Bulat Okudžava byl za socialismu pojem něčeho zakázaného a tudíž žádaného. Poprvé jsem slyšel jeho písničku Váňa, kterou pro naši šansoniérku Hanu Hegerovou přeložil Ondřej Suchý. Inspirovala si jím řada československých umělců. Např. Waldemar Matuška a hlavně Jaromíra Nohavica etc.
Bulat Okudžava (9. května 1924, Moskva – 12. června 1997, Paříž)
byl písničkář, který s kytarou zpíval pro myslící menšinu v Sovětském svazu, ale postupně si získal nesmírnou popularitu, kterou mu záviděla kdejaká pop-hopová hvězda socialistického realismu, včetně československého svazáka Pavla Lišky nebo socialistických Plamenů v čele se svazáckým frontmanem z UVSSM Jiřím Štědroňem.
Ideologičtí hlídači, veršotepci a zpěváčci se snažili očernit Okudžavu jak se dalo. Nicméně popularitu získával i v ČSSR.
Nakonec se podařil husarský kousek a Bulet Okudžava hrál v českomoravské kotlině.
Jeden koncert uváděl v Praze Jiří Suchý a druhý v Brně jeho přítel, scenárista, písničkář a režisér Jiří Vondrák, který také nazpíval v češtině jeho písničky.
Bulat Okudžava se narodil roku 1924 jako syn abcházského otce a arménské matky. V sedmnácti letech odešel dobrovolně do války, kterou označoval jako „podlou“.
„…Já stokrát spoušť své pušky tisknul – vždy vylétali jen slavíci.“
Právě události války v něm zanechaly stopy, které ovlivnili jeho básnickou tvorbu, ale také naspal o této události novelu “Nás vzbudilo ráno již chladné” z roku 1974.
První verše zhudebnil až po válce, v roce 1946, když studoval filozofii v Moskvě.
Písničku Po Smolenské cestě složil bez toho, aby uměl alespoň jediný akord na kytaru. Výjimečná je také tím, že nejdříve vznikla melodie a až posléze text. Jedna z mnoha, která v Rusku zlidověla.
„A já se ženu bůhví kam a rád, život ten nedává nic nadvakrát.“
Verše psal Okudžava celý život. První sbírka mu ale vyšla v roce 1956.
Kromě básní, z nichž některé zhudebnil, napsal Okudžava šest románů, mnoho povídek, novel i filmových scénářů. Vzpomeňme prózu Ahoj študente, Nebohý Avrosimov, Putování diletantů, Dostaveníčko s Bonapartem i několik básnických sbírek Veselý bubeník, Cestování na Tinatin, Arbate, můj Arbate …
Během padesátých až sedmdesátých let byl Okudžava populární nejen v SSSR, ale v celém bývalém socialistickém táboře.
Nepsalo se o něm v novinách, v časopisech, ale jeho písničky bylo slyšet skoro v každém slušném vysokoškolském pokoji. Lidé ho milovali pro jeho humanistické texty a skromnost, s kterou často říkal:
“Nedělám nic výjimečného, jen beru do ruky kytaru a snažím se hrát a zpívat.”
Bulat Okudžava
A že to uměl, dokazují i jediné dva naprosto vyprodané koncerty v Česku v roce 1995.
Okudžava zemřel roku 1997 v Paříži.
Památník Bulata Okudžavy.
Rozhodnutí o vytvoření památníku na památku Bulata Okudžavy padlo pouhý týden po jeho smrti . Pomník byl odhalen 8. května 2002. Tato událost byla načasována tak, aby se shodovala se dvěma významnými daty v životě Bulata Okudžavy:
Dnem vítězství , za který bojoval tři roky na frontách Velké vlastenecké války
a jeho narozeninami – 9. května, kdy by mu bylo 78 let.
„Ach, Arbat, můj Arbat, ty jsi moje vlast…“ zněly verše ze slavné Okudžavovy písně.
Básník strávil významnou část svého života v domě č. 43 na Arbatu a právě zde bylo rozhodnuto o vztyčení památníku.
