Jan Zrzavý a jeho velmi poučná kniha “Proč se lidé zabíjejí”. Napsal ji biolog, profesor RNDr. Jan Zrzavý, CSc. z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
„Větší část této knížky byla kdysi publikována v časopise Vesmír či nověji v Lidových novinách, byť někdy v jiných souvislostech než zde. Neúnavné (občas ovšem naopak doslova úmorné) rozvařování stále stejných myšlenek, nápadů a vtipů jsem často kritizovával, když to dělávali mí kolegové.
Plyne z toho poučení, že člověk nemá odsuzovat své bližní, protože sám neví, co udělá příště. V kontextu této knihy jde o poučení dosti závažné.“
Po dočtení poslední stránky spatříte lidstvo jako množinu potenciálních zabijáků, nicméně slovo potenciální píši kurzivou a autor sám zdůrazní, jak je vražda vzácná.
„Nebo snad osobně nějakého vraha ve svém okolí znáte?“ dodá demagogicky.
„Neznám,“ odvětil jsem skoro automaticky, nicméně později jsem se zamyslil a ona demagogičnost mi došla. Ve skutečnosti – a bohužel – je totiž civilizace takřka synonymem pro civilizaci zabijáckou, a co horšího, i genocidní.
„Hledání hlubších souvislostí v pozorovaných jevech je příznačnou vlastností vědy, filozofie i paranoie. Zjevně ale nejen jejich.“
Jan Zrzavý, biolog
Ale pozor. Mezi vraždou a genocidou je nikoli jemný, nýbrž silný rozdíl, který Zrzavý zvládá ozřejmit.
V kapitole Genocida tu nesamozřejmou samozřejmost rozkryje a také samo slovo genocida ovšem nelze, jak pochopíme, užívat pouze v souvislosti s holokaustem druhé světové války a s likvidací tureckých Aménů za světové války první. Už přece Kartágo…
„Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ opakovával známý římský senátor, ale i dvacáté století zažilo, jak snad víte, masivnější genocidy, než tu umožněnou Němci. Například genocida v Rwandě.
Jestliže ovšem teď chcete přestat číst a říkáte mi, že vás zabíjení nezajímá, rád bych upozornil, že chybujete.
Tato kniha totiž a samozřejmě není jen o tomto tématu. A vražda (a to i masová či sériová) jest nejen Zrzavému „zvláštním oknem“ do duše.
Oknem do skryté zahrady, které v klidu zůstává i po léta zabouchnuté, ale…
A Jan Zrzavý smí s námi jako se studenty (a to právě za tohoto klidového a ne tedy genocidního období) probrat dokonce i takové „vychytávky“, jako Wasonův (nikoli, prosím, Watsonův) test, který teď připomeňme zde:
Máte zkontrolovat, zda ve vaší hospodě nepije mladistvý.
A vidíte u sklenic starce, puberťáka, člověka neznámého věku (jenž nepochybně pije jen vodu) a muže rovněž neznámého věku, který chlastá vodku.
Otázka: Koho půjdete zkontrolovat?
A teď druhý, ale v mnohém tentýž problém. Máte 4 karty.
Na líci každé je písmeno, na rubu každé je číslo. Karty leží tak, že vidíte A, B, 1 a 2.
Otázka: Které musíte otočit, abyste ověřili hypotézu, že je-li na jedné straně karty samohláska, je vždy na druhé straně sudé číslo?
Zrzavý nás uklidní. Druhý úkol nezvládne vyřešit skoro nikdo. Současně však upozorní, že jsou oba ty úkoly z logického hlediska totožné.
V čem tudíž máme háček?
Abychom podobný problém vyřešili, musí být formulován jako příběh. Ano. A pokud jen možno příběh o hrozbě porušení sociálního kontraktu. – A ani sociální problémy pak ovšem nelze řešit jen racionálními výpočty, jak k tomu fakticky došlo za nacismu…
Ale vraťme se ještě k Wasonovu testu. Jak jste měli odpovědět?
V druhém případě tak, že je nutno otočit karty A a 1.
V prvním případě jste zřejmě odpověděli správně, ale sám bych, jak mě právě napadá, ztížil věc o to, zda je místné kontrolovat SPÍŠ pijáka vodky či SPÍŠ A DŘÍV pubescenta.
Jistě. Už to záleží na vypozorovaných detailech jejich chování. A zde si všimněte, že z karet podobné detaily prostě… nevypozorujete.
Tyto sekvence knihy o lidském altruismu a kooperativním chování ve skupinách jsou možná nejzajímavější a není opravdu sporu, že je člověk přímo posedlý neustálým průzkumem sociálních vztahů.
Ta samá posedlost ovšem zkolabuje a naprosto není na místě, pokud se aplikuje třeba na sopečnou erupci (a následný masakr). Proč? Příroda a vesmír jsou k lidskému pinožení se absolutně lhostejnými (jak už věděl třeba Lovecraft, dodal bych), a považovat tudíž živelné katastrofy za jakési tresty lidstvu, je chyba a nesmysl.
V rámci využívání jazyka pak Zrzavý rozebírá i ohromný rozsah KLEPAŘENÍ a především význam, jaký má naše schopnost sociálně manipulovat druhými.
