlou masou, v blednoucím prázdnu naproti ranní
verandě vyvstával vstříc jediný ráj.
***


Poslední běloch
Jeanu-Claudu Silbermannovi

Až uplyne konečně neděle a dějiny budou šťastně za námi
přijďte tedy dalekou oklikou
zamžít svým dechem moje skleněné dveře
za nimiž pro vrozenou ztrátu paměti
odedávna nejsem
přijďte si sem přečíst tenhle vzkaz
zatímco budu na druhém konci světa
pozorně vytírat – nebo taky ne – poslední skvoucí zatáčku
přijďte mi prominout
všechno co jsem vám kdy neproved
a dát mi navždycky kvinde
On už se někdo najde koho potkáte místo mne jiný váš anonymní
vrah
se kterým se minete v davu
poslední útržek krve zmizí v rukávu větru
ještě než vložíte prst do jeho knoflíkové dírky

Vřes roků nerušeně bují dál jako vždycky na jiném nábřeží
na podrážkách někoho třetího
Nehledě na dekrety o bezvětří nebo o vichřici
TICHO JE
stačí spolknout svůj roubík odpustit si zbytečné řeči

Otisky prstů jsou pohřbeny v bílém mlčení mramoru
a taky prázdná zrcadla
už přejde smích
***


Vůz a stromy I

Když tě předjede vůz s odpadky
a kus před tebou zastaví,
dojdi ho a sám u něj postůj;
předměty, které přemílá v útrobách,
i ty, které trčí okolo,
budou důkazy téhož mírného,
leč dokonaného zločinu,
tvůj šedozelený baloňák se zeleným vozem
a prašnou zelení stromů, trávy, laviček v blízkém parku
utvoří jediné tiché,
nedohledně chápavé pondělí.
***


Klávesy
Bohumile Grögerové a Josefu Hiršalovi

Dál reptat, kdo ví. Raděj cenit zuby
vstříc větru a jaru, ventilátoru slunce a zvonícím
příborům; pilně, až do tmy u dna, sát vůni
hořké trávy. Být znovu obklopen: jezera, tyče, sníh.

Jezera – mokré hadry a tyče jako čáry,
trhliny v oslepujícím prašanu bílých míst
a nezvěstných lvů. Chvíli kov lesků, chvíli zas černé cáry
rozlitých stínů, s touž ochotou nechat se mnout a hníst,

drtit očima i čelem, než samy prolnou tvým masem.
Být prostoupen, znovu pozotvírán tím, co doráží
ze všech stran jak alarm, vítězně třást se
a sám zvonit. Na stráži s crčením vody ve starých nádražích

zatímco vlaky kolem bez konce obíhají
s hvízdáním, kde jen kovové cvakání výhybek
se drobně zadrhává. Svět nemá, co by tajil;
za zády smírně čeká recept na dávný lék

v černé lékárně křoví, ztemnělé agentuře;
nad hlavou svítí zpoza větví bílá depeše.
Cesty jsou laskavé, jak ochotná oslí kůže

žíhaná světly a stíny se asfalt tiše stře

lesem vstříc hromobití. Vpřed tápající dlaně
jsou samy hrány – bíle, černě – těmi klapkami.
Dál, v šedých vsích, se vrší téměř maně
prošlý čas, lemuje humna táhlými vlnami.

Na dně jara to skřípe, rez mu drhne ve švech,
táhne z něj hořce bahno; zas jen tvé zmatení
přežívá nápor touhy a větru, co ji nese.
Listován, listovat prostorem jak živé znamení

jitřené hned hrstí pepře, hned ostrou sprškou soli.
Roztažen na skřipci údivu v bezelstný úsměv dne
leštím vám kliky na kost přibroušenými slovy.
Až naprší a na vlhkém plátně města mátožně dosedne
roj racků na deštníky, na kostky šedé dlažby,
až manžety pianistů se snesou na temný tér
klapek, nic neubude; čerň zasálá za prsty, za láskou výheň
vraždy,
piáno temně trhne křídlem ve shluku slunných ker.
***

Dřít

Pilným kouřením doutníků a pitím vína na sebe dřít
dlouho do noci, spolu s jazzmany, které zběsile
posloucháme z desky.
***


Sevření

Brzy poledne. Jezírko v parku prchá nikam, zježené drobným
stříbrem chvíle
jak zimnicí. V oslněné trávě tkví nehybné cesty
stínů. Tvá hebkost hojí ránu
a mírní trest; nadarmo říkám,
že obzor kyne jen slibem zklamání. Za ptačím křikem do
průzračných sálů
mezi stromy; s výtahem mízy, krve, hučícím pod kůrou
až k noci u dna. A za clonou posledního mlází blízká silnice

prosvítá málem lákavým třpytem řeky. V korunách nehybně plane
roznícený vzduch,

tak vroucně, až houstne kolem praskajících větví
příštím setměním. Nadarmo tuhnu na odstavci pařezu ve zděšenou
sochu
v obklíčení trávy: nejsme v exilu, říkáš,

