Joy, která přijela do Keni na sklonku éry kolonialismu, také symbolizuje nový postoj Evropana k Africe. Joy nepřijela tento kontinent využít, ale naopak mu něco dát a z tohoto dědictví těží Keňa dodnes. Při prosazování svých ideálů zaplatila nejdříve svým zdravím a následně svým životem. I přes tragický konec byl její život hodnotně a plně prožitý, tak, jak by si asi přál každý z nás.
Příběh Joy Adamson, opavské rodačky, jako ochránkyně přírody začal v momentě, kdy jí George přinesl lvíče Elsu, protože v sebeobraně zastřelil její rozzuřenou matku, která bránila svá mláďata. Joy, která si při experimentu s Elsou psala poznámky, vydala svou první knihu „Příběh lvice Elsy“ v roce 1963.
Za okamžitým úspěchem knihy stálo i její načasování. Evropa se zrovna vzpamatovala z útrap druhé světové války a lidé žíznili po pozitivním směru, který by je ujistil, že život je nádherný a má pestré dimenze. Kniha o Else v nich znovu navodila představu ráje, kde beránek, lev i člověk odpočívali vedle sebe, než Adam neprozřetelně kousnul do jablka. Nikdo asi nečekal, že existuje nebe na zemi.
Příběh Elsy však ukázal, že za určitých podmínek je možno dosáhnout harmonie mezi člověkem i zvířetem, která se ráji přibližuje. Ještě jeden aspekt čtenáře oslovil. Příběh o Else je příběhem lásky. A to přímé, čisté a hluboké lásky. Joy milovala Elsu a Elsa jí za to bezmezně důvěřovala. Přísloví, že láska i hory přenáší, se ukázalo pravdivé i v tomto případě, kdy se Joy prostřednictvím silného citu přenesla přes pradávný strach z nebezpečných zvířat zakořeněný v lidských genech.
Druhou šelmou, kterou Joy vrátila divočině, byla gepardice Pippa.
Joy ji před experimentem představila v nairobském hotelu New Stanley, kde tato rozmazlená a bázlivá kočka způsobně ležela na stole a popíjela brčkem limonádu. Ale Joy z ní znovu vychovala predátora, který se pak na pláních africké savany honil za kořistí rychlostí až 140 kilometrů v hodině.
Když se Joy v rezervaci Shaba věnovala experimentu s levharticí, měla rozepsánu ještě další knihu „Příběh levhartice Penny,“ protože vše nasvědčovalo tomu, že i návrat této šelmy do divoké přírody bude úspěšný. I když před experimentem ji přátelé varovali, že se v sedmdesáti letech nemá pouštět do projektu se záludným leopardem, neposlechla, protože vždycky věřila přírodě více než lidem.
Joy Adamsonová byla zavražděna před osmadvaceti lety. Je její příběh zajímavý pro čtenáře i dnes, kdy se svět potýká s úplně jinými problémy, jako jsou například hrozby terorismu a neustálé přírodní katastrofy? Příběh Joy však v sobě obsahuje poselství, které platí za každé situace. Joy přišla do Afriky najít samu sebe. Svou identitu i vnitřní soudržnost úporně hledala uprostřed drsné a nádherné krajiny, která člověka buď posílí nebo zabije. Příběh Joy Adamsonové je příběhem o poznání nezdolnosti lidského charakteru a jeho síle nejen v této krajině přežít, ale také vytvořit něco pozitivního.
Joy svým příkladem, svou odvahou, vizí, obětavostí i svou velkorysostí ukázala cestu. Joy nezištně a pouze na základě osobního přesvědčení přispěla k záchraně ohrožených druhů a ty, co nemohla zachránit z klecí, tak se jim alespoň snažila zlepšit podmínky k životu. Přesvědčila ostatní, proč je třeba zvířata chránit a ukázali i praktické způsoby, jak to udělat. A pak prostřednictvím knih i filmů tyto své zkušenosti rozšířila po celém světě.