„I v době hladomoru umírá pouze někdo, a to nikoli na absolutní nedostatek potravin, nýbrž na selhání v sociální konkurenci… Naše úspěšnost je především úspěšností v sociálních vztazích a jistě je lepší spolupracovat než dělat všechno sám, ale je ještě lepší, když se mnou všichni spolupracují a já jim za to nemusím platit žádnou protihodnotou; a úplně nejhorší je ocitnout se v roli jedince nezištně nabízejícího spolupráci, za niž mu nikdo neplatí. Je to pak především dobrá pověst, co představuje univerzální vstupenku do sociálních a sexuálních interakcí, a pro ty z nás, kteří máme sklony neriskovat a hrát spíše při zemi, obvykle vstupenkou jedinou dostupnou.“
Vrazi či masoví vrazi (a dost možná neprávem je na straně 135 zmíněn i Jiří Kajínek) ovšem nehrají při zemi a takřka pobaví pasáž, kde Zrzavý rozkrývá skutečnou příčinu plynových komor.
Jaká byla? V podstatě na ně došlo teprve poté, co Himmler navštívil Rusko, spatřil jednu jedinou „nutnou“ masovou popravu střelnými zbraněmi a uvědomil si, nakolik taková činnost vojáky psychicky narušuje a rozleptává.
Shrňme však. Jak v našem českém prostoru vidíme nejlépe na případě vyvražďování Židů za druhé světové války, jsou lidé jako takoví až podezřele a podivně ochotní zabíjet druhé lidi, a to nejen anonymně, podpisem a třeba na dálku, ale taky osobně. A nejméně v tomto bodě se autor rozchází kupříkladu s představami Konrada Lorenze.
A kdo je vůbec tento skvěle píšící profesor Zrzavý?
Zeptal jsem se sám sebe po dočtení jeho knihy a odpověděl si možná věru špatně, ale posuďte sami. „Je to Stanislav Komárek pro každého.“
P. S.
A jen mi, prosím, dovolte post scriptum z jiného soudku.
Zrzavého kniha je totiž také bezvadným důkazem toho typu, který kladu do souvislosti se všem známým problémem s časopisy a novinami. „Nestačím je přečíst,“ říkáváme. Ale možná není nutné plakat.
Proč? TO SKUTEČNĚ PODSTATNÉ SE NAKONEC V NĚJAKÉ KNIZE OCITNE VŽDY a problémem samo sebou zůstává jen to, zda se jejího vydání dožijeme.
Inu, i samo knižní vydání je už druhé a (opět) přepracované. Jak je silně zdůrazněno dokonce na obálce. A jazykově dokonalý text (někdo řekne, že by to mělo být samozřejmostí, ale teprve nad Zrzavým si uvědomíme, že lze psát skoro tak dokonale, jako maloval autorův jmenovec) je členěn v sedmnáct – logicky propojených – kapitol. Od nichž se neodtrhnete.
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. Evoluční okno do lidské duše. Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON. Praha 2017. 144 stran. ISBN 978-80-7553-221-3
Z rozhovoru s Janem Zrzavým v Reflexu 2005?
Ale to jistě nebylo prvním impulsem k napsání vaší knížky. Co vás přivedlo k psaní o zabíjení?
Jsem prostý zoolog, a když dělám vědu, tak se tímhle nezabývám. Celé to začalo tak, že jsem před mnoha lety napsal do časopisu Vesmír článek o tzv. sobeckém genu. Strhla se kolem něj nečekaná polemika a někdo se tam ohradil, že sice teda pochopil, proč jsme hodní na své děti, ale ať mu vysvětlím, proč nezabíjíme babičky, když ty už naše geny dál nepřenesou. Tak jsem napsal článek o nezabíjení babiček. A tak to šlo pořád dál. Druhá věc je, že mě zajímá historie a kdysi jsem v knížce o Heinrichu Himmlerovi narazil na případ vyšetřování vražd v koncentračních táborech, které rozjela sama centrála SS. Zařvalo na to několik set Němců včetně šéfa Buchenwaldu. A to je tak divné, že mi to nedalo, abych si o tom nezačal trošku číst.
K čemu jste došel?
Že v tom právě není žádný rozpor a že to takhle muselo být. Genocidu nepáchají zdivočelí zločinci, nýbrž slušní občané. Holocaust byl velký celospolečenský projekt, něco jako budování dopravní infrastruktury, a takové projekty je pochopitelně třeba chránit před korupčníky, zloději i vrahy. Vraždit v koncentráku je stejně nepřijatelné jako vraždit v pojišťovně anebo koneckonců na jatkách. A v tom je ta hrůza: z toho, že jsme řádní občané, a ne zločinci, vůbec neplyne, že by občas nebylo nebezpečno přibližovat se k nám moc blízko.
A proč se tedy lidé zabíjejí? Jaká vysvětlení nabízí biolog?
Že to má všechno hlubokou logiku. Že když se lidé vraždí, pečlivě si vybírají své oběti tak, aby to nebyli jejich genetičtí příbuzní. S důrazem na slovo “genetičtí” – je mnohem přirozenější zabít manželku než sestru. A když už lidé zabíjejí i své genetické příbuzné, nekonají tak náhodně. Třeba ochota matky zabít své vlastní dítě je závislá na pravděpodobnosti, že tato žena bude moci ještě nějakého potomka mít, a proto tato ochota s věkem ženy klesá.