úsměvem zamyšleně opřená o neznámý slib
okolní modré.
***


Po ránu, metr od pravdy

V jasnějších chvílích kdy jsme viděli dál než na špičku
svého nosu
neviděli jsme nic pěkného
nosy bližních blížící se od lesa
neodvratně jak přibývání chyb v rukopisu
starci zvětřili salámy jeleni starce
a dámy jeleny
Rozcházejí se teď na nová seřadiště váží své klacky
perlíky narychlo v duchu přehlížejí svou slovní
zásobu
někteří zas a zas přeměřují hrbolky svých čel
když je přistihnou vyhánějí okázale anděly ze svých
postelí
a posílají je zpátky na nebe

Povídám: nehraju
když jsem však otevřel oči byl jsem za sakristií sám
na druhém konci náměstí už perně vysloužená lžička
vyplouvala z tribuny do úst posledního občana
Nehraju dosvědčoval jsem si poučili mě však že je lépe
počkat
až mě osloví
právníci znovu usilovně smrkali zvolna jsem si začínal
vážit jejich nesnadného povolání
hastroš přišel sdělit hastroši do řvoucí vichřice
jak to při ní sténá v rozklížených knihách
mužské cáry zmítající se s ženskými
v závěji prašné cesty

Občas si šli ulevit do sálu se pak vraceli s pádly
z někdejšího vodního skautování některý tu a tam se
zapomenutou vážkou
tu a tam
jeřabiny jaké mohou dozrát jen když se správně myslí
okouzlení houslisté oddalují smyčec od nástroje
usedají na mez a s otevřenou hubou sami naslouchají
přízraky anekdot už dávno přepracovaných
k nepoznání
tu a tam rovněž: učitelé bez žáků
šlechtici bez varlat bez Hýty i bez Batula
já sám na světě s několika rajčaty
8. června puška nehybně leží na skříni
8. září zůstává otázkou jak na ni dosáhnout
Nebe modré tak jako dřív. Metr nad lesem malý
zapomenutý balíček v hedvábném papíru
každý ví že jsi tam starý papriko jen trochu líný se ozvat
ti co to už od lesa vzali poklusem teď jenom funí
a rozhlížejí se zklamaně do všech stran
Pořád se ale nikam neletí
***


Pro Mária Cesariniho

Napřed odmítáme tváří v tvář povědomým ale znovu temným
průčelím
nechceme exil rozlehlou čekárnu prázdna za zády
Pohled jediný nestrne na útěku k obzoru

Světlo nabízí jen stříbrnou žílu kolejí
Zahýbajícím vzhůru vlhkým uhlím dlažby

Dějiny neposhoví jsme předem v potměšilém šepotu schnoucího
prádla
se svým pokoutním mumláním i s prkny ohrad
kde bez konce zhasínají cáry volebních plakátů
Všechen daleký křik dobíjených v našem stínu
Všechna beztvará zákulisní hrůza proti starým porcelánům
v prachu
výloh proti jejich pobledlému řádu
A člověk se nenápadně vytrácí do vesmírných sálů od barpultů
nám už málem odstavili
poslední židli Vím ticho slov pořád ještě šumí z novin na
vedlejším stolku
mezi zvoněním příborů ta zběžná mdloba šedé
jak nás v ní možná zas cosi bez následků míjí
V neúprosném soukolí boje o kůži a nutných pochůzek se otvírá
větrná skulina
Zasmání pohled jímž podržíme město proti hroší kůži dlažby
stačí Prázdnu se znovu vrátí lesk

Chladný proud vody mě pořád spíná s dětstvím

Z kamenných hlubin táhl vonný příslib mýdla pádili jsme vlhkým
nekonečnem chodby stále dál
od mateřských sukní stále blíž prázdnému středu Pěkně nebi
na počest
svou blankytnou vlaječkou Příští verš je podstatnější než ten
kde právě jsme
a tak dále

