Kosmická cesta. Stanislav Grof o mimořádných stavech vědomí / ukázky

Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu Jeho Kosmická hra je už jeho několikátou knihou. Je určena všem lidem, kteří se zabývají otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme.

Stanislav Grof k tomu píše:

„V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“

Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998.

Stanislav Grof / Kosmická hra / 1998, nakl. Perla, Literatura duchovního rozvoje
https://www.stangrof.com/

Stanislav Grof (1.7. 1931)
Je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení.
Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize.

Pochází z České Třebové. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali.

Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat.
V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů .
Po srpnu ’68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu.
Fotoarchiv >>

Výpisky z knihy Kosmická hra:

Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti.
—
Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti.
—
Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce.
—
Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí…
—
Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici.
—
Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí.
—
Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci.”

Posvátý indiánský obřad z kansasské prérie

Na letišti v Topece jsme si najali auto a zajeli jsme s ním hluboko do kansaské prérie. Tam, na otevřeném prostranství, stálo několik týpí. V jednom z nich se měl konat posvátný obřad. Než jsme se mohli obřadu zúčastnit, prošli jsme zvláštním procesem připomínajícím dramatické skupinové sezení.

Domorodci poukázali s velkým citovým pohnutím na strastiplné dějiny invaze a dobývání Severní Ameriky bílými vetřelci genocidu domorodého amerického obyvatelstva, znásilňování domorodých žen, vyvlastňování půdy, nesmyslná jatka bizonů a řadu dalších krutostí.

Po několika hodinách dramatické výměny názorů se emoce uklidnily a Indiáni nás jeden po druhém přijímali mezi sebe, abychom se mohli obřadu zúčastnit. Nakonec zbyl jediný muž, který byl i nadále silně proti naší přítomnosti. Jeho nenávist k bílé rase byla nezměrná. Dlouho trvalo, než i on svolil. Nakonec se všechno urovnalo a všichni jsme se shromáždili ve velkém týpí. Zažehli oheň a posvátný rituál začal.

Požili jsme peyotl a podávali si ceremoniální hůl a buben. Ke komu se dostala hůl, měl podle domorodého zvyku právo zazpívat, nebo učinit osobní prohlášení. Muž, který se tak bránil našemu přijetí, seděl přímo proti mně. Bylo jasné, že se obřadu plně nezúčastňuje. Jakmile se k němu v kruhu dostaly hůl a buben, pokaždé je předal hněvivě sousedovi. Z jeho očí jako by přímo sálala nenávist a vyplňovala celé týpí.

Ráno jsme dali naposled kolovat posvátnou hůl a buben. Každý pronesl stručné prohlášení, ve kterém shrnul svůj zážitek a dojmy z uplynulé noci.
Přítel zvláště zdůraznil skutečnost, že nás mezi sebe přijali navzdory tomu, co jsme jim my způsobili a zmínil se o mně jako o „Stanovi, který je tak daleko od své vlasti, rodného Československa”.
Jakmile se zmínil o Československu, muže, který celou noc tak zjevně nesouhlasil s naší přítomností, to podivně rozrušilo. Vyskočil, proběhl týpím a vrhl se přede mnou na zem. Položil mi hlavu do klína, pevně mne objal a začal hlasitě plakat a vzlykat. Když se uklidnil, začal mluvit.
Řekl, že večer před započetím obřadu nevěděl, odkud jsem. Viděl v nás všech „bledé tváře” a tedy automaticky nepřátele původního obyvatelstva Ameriky. Pak si uvědomil, že pocházím z Československa, a proto s tragédií jeho národa nemám nic společného. Po celý obřad mě nenáviděl neprávem. Zavládlo dlouhé ticho. Nakonec byl schopen nám sdělit svůj příběh.

Během 2. světové války byl odveden k americkému letectvu. Několik dní před koncem války se osobně zúčastnil zbytečného leteckého bombardování Plzně. Nejenže mne nenáviděl neprávem, ale naše role se vyměnily on byl vetřelec a já jsem byl oběť. Nemohl se s tím vyrovnat.
Ujistil jsem ho, že k němu nechovám žádné nepřátelské pocity, a tu se stalo cosi podivuhodného.
Přistoupil k mým přátelům Američanům. Omluvil se za své chování před obřadem a během něho, objal je a poprosil je, aby mu odpustili. Řekl, že se z této příhody poučil, že svět by neměl naději, pokud bychom v sobě živili nenávist za činy spáchané našimi předky. Uvědomil si, že zobecněné soudy nad rasovými, národnostními a kulturními skupinami jsou nesprávné.
Vše uzavřel slovy: Nejste mí nepřátelé, jste moji bratři a sestry. Nic jste neudělali mně nebo mému lidu. To všechno se stalo kdysi dávno za života našich předků. Tenkrát jsem mohl být na druhé straně. Všichni jsme děti Velkého ducha, všichni patříme Matce zemi. Naše planeta se zmítá ve velkých potížích. Jestliže v sobě poneseme staré nevraživosti a nebudeme spolupracovat, všichni zahyneme.

Většině z nás tekly po tvářích slzy. Všichni jsme prožívali pocit hluboké jednoty a sounáležitosti. Odnášeli jsme si vzpomínku na mimořádnou lekci řešení rasových a mezinárodních konfliktů, kterou si budeme živě pamatovat po zbytek života. Ve mně vzbudila naději, že se snad jednou v budoucnosti podobně zacelí rány světa v globálním měřítku. Ačkoli se to stalo již téměř před čtvrt stoletím, kdykoli si na to vzpomenu, vhrknou mi do očí slzy. Ta událost mi odhalila hloubku problematiky našeho světa, v němž se po mnoho století dědila zášť z generace na generaci. Dala mi však také naději a víru v možnost, že tato kletba zmizí a že se rozpadnou i hranice, které nás vzájemně dělí.