I v obezdění šance. Kniha citlivá i krutá Petra Buriana

Kniha citlivá i krutá, ve které můžeme postřehnout stopy hořkosti, ale také něhy a lásky. Texty jsou to však především lidské. A to natolik lidské, že snad nelze nenajít v nich cosi blízkého, známého a povědomého, cosi z nás samotných. A právě pro toto cosi stojí za to knihu číst.

Petr Burian¨(*1945)
pracoval kupříkladu jako dělník sklářských pecí, herec, kustod na lodi, topič, skladník, poslanec, redaktor, sociální pracovník. Od základní vojenské služby byl a je politicky perzekvován. Je držitelem několika literárních cen, převážně zahraniční provenience. Některé jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, ruštiny a italštiny.
Kromě účasti v několika antologiích, sbornících a publikování v periodickém tisku vydal několik básnických sbírek.
Dosud vydal Úzkost (Praha 1981; 2. rozšířené vydání 1983; Mnichov 1990), Stále stejné zdi (Mnichov 1995), Básně bez sametu (Praha 1995), Úsvit přichází slzami (Praha 1999), Před prahem mlčení (srbsky a česky, Smederevo 2000), Nedokončené svědectví. Výbor z veršů z let 1983–1999 (srbsky, Bělehrad 2002), To Karmické?… (Praha 2005).

Ve své slepotě dál
i pod sebou větev si podřezávají

Ve svých nadbytečnostech
nikdy dosyceni

osedlaní mocí
mocí posedlí
trapní šašci pro potlesk

v propocených tvářích chtivostí
co zviditelňují i jejich opotřebované masky

Přes hranice všehodosti
bezstarostně hodující
v míjení toho co bylo co bude co jest
protože v bytí pouze jakoby

Ke své podobě
zrcadlově se jim jeví svět
peklo co si tu zobrazili
než zcela zhmotní se
a předčasný jim zmrzne smích

V neprocitnutí
neprobuzeni
už žádným něčím tady

neboť zmrtvýchvstání se děje jinak
za symbolického rituálu vážících vah

Danajský dar

Nespavost zas a zas

jak mohlo by být jinak
když prostor ani čas myšlenky nezadrží
a rovněž v této noci
mařen je nejeden život

Jak monotónní

Zatímco naděje taktak že šeptá
hrdla grázlů hýří k ohlušení

Často už nemá podlost
ani kam nasadit si nové vavříny

Svědečně

Trocha strachu
více zmatku
jásotu a křiku

a je po revoluci

jen tlačenic u koryt
známě přibylo

a pro většinu
obstarožní kocovina
metastázujícího zklamání

Přece změna

A opět odepisováni zleva
pak zprava
nakonec ze všech stran

za neměnícího se potlesku
stejného schizofrenního davu

zatímco ještě jako zázrakem
dál vznikají verše
coby neplánovaná oběť

Ale ani Pilátovo symbolické mytí rukou
už se nenosí…

Už téměř kdekoliv

Nezaměnitelně v řadě jdou
zástupy v jatečním zvyku
a jeden vždy odškrtává
kdo zařadil se kdo chybí kdo odstoupil…

Blahoslavená tupost s ničemnostmi
už bezmála ve svatořečení

Lehce zaměnitelné symboly

Všechny prolité slzy
jsou slzy Panny Marie
Všechna prolitá krev
je krví Krista Pána
Všechno páchané zlo
je jen na sobě páchanou ničemností

Ani za dva tisíce let jsme to nepochopili

a ani za další tisíciletí
se na tom nic nezmění

Tak

Vzdaluješ se
sotva skutečnosti stín po tobě

jenom slunce v poušti roste

pálí, bolí

všude
všude

Jako vytrysknuvší pramen k nebi
rosou zmrtvýchvstalé květy
balzám proudem ze šepotů stromů
ještě marnotratně zjevuješ se

záhrobně však
a tak pozdně
a už marně

z nejdelších můj přelude

má infantilní důvěro v lidi

Kdy prchli by i andělé
Kde a jak
přečkat

když bezmála jen příbytky
zrakovinělých srdcí zvou

Jen na zemi

Kde ubránit se beznaděj
odlehčit tíhu slov těžknoucích nevyslovením

Snad na ztracené vartě poezi
kde aspoň pro Charóna doufám jsem našetřil

Ne – poezie není nikdy dost
jen z omezenosti infernální zloby
té černé díry lidstva

Z temné noci

Z nekonejšivé tmy
k tušenému jasu

Tak kdysi šeptala  
naděje odkudsi vždycky po ruce   

V nesemknutých rukách
semknuté teď srdce

Do posledního haléře

Srdce k srdci ostřejším drápem
k nerozeznání tělo na těle

Rovněž proto bláhově nevyšel jsem
často ani na krok

Však mi i to přičteno
s úroky lichvářskými