Imaginární zoologie Jana Lukavce je – snad i navzdory titulu - literárněvědnou a zároveň obecně kulturní historií zvířat zcela reálných. Ale... Znovu a znovu jsme svědky snoubení se animálních motivů s fikcí; a protože je autor vědec, pozoruje funkci živých entit v celé přehršli knih těch nejrozmanitějších žánrů, méně ve filmech.
Konfrontuje přitom analyzované vcelku umně s regulérními znalostmi přírodovědců té které doby a v šestnácti kapitolách s ním zaujatě procházíme mnoha literárními odkazy.
Úvodem si ovšem prohlédneme i celou milovanou pražskou zoo, jednu z nejhezčích zahrad na světě, a samo sebou i tohle provedeme skrze její obrazy v literatuře a knihách.
Spolu s uměleckými motivy zkoumá autor postupně mravence (ty především na podkladě práce Petra Hampla O mravencích a lidech), netopýry, vrány, krkavce, lišky, vlky, psy, kočky, prasata, koně, medvědy, opice, delfíny i velryby. Vždy bude, to je pravda, někomu z nás nutně nějaký odkaz chybět - a v případě takovýchto prací to jinak není ani možné.
A hle, Lukavec například vůbec nezohlednil pohádku Lumíra Čivrného Jak zvířata zavřela lidi do klece. Zase tak to nevadí. Nelze do jedné knihy shromáždit všechno. To ani není jejím účelem. Mnohé z postřehů uvnitř poslouží navíc k výsostnému zpochybňování (dnes až nebezpečně jednoznačných) dychotonomií zvíře – člověk, příroda – kultura.
Ale podívejme se mezi stránky i konkrétněji. V románu Lilith George MacDonalda (1834-1905) vykonává havran s klidem povolání knihovníka, což je zřejmě metaforou, a současně je průvodcem právě zesnulých.
Teoriemi Carla Gustava Junga je pro změnu inspirován vlk Hermanna Hesse, kterým se částečně cítí být jeho hrdina Harry Haller v románu Stepní vlk (1927).
Nu, a co vlci Kiplingovi? Co Londonovi věrní tažní psi? Bílý tesák. A nechybí ani legendární český Punťa, výtvarně ztvárněný René Klapačem.
Analogii v životě lidí a lišek viděl Seton a ještě daleko zřetelněji náš Těsnohlídek. V oddíle Z člověka v lišku a zase zpět analyzuje Lukavec i známou literární diádu Dáma v lišku (David Garnett) - Sylva (Vercors). Nedávno ji zohlednil i český spisovatel Jiří Kratochvil.
A přírodovědec Buffon (1707-1788)? Přičítal - oproti tomu - polidšťující rysy medvědům k tíži.
„Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům,“ mínil – a snad měl i pravdu. Tyto solitérní šelmy se nedomluví ani vnitrodruhově, natož s člověkem, jejich krocení v cirkusech je nebezpečné a je tak trochu překvapivé, nakolik ušlechtile je – s Gerstäckerovou výjimkou - líčí už zmíněný Seton, Faulkner (sic), Curwood či Charles Roberts (1860-1943), ten v novele V srdci pralesa.
Lukavec prózu tohoto kanadského autora charakterizuje následovně:
„Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k mladé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa a ono naopak přivádí zvíře stále blíže ke svému a matčinu lidskému příbytku. Statná samice je dívce oddána vášnivěji než vlastnímu dítěti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.“
Antropomorfizované medvědy přivedl na literární scénu rovněž fenomenální Philip Pullman, autor Zlatého kompasu, ale není zapomenut dokonce ani Menzelův Míša Kulička.
V knize nechybí dokonce ani netopýří Batman, ba ani prasátko Babe (z pera literáta Dicka Kinga-Smithe), a dokonce dojde na Jahelkovu prasečí píseň Balada o strašlivém úderu šilhavého řezníka Josky. Ani Havlova hra Prase, ani Prase Dahlovo není opomenuto a my jenom zaváháme, zda analyzátor neměl zohlednit i lidožravé čuníky Harrisova Hannibala. I kdyby ne, trochu zde chybí Farma zvířat.
A opice „z Korálové ulice“? Je zkoumána v jediném tyglíku s Tarzanem a King Kongem, ale taky jako hrdinka Vercorsových Nepřirozených zvířat. Pouze na (příliš exkluzivní) Planetu opic Pierra Boulea v tomto případě nezbyl prostor.
A vorvani? Delfíni? Velryby? Mimo Barona Prášila je tu spatříme i v podobě Mocha Dicka, ba dojde na reflexi filmu Orca zabiják.
Nedůsledně, ale přesto Jan Lukavec dodržuje v kapitolách jistou chronologii, a tak třeba u koček začíná výklad už ve starém Egyptě, aby pokračoval třeba i Montaignovým postřehem „když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní“ a končil u citací z Terry Pratchetta. Nechybí Quijotův boj s kočkami, ba ani lev Aslan z Letopisů Narnie.
Ani Poeův Černý kocour, ani Haškova Povídka o kočce, ani Kiplingova Kočka, která chodí sama, ani umručený kocour Trnkovy Zahrady. Jen ta interpretace Hoffmannových Životních názorů kocoura Moura není, pravda, jednoznačná.
I když se podobné kumulace motivů mohou někomu zdát až mechanické, autor dochází k tak zajímavým odhalením, souvislostem, objevům a postřehům, že si u mnohých kapitol nelze nevysnít, že se pod jeho perem jednou stanou celou samostatnou knihou. A třeba právě kočičí.
Lukavcův přístup k problematice je po celý čas konkrétně textový a méně teoretický, ale právě tak se to nejlépe vyplatí.
A nejen čtenářsky. Zvláště to pak vynikne v kapitolách jako Z člověka v žábu či brouky (a někdy i zpět), kde se nám dostane pohledu na podstatné momenty díla Franze Kafky. I na zvířecí já v každém, jak je metamorfovali například Stevenson, Jekyll a Hyde.
Antropocentrický pohled na život a vesmír nikdy nebyl na místě, i vítejme Lukavcovo zpochybnění některých jeho fazet skrz tyhle půvabné kulturní dějiny. Není radno vydělovat se jako lidé z říše živočišné přespříliš.
Absolvent FF UK Jan Lukavec (*1977 v Praze)
pracuje v Národní knihovně, píše recenze pro časopis iLiteratura.cz (kde je zároveň redaktorem), publikuje v tisku a časopisech, je spoluautorem Slovníku novější literární teorie (2012), napsal knihu o Gilbertu Keith Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a po ní publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013) a Bytosti na pomezí (2016). A právě poslední z nich, která ovšem operuje spíše se zvířaty z mytologie, je bezprostřední družkou knihy naší.
Jan Lukavec: Imaginární zoologie. Odborně recenzovali Petr Kopecký a Michal Sýkora. Pulchra. Praha 2019. 288 stran
Bytosti na pomezí. Lukavcova kniha monster
