S Joy Adamsonovou mám společné dvě věci – pocházím jako ona z Opavy a zamilovala jsem si Afriku,“ řekla Zuzana Beranová, která se odkazu Joy Adamsonové věnuje více než sedm let. Kniha „Setkání se smrtí“ je prvním životopisem Joy Adamsonové, který se zabývá jejími kořeny, dramatickým životem, který vedl až tragické smrti. Kniha, kterou napsala autorka je nejen jedinečná svou výpovědí, ale také výmluvným apelem na ochranu divoké přírody, o který tak usilovala Joy Adamsová.
Kniha „Setkání se smrtí“ se zabývá také jejím dětstvím i mládím stráveným na Opavsku, kde žila do svých dvanácti let (pobývala nejen v samotné Opavě, ale také v údolí řeky Moravice u Kružberku). Dětství Joy však nebylo šťastné. Chladná matka si jí nevšímala a otec ji týral. Po rozvodu rodičů o ni ani jeden z nich nejevil zájem.
Kvůli nešťastnému dětství Joy celý život hledala absolutní lásku, kterou jí však nemohla nabídnout lidská bytost a našla ji paradoxně až u lvice Elsy. Knížka také líčí, jak se Joy dostala do Keni a jak těžko se v náročném africkém prostředí prosazovala. Popisuje její život v drsné buši a rozebírá, proč byla Joy v roce 1980 v rezervaci Shaba brutálně zavražděna.
Setkání se smrtí / Zuzana Beranová / 2007 / Kniha o formátu A5 má 300 stran textu a 50 stran obrazových příloh.
Knihu vydala její autorka Zuzana Beranová vlastním nákladem.
Objednat knihu / http://www.joyadamson.cz/
O autorce Zuzaně Beranové
„Když jsem jako dítě každý den na cestě do základní školy míjela její rodný dům v Opavě, začala jsem snít o Keni. Dětská přání jsou skutečným zrcadlem naší duše. Jsou bezelstná, nejsou pošpiněna žádnými vedlejšími úmysly. A mají ještě jednu vlastnost – pokud jim člověk uvěří, tak se dříve či později splní,“ uvedla autorka.
V roce 2001 odjela do Keni na více než čtyři roky a pracovala tam jako konzulka na české ambasádě.
„V Keni mne čekalo to samé, co Joy – nádherná příroda, ale neustálá hrozba nebezpečí. Také jsem se potýkala s vlastním vyčerpáním, byla jsem několikrát okradena, zraněna a dokonce jednou i brutálně napadena,“ řekla Zuzana Beranová, která ale každou volnou chvíli v Keni věnovala výzkumu zaměřeném na život i aktivity Joy Adamsonové.
Mluvila například s lidmi, kteří slavnou spisovatelku osobně znali a navštívila také místa, kde Joy navracela do divoké přírody lvici, gepardici a levhartici. Po návratu z Afriky navíc začala pátrat v archivech a aby se dozvěděla co nejvíce o dětství Joy Adamsonové, navštívila její příbuzné, kteří stále žijí v Německu, Rakousku či ve Velké Británii.
Joy Adamson
Joy Adamson a její ilustrace.
Ukázky z knihy:
Byli asi deset kilometrů za táborem, když Piet zaslechl za sebou slabé volání. Zastavil, protože chtěl zjistit, co se děje. Joyina tvář i ve slabém svitu baterky začala nabývat voskové obrysy. Pleť jí úplně zešedla. „Elso, moje lásko,“ sténala Joy. Piet Mawson jen tiše poslouchal, protože mu bylo jasné, že se pomalu blíží konec, kdy se člověku jako film promítne celý jeho život. Byli teď uprostřed divočiny, lávové kameny se ve tmě zlověstně černaly kolem a poukazovaly na bezútěšnost jejich situace. Bylo to daleko jak do nemocnice v Isiolo, tak k lékaři do kempu. Piet proto pozorně poslouchal, zda Joy něco nevzkáže manželovi. Joy ale George nevolala, a nevybavila si ani dvě předchozí lásky, které si také kdysi vzala. K Pietově údivu však Joy nevolala ani matku, i když se k této bytosti lidé obyčejně obracejí v poslední minutě.
S přibližujícím se koncem se Joy vracela na začátek – do svého dětství v Opavě. Myslí se jí míhaly obrazy – chladná a nevšímavá matka, malířský stojan, siluety opavských věží a její ponižování – „Fifi, nepleť se do toho, ještě to zkazíš.“ Vybavila si i svou dětskou touhu něco dokázat a být alespoň nějak platná, když už ne milovaná. Na mysl jí přišel i upečený králíček Hasi a matčin výsměšný úsměv. A její odmítavá gesta, kterými ji posílala k vychovatelkám. A hádky rodičů, matčiny kradmé pohledy na hezkého učitele hudby. Joy stále slyšela třískání dveřmi v tom rozlehlém opavském bytě, který byl najednou příliš malý, aby se v něm dalo schovat a nějak přežít to nešťastné dětství. S otcem se jí připomněla jeho strohá tvář, jeho vojenské způsoby i chlapecké šaty, do kterých ji navlékal, i chlapecké jméno „Fritz“, které jí dal. A taky to drobné týrání, které bylo příliš bolestivé, aby se u něj usmívala, ale zase příliš rafinované, aby si v tom dětská duše mohla udělat pořádek.