Výběr z díla:
Romány
Ahoj, študente – 1961
Nebohý Avrosimov – 1971, česky 1987
Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška – 1975, česky 1987
Putování diletantů – 1979
Dostaveníčko s Bonapartem – 1985
Zrušené divadlo – 1993
Básnické sbírky
Lyrika – 1956
Ostrovy – 1959
Veselý bubeníček – 1964
Arbate, můj Arbate – 1976
České a slovenské výbory
Bulat Šalvovič Okudžava / Kapela naděje – 1980
Bulet Oludžava – Trolejbus – 1981
Bulet Oludžava – Koně k nezkrocení – 1983
Bulet Oludžava – Věčná píseň – DVD
Jiří Vondrák zpívá písně Bulata Okudžavy – CD
NEJNOVĚJI VYDÁNO!!!!
Písně Bulata Okudžavy / Texty přeložil a zpěvník sestavil Milan Dvořák / Vydalo Zakazané vzdělávání 2025
PÍSŇOVÉ TEXTY BULATA OKUDŽAVY
Setkání s Puškinem
Co bylo je pryč jednou provždy a stesky jsou k ničemu
každá epocha má vlastní kulisy herce i kus
a líto mi je že už nikdy se nesetkám s Puškinem
nezajdu si s ním na čaj do bistra U sedmi husDnes už nechodíme jak zastara bosáci naboso
řvou motory aut my z oken sčítáme galaxie
a líto mi je že už po Moskvě nejezdí drožkáři
a nebudou víc nebudou a to líto mi jePřed tebou se skláním má bezbřehá epocho poznání
a vzdávám ti hold lidský rozume nad rozumem
a líto mi je že jak dřív se i dnes bůžkům klaníme
a na kolenou bijem hlavami o tvrdou zemPodél našich cest dlouhé aleje vítězných praporů
náš boj za to stál my máme vše za co šli jsme se bít
a líto mi je že se stavějí pomníky z mramoru
a vyšší než my vyšší než veškerá vítězstvíCo bylo je pryč vyjdu ven na špacír koukám noc je tu
vtom z ničeho nic vedle arbatských vrat u vody
stojí drožkář a kůň a pan Puškin jde po prázdném prospektu
já krk za to dám zítra že se něco přihodí.(překlad Jaromír Nohavica)
Dávám ti k tomuto světlému svátku mnoho
všelijakých podivností: zvuk neočekávaných hovorů,
vůni jídel, která nebyla vůbec uvařená, a odvahu
nelitovat ničeho… A kytice květin,
které ještě nevykvetly, vůní a sametových,
překvapení, naděje na dobrou zprávu,
výhled z oken, která stále nejsou otevřená,
na cestu, která je vždy možná.Píseň o Arbatu
Tečeš si jako proud.
Jméno tvé tak divně zní.
Asfalt vodou je, v níž nepohne se stín.
Ach, ty můj Arbate –
osudem mi souzený,
ty jsi mou radostí i mým neštěstím.Tví chodci nevelcí chodí stejně jako já,
já slyším zvuk podpatků – lidské hemžení.
Ach, ty můj Arbate –
v tebe věřím, víro má,
i já denně šlapu tvoje dláždění.Jak vyléčit se mám z téhle lásky, ze tvých krás?
Snad kdybych sta jiných dláždění měl rád?
Ach, ty můj Arbate –
ty jsi jediná má vlast,
do konce však nikdy neprojdu tě snad.(Přeložil Petr Kovařík)
Vojenské boty1. Slyšíte vojenských bot dupání,
i ptáci poblázněně létají,
žena si rukou oči zaclání,
kam hledí, víte, rozumíte jí?2. A slyšíte, jak venku buben hřmí,
teď k loučení se nedostává slov,
za eskadronou mlha už se tmí,
vše minulé nám náhle zjasnělo.3. Kde, vojáku, však vaše kuráž je,
když vracíte se potom domů zpět,
snad ženy nám ji kradou potají,
jak ptáčka na prsou ji chovají.4. Kde ale ženy jsou, snad nemáš strach,
když chystáme se překročit svůj práh,
možná, že naproti nám poběží,
však dům je cítit dávno krádeží.5. Minulost, samá lež, co zbylo z ní,
jen budoucnost je naše naděje,
v polích však tloustne hejno havraní,
nám válka v patách stále ještě zní.6. V ulicích znovu duní dupání,
zas ptáci svoje křídla rozpjali,
[: žena si rukou oči zaclání,
na naše záda hledí do dáli. :]Ach ty, modrý míčku,
smutná planeto,
co s tebou děláme?
