Takového Rosse MacDonalda (1915-1983), vlastním jménem Kennetha Millara, znají mnozí z nás - jako výtečného pokračovatele Raymonda Chandlera a tvůrce detektiva Lwa Archera. Znáte určitě Stephena Kinga, ruce do ohně byste dali za báječnějšího tvůrce detektivek Johna D. MacDonalda (1916-1986). Nebo Betty MacDonald (1908-1958)… a že napsala vtipné paměti Vejce a já (1945) a Co život dal (a vzal) (1948-55), ví skoro každý. Ale kdo zná, člověka, který zemřel 18. září 1905 se jménem George MacDonald ?
Málokdo ví, že to byl zbožný skotský kazatel a veleplodný prozaik a básník. Z dnešního hlediska éry fantasy jeden ze zakladatelů tohoto žánru. Uveřejnil soubory ryzích pohádek jako třeba Rozmluvy s vílami (1867) či Lehounká princezna a jiné pohádky (1890) a taky desetisvazková Díla imaginace a fantazie (1871), nicméně kromě toho dokázal milionkrát víc:
Fascinující vypravěč George MacDonald
Dokázal se ponořit do pohádky jako žabák do bahna pode dnem rybníka a intenzivně ho přitom zajímala psychologie postav. Propracovával zaujatě detaily a… toužil pohádky přetavit v regulérní romány, ale aniž by ztratily. To se mu povedlo. George MacDonald dokázal vyprávět dodnes fascinujícím způsobem, a tak se bezděky stal podstatným inspirátorem J. R. R. Tolkiena, ale i autora Narnie C. S. Lewise. Zrovna tak ho hluboce obdivoval G. K. Chesterton.
MacDonald uměl psát pro děti a zároveň pro dospělé,
kterým věnoval i romány Fantastové (1858) a Lilith (1895, česky 2001 v překladu Milana Žáčka). Obě tyto prózy vyznívají silně křesťansky a prozrazují autorovu pozoruhodnou schopnost porozumět zvláštní logice snů, konstatuje Pringlova Encyklopedie fantastických světů a nutno říct, že MacDonald skutečně disponoval představivostí, která je hodna závisti, a byl pavoukem, jenž zvládá úžasným způsobem spřádat pavučinu atmosféry. Dětská knížka Na zádech Severního vichru (1871) zůstává v anglosaském kulturním okruhu pověstná dodnes a kupř. Mark Twain, jak se aspoň traduje, dopsal MacDonaldovi o její nový výtisk, protože prý jeho děti původní docela očetly. MacDonald výtisk Twainovi dodal a osobně se znal kupř. i s básníkem Whitmanem či ho nalézáme vytografovaného vedle Charlese Dickense i Wilkie Collise.
Slavné pohádky Princezna a goblin (1872)
vydal Albatros 2001 v překladu Kateřiny Hilské, inspirované (i) druhým dílem Carrollovy Alenky Za zrcadlem (1871). Pohadky si kdysi cenil i Chesterton. Autor se v knize vtěluje do citlivého, avšak srdnatého havířského hocha Curdieho, který touží ochránit malou princeznu IRENU před příšernými, krutými skřítky(gobliny). Druhý díl knihy nazval MacDonald rovnou Princezna a Curdie (1883).
Linie od tohoto skřítkovského světa vedla až k Tolkienovi, ale už dávno předtím třeba i k Edith Nesbitové (1858-1924) a známé knížce Pět dětí a To (1902), nicméně třeba taková kapitola Domácí zvířata skřítků utkvěla v dětství i H. G. Wellsovi (nar. 1866) a věru ohyzdně se promítá do Ostrova doktora Moreaua (1896).
Je třeba říct, že ty nejlepší MacDonaldovy příběhy jsou skutečně sugestivně mystické a strašidelně bizarní. Líčení skřetího podsvětí je sice i přímo absurdní, ale komu ta absurdita vadí? Nikomu vadit nemůže, protože je úžasnou mocí sugerována co pravda.
MacDonald a film
Roku 1992 vznikl podle knihy Princezna a Curdie i vysoce věrný animovaný film. A zrovna tak nezahodíme jen těžko zfilmovatelnou Lilith. V titulní "roli" nás tu autor seznamuje s překrásnou, ale zlou "paní démonů" alias první chotí prvního z lidí na Zemi, Adama alias (a podle židovského mýtu) i smyslnou vražedkyní dětí… Lilith však je především regulérním fantaskním, snovým románem pro dospělé uvedeným pozoruhodnou citací z Thoreaua! Sugestivitou své imaginace se kniha blíží pozdějšímu surrealismu a je hluboce symbolická.
