Nakladatelstvím Pulchra loni vydaná kniha Textů o literární fantastice (tak zní podtitul) Bytosti na pomezí od Jana Lukavce (*1977) má dvě části. Grafik to, pravda, na jejich švu ignoroval. Ale nevadí! Očividné je, že deset kapitol počínaje tou první sleduje kulturní dějinnou transformaci deseti snových, a přece živočišných archetypů (drak, obr, trp, elf, jednorožec, vlkodlak, upír, zombie, anděl, Medúza), zatímco šest zbylých textů zkoumá problematiku obecně. Mj. úvahami o Tolkienově „rasismu“, „věčně“ se proměňujícím Ovidiovi či odmítání dospět.
Naštěstí je málo patrné, že se svazek do značné míry urodil jako kompilace porůznu (Literární noviny, Orientace Lidových novin, Host, Respekt, XB 1, Neviditelný pes, iLiteratura, divadelní program, výstavní katalog) zveřejněných statí, které byly až dodatečně přepracovány i díky stipendiu Nadace Český literární fond. Konzistence možná stále není stoprocentní, ale dostačuje, byť ne všechny texty se dají označit za ukázněné, co se týká tahu na bránu, a někdy autor přednostně cituje ze sekundární literatury od těch osobností, které si prostě oblíbil. Nic zlého na tom ale nevidím (jakýpak nešvar?) a třeba Petr Janeček skutečně dal svého času dohromady celou podnětnou „baterii“ statí pro scifistický časopis Pevnost.
Až sekundární mandát ovšem má kupříkladu i Josef Škvorecký jako vykladač Lovecraftův či (a při veškeré) úctě i Milan Nakonečný jako pramen informací o Necronomiconu!
Vytkl bych mimo to autorovi, že výjimečně asociuje snad až moc svobodně (takže mi ony sekvence připomněly například některé odvážnější texty Martina Jirouška). - Ať je tomu všemu ale ve skutečnosti jakkoli, výsledná práce kvalitně rekognoskovala podoby výše zmíněných entit (včera a dnes) na šňůrce, kde zůstanou již provždy navlečeny coby vyvíjející se vize kulturní historie lidstva.
A samy fantastické bestie? Jejich existence byla nepochybně surově zpochybněna novověkým racionalismem (a třeba také „komunistickou“ knížkou Bubáci, nedávno reeditovanou), ale navzdory tomu zažívají revival. A nejen v žánru fantasy a nejen skrze Stmívání a Pottery.
I v našich představách. Nové podoby upíra, bludiček a dalších monster v popkultuře i jinde však bezpochyby pouze a kontinuálně navazují na dávné své předobrazy a my tudíž zjišťujeme, že se od vlastních předků zase tak nelišíme, věříme-li občas kupříkladu v létající talíře.
V úvaze Mezi chaosem a řádem (kapitola třináctá) analyzuje pak Lukavec taktéž příčinu toho, že dnes tolik lidí včetně teroristů a „občanů“ Islámského státu „oslavuje chaos“.
S renomovaným historikem Josepem Fontanou autor i váhá, zda řád není jen umělý konstrukt a zda vlastně nenapomáhá utlačování.
Menšin? Inu, i většin. Ba spíše většin. Neboť vesmír není milosrdný, příroda rovněž ne a lze snad říct, že tento řád potíral už barbary, obklopující Řím, a zrovna tak heretiky.
Ba kterékoli z davů, davů s chaosem přímo ztotožňovaných. Či snad není kultura jen malou výsečí? Či snad řád není pouze vysněnou touhou? Třeba pro Seveřany nebyl nikdy ničím samozřejmým, připomíná již (citovaný) germanista Jiří Starý, „ale naopak něčím, co musí být bráněno a uchováváno s nasazením všech sil.“
Nebo snad ne? - Řád existuje a existoval vždycky, nicméně je možná jen bojem za uchování řádu, a to ještě k tomu bojem odsouzeným dopředu k neúspěchu (ale přesto snad potřebným).
Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit čemukoli. Chesterton
Už Chesterton ostatně civilizaci orazítkoval jako tu „nejsenzačnější úchylku a nejromantičtější vzpouru,“ jak Jan Lukavec více než dobře ví i co autor vynikající knížky (byt Alexandr Tomský našel své výhrady) Fanatik, prorok, či klaun? (2008).
Spolu s Miroslavem Petříčkem připomíná dále autor Sherlocka Homese, který by bez chaosu rovněž neobstál (bez chaosu zločinu) a vzpomene trefně i Robinsona nebo pozdější rádoby zákonné dobyvatelé Ameriky (zobrazené skrz westerny): i oni se, podobně jako třeba Hobiti, utkali s temným chaosem.
Jenže je tu prohnutý háček. Má vůbec ono „chrabré“ vnucování řádu přírodě co společného s (děsivou) realitou? Či víc pravdy předvedli Joseph Conrad v Srdci temnoty, William Golding v Pánu much a Marianne Wigginsová v Peklu na ostrově?
Nepojal už Rudyard Kipling zákon džungle jako pozitivní „kodex sebeovládání a poslušnosti, odpradávna zdokonalovaný časem a zvykem“?
Jsou to otázky, o nichž můžeme přemýšlet a které si musíme každý zodpovídat po svém. – Finální a nejeklektičtější kapitola Mezi fikčními světy a univerzy náboženské víry pak dokládá i to, nakolik byl výše zmíněný Chesterton úspěšným prorokem, když vytušil, že jednou půjde na božím trůně co náhražky sčítat X moderních náboženství. A to včetně pošetilého vzývání Star Treků a Star Wars („jediismus“), a to včetně vyznávání bokononismu alias šťastného života ve lži (z Vonnegutovy Kolíbky).