Tekuté zlato mízy v hloubi léta
i bez následků míjející pravda Byli jsme siluety dávali jsme z obzoru
znamení siluetám
a tak až do poslední šedé která ukončí obraz hluboký šatník večera
i s molem jenž připojí svůj podpis
Pod bílým přepychem své kůže jsem noční žumpa šachta temných
šťáv a zčernalých létavic
které už nedostanou
Naposled vyjíždí ze dna důstojný lesk niklů pod dřevem ostění klouže
dobře maštěný smyčec ach

výtah
***


Charleston

Nemohu říct že nechci víc
než tiché štěstí (pouhý úsměv říká Kozovoj
je na rozdíl od smíchu už smíření se smrtí)
bez signálů to nejde ticho samo je necelé bez výkřiku trumpety
a výkřik bez předchozího vrznutí pístu
I máslu tiše vyndanému z ledničky se trochu stýská po dalekém
hlomozu New Yorku
jak mi doplňuje noc i den jak v něm spouštím sondu až k hlasu
kamelota na úpatí buildingu
Co dělat chtít lze jen klid zas a zas přiostřovaný
na obzoru lehkým broušením nožů
nebo sykáním dvoučinelu zvaného charleston
Chřestění sirek v krabičce a hracích kostek v kalíšku taky svist
břitvy třené holičem o řemen
a šum špendlíků u švadlen v táhlém šeru salonů
byly nutný úvod a doprovod k pronikání do světa
neméně než k jeho úlevnému obcházení
I cizí milostný křik patří k životu
tak jako pěnění šampaňského ve zvlněných vlečkách dam
na palubě Někdy i v povlávajících šátcích vzrušených skautek
a v roztočených deštníčcích erotických opiček při prostných u
pokreslených stropů zpupných paláců
Klapot tenisových míčků vnáší svou ozvěnou tajné
očekávání i do mrtvých měst oslava vyrazí už ze zasmání šatnářky
za valem kabátů
každý signál je významný i když nic nehlásí

Až zvonění příborů za zády dává úplnost pohledu do zrcadla
***


Na slunci

Je každé vítězství
Pyrrhovo?
ptá se kdosi
už předem pozřen
strží okolní zeleně

Jiný azur nad školou
a jiný v učebnici
Neděle ztuhlý údiv přidávaný v pauzách
k nezvratnému úprku dnů v týdnu

Tyršovo vítězství
a Pláničkův úlek
***


Poklona
Pro Patku

Tak jo, vykřesali jste oheň, vyčmuchali brambory a uhlí,
vynalezli jste pádlo i kolo kulatý, stloukli sáně
malovaný, uplácali jste Dněprostroj, přitáhli velryby až do
baráku,
upekli jste cihly, usmolili dráty,
porodili chrabře telefon, zavedli ho do uší,
vyhladověli jste mamuty, vykrmili lokomotivy,
vykáceli jste, zametli, nalajnovali a posekali,
očíslovali a spočítali, obezdili,
vysypali DDT a vykropili svěcenou vodou,
natřeli jste černochy a kanáry, vydrhli prasata,
klohnili jste po nocích margarin, proháněli v mrazu krvinky,
nechali jste boty na pólu a hořeli pro tvrdé Y,
díky, jste pašáci.

Ušili jste tepláky, palčáky, letní i zimní
mundury,
nabrousili jste vidličky i břitvy, vybílili Pankrác, zapálili
Operu a zas ji uhasili
nadělali jste voňavku z nafty a mejdlo ze Židů,
vyšly vám umělý plíce i sádrový hovna,
našli jste Ameriku, osvobodili Chrudim, sáhli jste na mandle
Kronštadtu,
sešili jste rozpáraný a okovali kulhavý,
rozdali jste servítky a párátka,
neulejvali jste se, díky.

Skřípli jste blesk do kleští, praskáte pilně v nábytku a
mručíte v potrubí,
děláte už na jaře děti na zimu,
bravo dámy, díky pánové.

Já tu zas nechávám klouzat pár průsvitných pěšců
po prázdné stránce dálek,
vykukuju nyvě do modra z bílých míst na mapě
a vrtám se roztržitě v nose měkkým Klíčem z chleba.
***


Slavné vody

Ještě jednou tedy na slunci, v průhledných kuloárech
Dne. Statisté všude okolo, v roztržité radosti naloďování;
a, prostor jako jediný společný zločin, nehybně jasný. Naše stopy
nedbale roztroušené po krajině, rozeznávat, ale už se nepozastavit.
Jsme tady jen kvůli podpisu, někteří z větší dálky, než
ti druzí. V odstupu: můžeme se blýsknout, na ale zalidnit.
Všechna trpělivost sezón, navždycky skvoucí naháč se svou
svatozáří prachu. Žádný pohled nepomlouvá to, na čem spočívá,
s odhodlanou něhou těch, co nic nevlastní.
Hlavně ovšem, přes omluvně prchající mumlání,
Nečekaný návrat modré se zelenou – obě jen lehce zsinaly – tyčících
Se ze zavlhlé stránky vstříc propasti. Kopřivy se dodnes
Rozpomínají na plech, pěšiny se rozbíhají dál napříč listím. V přítmí
tvých zorniček se ještě přichází vyslovit táž dálka. Nahota
stromu a osamělost cesty, namísto krve jenom s vláhou
soumraku. V pozadí neúnavné siluety sveřepě zpytují černající
křoví.
***

