Světoznámá autorka detektivních příběhů byla provdaná za archeologa. Její manžel, sir Max Mallowan, pracoval ve 30. letech v Sýrii a Agatha jej přijela navštívit. Své zážitky z idylické cesty do klidné a bezpečné Sýrie shrnula během těžkých válečných let v Londýně do cestopisu „Řekni mi, jak žijete“. Kniha vyšla v roce 1946, v českém překladu pak roku 2003. Zde jsou některé úryvky.
… A potom, po sedmi hodinách vedra a jednotvárnosti a osamělého světa — Palmýra! V tom je, myslím, hlavní kouzlo Palmýry, že její štíhlá smetanová krása vyvstává fantasticky zprostřed horkého písku. Je krásná a přízračná a neuvěřitelná, se vší divadelní nerealističností snu. Nádvoří a chrámy a zřícené sloupy… Není, nemůže být skutečná!
Ale najednou jsme uprostřed lidí, uprostřed zástupu veselých francouzských turistů, kteří se smějí a mluví a cvakají fotoaparáty. Zastavíme před pohlednou budovou, hotelem.
Palmýra. Nyní peklo na zemi, kde muslimští extrémisté likvidují památky. V roce 1936 však klidné a bezpečné místo. Největší dobrodružství, které tam Agatha Christie zažila, bylo toto:
Když jsme nejdále od hotelu, narazíme na skupinu Francouzů. Jsou v nesnázích. Jedna z žen, která má na nohou (ostatně jako všechny) střevíce s vysokými podpatky, si utrhla podpatek a teď nemůže dojít pěšky celou tu dálku až do hotelu.
Agatha Christie si však povšimla zvýšené citlivosti místního obyvatelstva. Práce na vykopávkách nebyly bez bezpečnostního rizika:
Úměrně s tím, jak se otepluje, roste i popudlivost dělníků. Max zvyšuje pokuty za rozbité hlavy a nakonec dospěje k zoufalému rozhodnutí. Každé ráno musí muži, než začnou pracovat, odevzdat všechny zbraně. Je to nepopulární rozhodnutí, ale muži, byť neradi, souhlasí. Pod Maxovým dohledem jsou Michelovi předávány klacky, kyje a dlouhé, vražedně vypadající nože. Při západu slunce jsou vráceny majitelům.
Téma náboženských sporů bylo neustále přítomné. Pouze Evropané byli schopni tlumit agresivitu zbožných muslimů. Podobně jako dnes, hlavním terčem byli lidé jiného vyznání:
Shromážděným dělníkům je přečten další výnos proti výtržnostem. Nikdo nesmí jezídským dělníkům nic nalhávat ani je jinak pronásledovat. „Na tomto výkopu si musí být všichni bratry!“
Vystoupí muslim s veselýma očima.
— Ty jsi stoupenec Krista, chawádžo, a my Mohameda, ale oba jsme nepřáteli šajtána, ďábla. Je proto naší povinností pronásledovat všechny, kdo věří, že bude obnovena šajtánova moc, a kdo ho uctívají.
— Tak tahle povinnost tě bude napříště stát pokaždé nejméně pět franků! odpovídá Max.
Několik dní potom neslyšíme od jezídů jedinou stížnost.
Sýrie byla ve 30. letech francouzskou kolonií. Francouzské úřady zemi spravovaly a speciální vojenské jednotky udržovaly klid. V některých případech vykonávaly i takové funkce, ze kterých by dnes ochráncům lidských práv šla hlava kolem. Agatha vypráví o nesnázích, o kterých vyprávěli kolegové, američtí archeologové na vykopávkách poblíž irácké hranice. Tamní lidé ještě neznali pojem „mzda“:
Práce za mzdu je v této odlehlé části světa čímsi naprosto novým. Výprava narazila na odmítání a nepochopení. V zoufalství se obrátili na francouzské vojenské úřady. Ohlas byl okamžitý a účinný. Francouzi zatkli asi dvě stě Arabů a dopravili je do práce. Vězni byli přátelští, v nejlepší náladě a zdálo se, že je práce docela baví. Řekli jim, aby se zítra vrátili, ale nepřišel ani jeden. Znovu byli požádáni o pomoc Francouzi a znovu dělníky zatkli. A muži opět pracovali se zřejmým uspokojením. Ale pak se zase nedostavili a bylo třeba uchýlit se k zatčení.
Nakonec se celá věc objasnila.
— Vám se nelíbí pro nás pracovat?
— Ale ano, proč ne? Nemáme stejně doma nic na práci.
— Tak proč nepřijdete každý den?
— Chceme přijít, ale musíme počkat, až nás zatknou vojáci. Moc se nás dotklo, když nás nepřišli sebrat. Je to jejich povinnost.
— Ale my chceme, abyste pracovali i bez toho, aby vás zatýkali vojáci!
— To je ale divný nápad.
Na konci týdne dostali zaplaceno a to nasadilo jejich udivení korunu:
— Tady poroučejí francouzští vojáci. Mají právo nás sebrat a dát do vězení nebo poslat nás kopat. Ale proč nám dáváte peníze? To nedává žádný smysl!
Zastáncům politické korektnosti se zvedají oči v sloup. Nicméně ozbrojená nadvláda francouzských Services spéciaux (zvláštních jednotek) zajistila zemi klid a mír. V Aleppu, Homsu, v Raqqa a v Kámišlí fungovaly obchody, banky, kadeřníci, taxikáři a další služby. Muslimové různých denominací, křesťané, židé, jezídové žili vedle sebe. Ovšem koexistence všech těchto skupin vyžadovala permanentní přítomnost vojenské síly, která byla nadřazena všem těmto sporům. Neboť, jak Agatha píše:
Dostáváme se k otázce náboženství vůbec — což je v této části světa spletitý problém, protože Sýrie je plná fanatických sekt všeho druhu, jež jsou ochotny si navzájem podřezat pro dobrou věc krky.
Kdyby tento cestopis četl například laureát Nobelovy ceny míru Obama, mohl si ušetřit nesmyslné trápení s podporou „demokratické syrské opozice“. A kdyby jej četla Merkelová, možná by nepřišla na nejapnou myšlenku dovážet tento věčný konflikt do Evropy. Pokud jde o Francouze, ti dnes nejsou schopni udržet pořádek ani ve vlastní zemi.
„Smrt tady není příliš důležitá,“ psala Agatha Christie na několika místech svého cestopisu. Tehdy ještě netušila, jak hlubokou měla pravdu.
Autorem je ekonom Pavel Kohout.
Více: https://www.robotinvestmentcalculator.com