Proč to všechno?Všichni se brodíme v krvi,
a přitom jsme mohli…
Řeky plné lásky,
tekly by po tobě!Gruzínská píseň
Zasadím hroznovou kostku do teplé země,
políbím vinnou révu a natrhnu zralé hrozny,
a pozvu přátele, naladím své srdce na lásku.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?Přijďte, moji hosté, na mé pohoštění,
řekněte mi do očí, kým jste proslulí.
Nebeský král mi odpustí hříchy.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?V mé tmavě červené bude pro mě zpívat moje Dali,
v mé černé a bílé se před ní skloním,
a zaslechnu ji a zemřu z lásky a smutku.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?A když se zarudí západ slunce, letící po koutcích,
ať přede mnou znovu a znovu proplují v realitě
bílý bizon, a modrý orel, a zlatá pstruh.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?Píšu historický román
V prázdné láhvi od piva dobré zahraniční značky
kvetla růže ohnivá hrdě, pomalu a plačky.Psal jsem řádek po řádku historické veledílo,
vysedával na zadku, až se slilo, co kde bylo.R: Všichni píší jen, co slyší, všichni slyší to, jak dýší,
tak, jak dýší, tak i píší, je to marné, spadla klec,
v přírodě je to tak dáno, ptát se “proč?” je zakázáno,
to už není naše věc.Byly dálky pobudů, byly výmysly i kravál,
z jizev svého osudu jsem si stehy vytrhával.Nadbíhal jsem hrdinům, vyprávěl o zašlé době,
poručickou ofinu jsem si přistřihl sám sobě. R:Kostel není ještě mše, fantazie není lhaní,
dopřejte mi dopsat vše, co mám ještě na napsání.Dokud září rudý květ rudé růže v temné flašce,
dopřejte mi vykřičet slova, co mám na bumážce.Zima odešla, odměla se sněhem.
A tak uličkami, ulicemi
začíná procházet tak dlouho očekávaný a teplý
duben.
Nejprve opatrně, na vlastní pěst,
potom stále směleji, vytrvaleji…
Trávy, které ještě nevyrostly,
na jaře zalévají potoky.
Zanedlouho se rozprostře,
rozvinou se její síly.
Dobrý den, cestovatelko,
mladá, krásná!
Jako do dveří otevřených dokořán
vstupuje do srdcí láskou,
zvěstí brzkého štěstí —
její nebe je modré.
Zpívá nad zemí její píseň,
jasná jako duha…
Záviděníhodná tato profese —
zdobit a radovat život!Zatímco se Země stále točí
Modlitba Francoise Villona
Zatímco se Země stále točí, zatímco světlo je stále jasné,
Pane, dej každému, co nemá:
Dejte hlavu moudrému, dejte koně zbabělci,
dej šťastnému peníze… A nezapomeň na mě.Zatímco se Země stále točí – Pane, tvá síla!
ať ten, kdo usiluje o moc, vládne podle svého,
dejte velkorysým odpočinout, alespoň do konce dne.
Dej Kainovi pokání… A nezapomeň na mě.Vím: můžeš všechno, věřím ve tvou moudrost,
jak zabitý voják věří, že žije v ráji,
jak každé ucho věří tvým tichým řečem,
jak sami věříme, aniž bychom věděli, co děláme!Můj bože, můj zelenooký!
Zatímco se Země stále točí a je jí to divné,
dokud má ještě dost času a ohně,
dej každému trochu… A nezapomeň na mě.Proč zanikáme (1986)
Proč zanikáme,
proměňujeme se v dým a popel,
v hliník, v solné pláně,
v ducha, který je tak neuchopitelný,
v prach, který vypadá směšně,-
pláče a vtipálky?Proč zanikáme
tak náhle, tak krutě,
dokonce možná příliš?