Netlačte se

Mé vyhlídky nejsou nejlepší taky já vypadnu z domu
a budu se v tramvaji zděšeně vléct dnem
ňouma mezi mouly
i klobouk za mě bude mít jiný chlap
Naštěstí umím aspoň počítat do pěti
případně do víc přijde na to kolik se vás přede mne vyhrne z lítaček
Jenom vaše rojení se mi nedaří
rozhodnost s níž vycházíte ven s prázdným pytlíkem
a vracíte se s krabicí plnou nového vysavače
- říkám vám teď i na kraji Vrchlabí kde se vaše
běsnění vtělilo jen do tiché šedi domků u řeky
Hned v pondělí to se ví tu zas budete všichni znovu výbojní chtiví
nastrčit hned matku
a hned dceru aspoň se netlačte nejsem na poukaz
Nenechávejte svůj zub v mé podšívce
hleďte nám ho vytáhnout z kaše
***


Do noci

Je pozdě, marně teď blýskáte okem a ženete břicho
při tangu mezi tuhnoucí údy té, co už s vámi couvá ven
z času; marně roztínáte kštici pěšinkou a chystáte se řečnit
z balkonu nad zbytky slunce v zátoce.
Je pozdě, huba roztlemená do noci
neskryje propast.

Času žít
bylo přitom až až, celé odpoledne, kdy vítr zvedal ubrus na
terásce
a učil ho nepaměti,
kdy mdlý lesk protínal šeď nábřeží
až k bílému nikde,
spočítaná semena čekala ve tmě krámu a v ulici míjela na kole neznámá bohyně.
Všechen čas žít v letmém zvlnění světa
bez tíže, zatímco jste spali.
***


Vzpomínka na báseň-výlet

Jedna z mých nejzdařilejších básní se zabývala mým nápadným
odporem k poesii
chodil jsem v ní už jenom zvracet na hroby básníků
dokonce se v ní výslovně předvídalo co nastane až to někdo
zjistí
jak mě vytáhnou z textu a nechají ho neobydlený
aspoň tak dlouho než mě místo Šebka posadí do Jilemnice
a jeho to pošlou dopsat sem do Strašnic
mezitím se ovšem v básni lecos změní slovo hovno přijde
nahradit slovem housle slovo kavárna slovem kasárna
potěšení slovem vykleštění slovo zadnice slovem kniha slovo
kniha slovem jitrnice
slovo vejce dokonce slovem vejce
slovo bažina už tak zatížené dluhy se rychle hroutí samo do
sebe sotva se poznává
skloněno nad slovo zrcadlo
nahrazené slovem hovno

Znechuceně jsem se odvrátil od hovna popad jsem jitrnici a
začal číst
pozdě
jitrnice zůstala na strništi v loňském podzimu
marně jsem čekal na začátek července pořád jednom okolní Jilemnice
také písmena v mém jméně byla nahrazena jinými
Procházel jsem se tu ale nic jsem nepoznával
zkusil jsem popsat si aspoň některé jak jsem je potkával na
slunci
vprostřed náměstí jejich slovutné a břeskné klobouky rozbujelé
hroby na hlavách
tloukl jsem vší silou do stroje
marně
slovo náměstí zůstávalo opuštěné

Nakonec vytluču půlnoc
ale čtu: poledne vidím zas jen sám sebe jak se tam úporně
vrtím na začátku
vrtím se a bezmocně přihlížím jak na místo stávajícího poledne
se zhurta dere staré známé slovo neštěstí
***


Epilog

Zbrusu nový monolit padlý na malou pevnost
a neúprosná trhlina v malé pevnosti kde napříště zarůstá
trávou
vrcholek zánovního monolitu
nádavkem i nadmutá pak pásem nábojů omotaná
a nakonec u lesa pohozená kráva
Došel jsem až k lesu ale u lesa bylo hovno
kdyby přes to aspoň přehodili americkou vlajku
odhrnul bych ji a když bych viděl oč jde zas bych to přikryl

Hovno však bylo tady samo uprostřed světa
který byl zticha
samá voda s bídou mrtvá myš a prasklý prezervativ mezi dvěma
míjejícími se tramvajemi
bylo zbytečné něco dodávat

Už jsem odtud navždy odcházel
když se poblíž pro změnu rozvoněl magnetofonový pásek
udělal jsem trochu nepořádku v trávě ale nakonec jsem ho našel
Přehrál jsem si to hned na místě
ticho zůstalo tichem
nebýt slabého upšouknutí asi vprostřed pásku nevěděl jsem
dodnes
že nejsem sám kdo tu čeká na povely