Neokantovec Hans Vaihinger už roku 1911 interpretoval náboženství a morálku jen coby „užitečné iluze“.
V podstatě se bez nich neobejdeme, a přece si částečně musíme přiznat jejich fiktivnost. - Lukavec pak připomene už Novalisův a Schlegelův dávný plán nového náboženství, ale zrovna tak pozoruhodného Lovecrafta či satanismus Antona LaVeye anebo naopak „motivační“ knihy Paula Coelha (s Alchymistou v čele).
A připomene i „náboženskou práci“ sci-fi a konkrétně taky Hubbardovu scientologii či nábožensky víc než inspirativní charakter Heinleinova kultovního bestselleru Cizinec v cizí zemi (1961).
Jan Lukavec se za svou knížku rozhodně stydět nemusí a jistě je rád, že se jeho úvahy poprvé objevily na světle i ve vázané podobě.
Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice. Odborní recenzenti PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph. D. a PhDr. Františka Vrbenská. „S laskavou podporou Ministerstva kultury“ připravil k vydání Radim Kopáč. Resumé do angličtiny převedla Kateřina Kostarová. Pulchra. Praha 2016. ISBN 978-80-7564-003-1
Ukázka:
I ten, kdo nevěří, by měl zkoušet žít tak, jako by Bůh existoval.
Joseph Raitzinger
Chovat se jako věřící je výhodné. Pokud posmrtný život neexistuje, člověk nemůže nic ztratit, a má-li křesťanství pravdu, člověk může nekonečně vyhrát.
Blaise Pascal
... a stejně tak dnes mají spíše zábavně-recesistický charakter snahy o rehabilitaci podvržených Rukopisů, a to třeba tezemi, že je ve skutečnosti místo Václava Hanky a Josefa Lindy vytvořily Hana Vierteilová a Linda Janowitzová, jež ale nezfalšovaly pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost.
Málokdo také bere vážně pověsti o hradu Houska, kam prý měli Keltové skrýt stroj času uloupený z věštírny v Delfách, na němž se pak měl Karel Hynek Mácha přenést do budoucnosti, což má údajně dokazovat i dopis o Praze v roce 2006, který prý básník napsal z Housky svému příteli Eduardu Hindlovi.
Ve skutečnosti se ovšem jednalo o povídku autorky fantasy románů Františky Vrbenské, o nic víc ani méně než povídku, která však podle ní „zlidověla“.
Zatím je rovněž jen těžko představitelná možnost vzniku skutečného náboženského kultu kolem Járy Cimrmana... a dnešní čtenáři mohou pak jako hodnověrný přijímat leckterý příběh z řecké mytologie, ale jen málokteří se k těmto bohům opravdu modlí a vzývají je (tedy pokud v tomto směru nepřinese změnu série Ricka Riordana Percy Jackson). - Jinak tomu ovšem bylo v antice.
Tam neviděli protimluv v tom, když určitému božstvu nabídli oběť a posléze šli do divadla na komedii, v níž je totéž božstvo mohlo rozesmát.
Ne. A už tenkrát se rozlišovalo mezi „bohy básníků“ (bohy mytologie) a „bohy občanů“ (bohy náboženství) a přidávali se i „bohové filozofů“, interpretovaní jako symboly. - Mohly tehdy existovat vůči bohům tři postoje a nic nebránilo tomu, zaujmout podle situace každý.
Podobně tomu můžeme pak podle Tolkiena rozlišit v mytologiích přírodních národů hned několik rovin a způsobů interpretace. - A jistě, četbou fantasy o nadpřirozených bytostech se dnes lze bavit, ale ony bytosti zrovna tak můžeme vnímat jako symboly, vyjadřující hlubší poselství o fungování světa.
Anebo je dokonce lze uctívat jako reálně existující entity. Čtenářský postoj se samozřejmě mění s věkem, nicméně podle spisovatelky Lucie Lukačovičové si „většina čtenářů fantasy chvíli přeje, aby magie byla skutečná, a nějakým způsobem budou s čarováním koketovat. Ale časem se tento zájem transformuje.“ A zkušený čtenář fantasy? Jej „už neohromí žádné esoterické nebo sektářské vize“. Nebo aspoň ne v tom smyslu, že by se výsledkem stala konverze, a ještě skeptičtější je v tomto ohledu Františka Vrbenská.
Podle ní totiž mají postavy mágů, čarodějů nebo kouzelnic, které do fantasy a science-fantasy literatury vstupují, jinou genezi, než je wicca a naopaganismus; a když se v několika případech objevují v románech stopy těchto idejí, jedná se jen o individuální projekce jejich autorů. - Čeští religionisté však oproti tomu opatrně přiznávají, že „v privátních synkrezích mnohých příznivců fantasy možná hrají některá díla této literatury určitou roli“.
A situace je ještě komplikovanější. V čem? Mnozí teoretikové dnes už tvrdí, že umění obecně začíná přijímat úlohu náboženství. Tento vývoj my sice nebudeme hodnotit, ale zřejmé je, že v krásné literatuře pokračují mnohá archetypální a náboženská schémata; a jak napsal Mircea Eliade, „i u kolportážní literatury je mytologická povaha očividná“.
A jestliže někteří autoři vnímají i tradiční náboženství jen jako „pohádky pro děti“ (a se srovnatelně nulovou mírou důvěryhodnosti), jiní naopak věří, že právě příběhy pro děti obsahují zárodek metafyzické pravdy; a pokud má pravdu Jorge Luis Borges, že je metafyzika „odnoží fantastické literatury“, tak je i přirozené, že se naopak fantastická literatura v některých dobách stává metafyzikou, mytologií a náboženstvím.
