Chtěl zachytit odraz měsíce v řece a utopil se. Tak zemřel jeden z nejznámějších básníků světa Li-Po (701 – 10.11.762). Žil bohémským a tuláckým životem, absolutně neuznával rodinné a společenské konvence. Velmi často a s chutí popíjel víno. Byl mistrem pijácké poezie a široké škály pocitů při jeho pití. Pro mnoho lidí ve svém okolí byl alkoholik, ale také génius.
Po dlouhá staletí inspiroval japonské i korejské básníky. Později vstoupil do kulturní Evropy. Častými náměty jeho básní jsou láska a přátelství. Verše, které jsou často o něm samým, píše s bujarým optimismem, ale i s nostalgií.
Oblíbeným motivem jeho básní jsou obrazy s atmosférou měsíčního svitu. Vůbec velkou část jeho tvorby tvoří lyrika inspirovaná přírodou severní a jižní Číny.
Oblíbeným útvarem jeho básní je čtyřverší a osmiverší s různou délkou verše.
Charakteristická je pro něho velká kreativita, bohatý slovník i smysl pro humor. Z jeho tvorby se zachovalo kolem devíti set básní. Je v nich patrný vliv filosofie taoismu, který v mládí studoval, ale také vlivy konfuciánské a buddhistické tradice.
Jeho dílo bylo tiskem poprvé vydáno v roce 1080.
Přežilo přibližně tři staletí pouze v opisech. Tak obdivované byly jeho verše a jsou vlastně dodnes.
Li-Po, románový život bohéma i génia.
Li Po žil v období tchangské dynastie (618-906). Narodil se v Sujabu, dnešním Tokmaku na hranicích mezi Turkestanem a Kirgizstanem. Od dvaceti let se věnuje taoismu a když mu bylo dvacet pět, vypravil se na cesty, které skončily až jeho smrti.
Na jaře 754 se Li Po setkává v Kuang-lingu (dnes Jang-čou) s přítelem Wej Chaoem. V roce 754 mu Li Po předává všechny své básně a požádá ho, aby je uspořádal k vydání. Wej Chao tak učiní v roce 763, napíše předmluvu, z níž pochází většina dochovaných životopisných informací o Li Poovi.
Po roce 754 jeho popularita ještě vzrůstá. Třináct jeho básní je v tomto roce zařazeno do antologie Sbírka kvetoucích zázraků svatých hor a řek, shrnující nejvíce ceněná básnická díla z období 714-753.
Kromě oddanosti k taoismu proslul svou nebojácností a hlubokým smyslem pro spravedlnost. Patřil mezi tzv. "sia", putující rytíře a "napravovače křivd". Všude, kam přišel, budil pozornost, jak svým zjevem, tak chováním.
Díky své otevřenosti a také častému opilství se dostával do střetu z oficiální mocí.
V roce 756 je Li Po zatčen a uvržen do vězení. Na podzim téhož roku jej sice propuštěn ale v létě 758 byl jeho případ zrevidován a odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Jie-langu (dnes Tong-c') v provincii Kuej-čou. Amnestie mu byla udělena roku 759.
Li Po zemřel dne 10. listopadu 762. O jeho smrti koluje mnoho legend.
Jedna z nich vypráví, že opilý seděl v loďce a uprostřed noci spatřil odtraz měsíce. Chtěl ho uchopit do rukou a proto náhle vystoupil uprostřed široké a studené řeky ze člunu.
Smrt Li Poa také velmi poeticky zaznamenal Feng Meng-lung ve svých legendách o slavných postavách staré Číny. Píše:
"Pojednou se hladina řeky rozčeřila velkými vlnami a z nich se vynořil mohutný delfín s napřímenými ploutvemi. ... "Císař Nebeské říše prosí Mistra večerní hvězdy, aby se vrátil zaujmout své místo." Lodníci zkoprnění strachem se vzpamatovali až za hodnou chvíli. A spatřili Mistra Li, jak sedí na zádech delfína a za zvuků hudby se vznáší vzhůru do prostoru."