Mladému hrdinovi jménem Korouhvička (Vane), který zdědil starý dům po strýci, se v knihovně toho domu nabídne za průvodce jistý Havran, což je nepochybný odkaz na Edgara Allana Poea. Spolu s Havranem hrdina vstupuje do světa za zrcadlem obydleného prazvláštními tvory a zvaného Uranie. Jen postupně pochopí, že právě on byl předurčen, aby ten svět spasil, a aby ho spasit dokázal, musí se utkat s princeznou z města Bulika, ze které… Ano, ze které se vyklube právě Lilith. Ztělesněné ZLO. A on musí tomu zlu odetnout zaťatou pěst. V románu Lilith se vrací mystická představa gnostiků dotažená do provokativní krajnosti, zdůrazňuje literární vědec Michal Peprník. Co nazýváme zlem, je jediný možný (a současně nejlepší) tvar, ale tento tvar na sebe bere pro danou osobu a za daných podmínek dobro.
Hlavní poselství poselství MacDonaldova díla. Všechno zlé může být k něčemu dobré, když se tomu umíme správně postavit.
V rolích prvků paralelního světa za zrcadlem mladík skutečně odhalí i vlastní roli a snad mu (to už si přečtěte sami) bude umožněno odhalit i vlastní, skutečné jméno.
Ale nejdřív musí ochránit děti před Lilith.
Podaří se? Nakonec… Není opravdu zapotřebí prozrazovat příliš, ale prozradím, že poslední, 47. kapitola románu se jmenuje "Nekonečný konec" (i včetně těch uvozovek) a inspirovala (spolu s dalšími prvky celé koncepce) Michaela Endeho k napsání Nekonečného příběhu.
George MacDonald vytvořil i spoustu dalších knih – včetně realistických
například jeho Moudrá žena (1875) líčí vysoce drastickou převýchovu dvou rozmazlených děvčátek, ale do objemného svazku Otcové prstenu – kořeny moderní fantasy před Tolkienem (2003, česky 2004) vybral Douglas Anderson jiný příběh: Úžasnou mystickou pohádku Zlatý klíč (1867) z Rozhovorů s vílami, jejíž parafrázi od Tolkiena taky známe, jmenuje se Kovář z Velké Lesné (1967).
Tolkien, pravda, miloval Mac Donalda pouze v dětství a ve stáří, roku 1965 řekl v jednom rozhovoru doslova: "Shledal jsem, že už MacDonaldovy knížky vůbec nemůžu vystát."
Zlatý klíč mu náhle připadal zmatený i špatně napsaný a snad se nemýlí, ale stejně tu Tolkien pořád vnímal těch pár pozoruhodných pasáží, a my je vnímáme jakbysmet. To ale tvůrci Pána prstenů a Hobita nezabránilo, aby v rozmluvě s jedním přítelem nazval MacDonalda "starou babičkou, která káže místo aby psala". A něco na tom je.
I když…
Ukázka z díla MacDonalda...
"Ireno." řekl Curdie a vrhl při tom na Ireninu chůvu pohled, který prozrazoval, že ho baví ji trochu pozlobit, "je od vás velmi laskavé, že mi vůbec dovolíte vás oslovit. Vaše jméno se mi moc líbí."
Čekal, že chůva znovu zasáhne, ale všiml si, že strachy téměř oněměla. Zírala na cosi pár metrů před nimi uprostřed cesty zužující se mezi skalisky tak, že tudy mohl projít pouze jeden člověk.
"Je daleko laskavější od tebe, že sis zašel a vedeš nás domů," pravila Irena.
"Zatím si nezacházím," odpověděl Curdie. "Až za těmi skalisky odbočuje cesta k nám."
"Určitě nás však neopustíš, dokud nebudeme v bezpečí doma," zaúpěla chůva.
"Jistěže ne," ubezpečil ji Curdie.
"Ty milý, dobrý a hodný Curdie! Až přijdem domů, dostaneš ode mě pusu," slíbila princezna.
Chůva jí silně cukla rukou, za kterou ji vedla. Ale v tom okamžiku se to cosi uprostřed cesty, co vypadalo jako hrouda hlíny splavená sem deštěm, dalo do pohybu. Jednu po druhé natahovalo čtyři dlouhé končetiny jako dvě ruce a dvě nohy, ale nyní už v přítmí těžko k rozeznání. Chůva se roztřásla od hlavy k patě. Irena se ještě pevněji chytila Curdieho za ruku a Curdie začal opět zpívat: "Raz a dva,/ nic nedbám,/ tři a čtyři,/ kam to mířím,/ pět a šest,/ dej se vést!/ Sedm, osm,/ to je posun!/ Devět, deset,/ budeš viset!/ Spěchej, žeň,/ kliď se ven!/ Pavouk je tu,/ hradí cestu!"