Joy Adamson v roce 1960. Kenya. Zdroj britannica.com
Joy Adamson - originální malířka a ilustrátorka
Cesta malířky Joy Adamsonové zakončená mistrovskými díly, jako jsou botanické kresby nebo portréty příslušníků keňských kmenů, byla dlouhá a komplikovaná. Co je však nejdůležitější - na jejím konci Joy uspěla.
První malířské zkušenosti získala Joy Adamsonová od své matky. Později, v třicátých letech, si na kratších kurzech ve Vídni vylepšovala techniku, avšak tehdy ještě netušila, že jí malování vynese světovou proslulost.
Do techniky botanických kreseb ji zasvětil její druhý manžel Peter Bally, který ji brával s sebou na botanické expedice. Nemohl čerstvé novomanželce věnovat tolik pozornosti, kolik žádala, a proto se snažil přijít na aktivitu, která by nepokojnou Joy zabavila. Sám byl zkušeným ilustrátorem botanických atlasů a tak se rozhodl, že Joy naučí kreslit květiny. První kresbu lilie Joy v rozčilení roztrhla a zahodila, protože se jí zdála velmi nedokonalá. Peter ji však zvedl a šetrně slepil, načež Joy ujistil, že má ve svém úsilí pokračovat, neboť jednou z ní bude velká malířka. Měl pravdu.
V období od roku 1938 do roku 1943 Joy dokončila 700 botanických kreseb, za které mimo jiné získala v Londýně Grenfellovu zlatou medaili. Část kreseb byla vystavena, část použita jako ilustrace celkem sedmi knih, které byly vydány pouze v zahraničí a dodnes se využívají.
V oblasti botanických kreseb dosáhla Joy Adamsonová skutečného mistrovství. Její kresby splňují nejen náročné technické požadavky spojené s přesným zobrazením rostlin, ale současně se stávají uměleckým dílem. Joy pochopila sílu tropického světla a dokázala uplatnit jeho odraz v sytosti barev.
V roce 1946 se Joy zapsala do kurzu zaměřeného na malování portrétů, který probíhal v Londýně na Slade School. Jakoby tehdy Joy tušila, že portréty se po několik dalších let stanou její životní náplní.
V roce 1949 získala Joy zakázku od britské koloniální vlády, která spočívala ve zhotovení portrétů příslušníků všech keňských kmenů. Britská koloniální vláda se oprávněně obávala zániku tradiční kultury, a proto chtěla rychle mizející hodnoty zdokumentovat. Nemohla úkol zadat nikomu lepšímu, než byla Joy.
První kresby Joy Adamsonové však byly koloniálními úředníky zamítnuty, neboť neměly potřebnou kvalitu. Malířce například činilo potíže zobrazit tmavou pleť Afričanů. Kdokoliv jiný by to vzdal, ne však Joy. Ta věnovala projektu všechnu svou energii. Nedbala na útrapy spojené s vedrem nebo nemocemi, živila se hlavně banány a vařenými vejci, aby se nezdržovala přípravou jídel a jídlem samotným. Neustále se zlepšovala, a tak většina jejích kreseb se postupně stávala uměleckými výtvory. Joy současně při kreslení sesbírala řadu etnografických údajů, které jsou vedle portrétů velice ceněným pramenem o africké kultuře, neboť řada kmenů dnes již zanikla.
Její modely však musely vystát celou řadu otázek.“Jak byl zhotoven Váš nádherný účes? Proč se Vašich vlasů mohou dotýkat pouze muži? K čemu slouží amulet, který máte zavěšený na krku?, a podobně. ”
Joy nakonec v první polovině padesátých let dokončila 600 portrétů obyvatel Keni.
Portréty dnes tvoří základ stálé expozice Keňského národního muzea, kromě toho je část originálů vystavena v sídle keňského prezidenta. Kresby i etnografické údaje byly vydány také knižně pod názvem “The Peoples of Kenya.”
V Česku vyšla zajímavá knihy Zuzany Beranové.
Setkání se smrtí / Zuzana Beranová / 2007 / Kniha o formátu A5 má 300 stran textu a 50 stran obrazových příloh.
Knihu vydala její autorka Zuzana Beranová vlastním nákladem.
Objednat knihu / http://www.joyadamson.cz/