Protože si nárokujem,
dotazujíc se na počátek,
světu pravdu odhalit.Tady je, jako by v rukou,
může se zdát, že se dá dotknout,
její světlo oslepuje oči…
Ve stejný okamžik
nás někdo vezme pod loket
a odvádí do nebes.To je tak nespravedlivé,
hořké a neuvěřitelné –
nelze to pochopit:
byl jsi šťastný, žil krásně,
al už není možné vrátit se zpět,
abys mohl začít rozumně.Možná ten, kdo jde za námi,
vědouc o všem tom,
zvolí spolehlivou cestu?
Možná nová skupina
lidí jiného druhu
se nějak vychytá?Všechno je náchylné k opakování.
On, naplněný inspirací,
bděle sleduje z mraku.
A budoucím generacím,
oplývajícím netrpělivostí,
také to čeká.Když to prošlapané začne
mrazit posledním prosincem,
projdeme si v klidu šedivý archiv vzpomínek.A znovu vzpláhnou staré naděje,
zavíří se vichřice lásky.
A budeme chtít, jako dřív,
přistihnout duben,abychom jarně oblečeni,
s dvacátým rokem v srdci
mohli přistoupit k dívce, která nesla kytice,
ani se nepoklonit.A aniž bychom se styděli za to, že jsme směšní,
obemkli bychom ji kolem krku
a líbali bychom její modré oči, nebe,
ano, jen nebe.Přátelé, je mi až do slz líto,
jak nás obklopil chlad.
Stali jsme se důležití a vážní,
ne na místě, ne ke zlému, ne včas.A v kancelářích, jako ve tmě,
sedíme, aniž bychom zvedli oči,
a ta dubnová dívka
s květinami už na nás nečeká…Nezkoušej ten med: je v něm lžička dehtu.
Nepros o něco, co si nezasloužíš
Neplivej do studny.
Nechlub se.
loket je tak blízko
ale nekousneš hoRáno je pro práci, večer pro lásku,
podzim pro přemítání, zima pro veselí…
Celý svět je vytvořen z omezení,
abychom se z štěstí nezbláznili.Minulost se nedá vrátit
Minulost se nedá vrátit a není se čeho znepokojovat,
každá éra má své vyrůstající lesy…
A přece je škoda, že s Alexandrem Sergejevičem
nemůžeme zajít na večeři do „Jaru“ ani na čtvrt hodiny.Teď už se nemusíme tápat po ulicích.
Auta na nás čekají a rakety nás odnášejí daleko…
A přece je škoda, že v Moskvě už nejsou kočáři,
ani jeden, a od nynějška už nebudou… A je to škoda.Hluboce se klaním neohraničenému moři poznání,
moudrému svému věku, zkušenému svému věku…
A přece je škoda, že nám stále zdají se sny o bozích
a stále se považujeme za otroky.Naše vítězství jsme nezískali zbytečně a pěstovali jsme je,
získali jsme vše: spolehlivou prací celý svět…
A přece je škoda – někdy se nad našimi vítězstvími
zvedají piedestaly, které jsou vyšší než vítězství samotná.Moskvo, ty nerozumíš slzám – čas to prověřil.
Ocelová odvaha, síla a vytrvalost ve všem…
Ale kdybys jednou uvěřila našim slzám,
ani nám, ani tobě bychom se nemuseli zarmoutit nad minulostí.Minulost se nedá vrátit… Vycházím na ulici.
A najednou si všímám: u samotných Arbátských bran
stojí kočár a Alexandr Sergejevič se prochází…
Ach, dnes se určitě něco stane.Člověk usiluje o jednoduchost,
jako nebeský kámen o prázdnotu,
pomalu hoří
a na předposlední míli
neochotně hledí.
Ale v hloubi jeho očí
jako by v hloubi nocí
něco zrálo.Čas mění jeho vzhled.
Čas zkrotí jeho něžnost,
jako plamen sirky na mostě,
zhasne krásu.Člověk usiluje o jednoduchost
skrze výšku.
Jeho hlavními učiteli jsou
Nebe a Země.