Ferdinand Stočes o překládání čínské poezie
http://old.radio.cz/mp3/podcast/cz/kultura/090923-ferdinand-stoces-meni-tradicni-pohled-na-nejslavnejsiho-cinskeho-basnika-lipoa.mp3
DOPORUČUJEME KNIHY
Zpěvy staré Číny (1939) Bohumil Mathesius
Nové zpěvy staré Číny (1940) Bohumil Mathesius
Li Po - Hvězda vína (1946) Jaroslav Picka, přebásnil František Hrubín
Li Po, Pavilon u zelených vod (1947) Jaroslav Picka, Augustin Palát, přebásnil František Hrubín
Třetí zpěvy staré Číny (1948) Bohumil Mathesius
Nebe mi pokrývkou a země polštářem (1999) Ferdinand Stočes
Písně a verše staré Číny (2004) Ferdinand Stočes (Magnesia Litera 2004)
Li-Po - život v básních, Ferdinand Stočes
Nebešťan na Zemi vyhnaný (2009) Ferdinand Stočes
Zdenka Bergrová: Ohlas Li Poa (84 stran s ilustracemi Věroslava Bergra, uloženými v Památníku národního písemnictví, vydal Oftis, Ústí nad Orlicí, 2008).
O průzračné řece Ťing
Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
Sám pod měsícem víno popíjím
Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost.
Kdo mi však bude dělat společnost?
Měsíci, pojď blíž — připiju ti,
možná ti víno přijde k chuti!
Můj stín se s námi taky pobaví —
přátelé, už jsme tři, tak na zdraví!
Za chvíli jsme už všichni rozjaření,
pít s přáteli je pro mne potěšení.
Zpívám — stín už se sotva drží na nohou,
tančím — a měsíc pajdá cik cak oblohou.
Ještě si s vámi trochu zavýskám —
až dopijeme, bude každý sám.
A jednou naposled, až odbije můj čas,
za Mléčnou dráhou sejdeme se zas.
Píseň o starosti
Když starost přichází, tu píseň umlká
a mrtvý cvrček ten už necvrká ...
O-hé! ...O-hé! ...
Ctná vína lisuješ, ó pane, v tlustém sudě,
já štíhlou loutnu mám, jen mečík v pochvě rudé.
Pít víno, v loutnu hrát se dobře hodí jen,
když zlato v sáčku je, meč z pochvy netasen.
O-hé!
Je nebe věčné. Kéž dá věčnosti půl zemi !
Jak dlouho těšit se ze světa, vína je mi
Sto let - to je málo, sto let je příliš moc:
Za každým životem přec zívá hrobu noc.
O-hé ! ...O-hé ! ...
Vidíte: v údolí svitu měsíce
jak zmrzlých po hrobech tam skáče opice,
jak vřeští, cupotá, hle - brzy začné výt ! -
Teď plné číše sem! Teď bratři, čas je pít !
O-hé! ...O-hé! ...
O průzračné řece Ťing
Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
a svůj stesk.
Otázka a odpověď
Kdosi se ptal,
proč žiju zde,
v hlubokém klínu
zelených hor.
Neodpovídám,
usmívám se,
v srdci mír.
Plynoucí vody,
květy broskvoní
beze stop mizí
v tajemné dálky.
Tu kolem je jiná zem
a jiné nebe,
než znají lidé
pode mnou ...
Když čekala jsem ...
... na mramor schodů
závoj jíní pad,
podzimní noci vlhkem
zvlh mi šat --
i šla jsem domů.
Jasně zacinklo
mé křišťálové portiéry sklo :
a omželý jak střípek zrcadla
nad buky stála
luna prochladlá.
Výstup na horu jemného obočí
Země Šu je vyhlášená
pověstnými horami
a velikán E-mej
vymyká se srovnání.
Stoupám, rozhlížím se kolem,
vše je tak nezvyklé,
že nevím,
jak to vyjádřit.
Oblouk oblohy
zdá se opřený
o modročerné vrcholy,
barvy mísí se a prolínají
jak na mistrovském obraze.
Užasle zírám na mračna,
jež barvu mají fialek.
Zdá se mi, že výjev sleduji
na svitku hedvábí
z kouzelné mošny.
Když z oblaků linou se tóny
jaspisové flétny,
usedám na skalisko
a probírám se strunami
své loutny z nefritu.
Jen hrstka přání
životem mě provází
a jsem šťasten,
když některé se naplní.
Jako by opar mlhy
omýval mou tvář,
nános prachu
náhle se vytrácí.
Potkám-li nebešťana,
jenž na bílé ovci přijíždí,
ruku v ruce vzlétneme
slunci vstříc.
Věčná písmena
V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh pad –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já.
Dumy tiché noci
Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc - či sem napad sníh ?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.
Stoupal jsem na hory ...
Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam -- sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil ? -
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.
