Miroslav Horníček o válečném ryku nerozumných a obrazech světa, které každý vidí jinak

Miroslav Horníček

Mám Horníčka rád. Mám rád jeho inteligentní humor, který kdysi po dobrém vnutil většině národa. Kupodivu to šlo. Nebyla to jen jeho zásluha, ale i médií, které ho propagovaly. Když otevřu dnešní mainstreamová média není o něm ani zmínka. Místo humoru a kvalitní objektivní žurnalistiky jen primitivní a ponižující sranda, zavádějící informace nebo dokonce lži, které se stávají výrobním prostředkem tzv. demokracie. Reportáže ideologické a ubohé od nedovzdělaných novinářů a politiků se stávají pravidlem. Prý to lidé chtějí? Smích. Většina lidí opravdu nejsou idioti.

Na otázku proč lidé od novin dělají takové "chyby", je jednoduchá odpověď.
Protože lži, pokřivená realita, slepý názor je živí, protože pro peníze a pomyslný osobní úspěch jsou ochotni o tom psát, protože jsou prodejní a vědomě ztratili nebo nikdy neměli vlastní důstojnost, a místo ní si sami si uděluji ceny, kterou by jim rozumný člověk ve své většině nedal. Např. Cenu Peroutkovu, Magnesii Literu apod.

Ukázky z knihy Miroslava Horníčka (1918-2003) Dobře utajené housle. (Československý spisovatel, 1966)

Každý člověk má ve svém životě věci rozumem vysvětlitelné a věci každému rozumu odporující a jakémukoli vysvětlení vzdorující.

Nejím špenát a čočku. Nikdy jsem je neochutnal, takže tu nejde o nějakou zápornou zkušenost, a nemám jediný důvod, kterým bych své odmítání těchto poživatin zdůvodnil. Nejím je.

Jsem tolerantní: nepatřím mezi fanatiky, kteří to, co sami neuznávají, dávají do klatby, neprohlašuji, že čočka není jídlo a špenát že je blept. Uznávám dokonce, že obě tato jídla jsou patrně chutná, protože mnoho lidí – včetně mé rodiny – je pojídá s oblibou, a že tedy já jsem o dva požitky chudší, což je moje pošetilost a škoda.

Mohl bych být rozumnými důvody přesvědčován hodinu, týden nebo rok, jíst je nemohu. Mohu uznat a uznávám tyto důvody, ale nemohu sníst talíř špenátu nebo čočky. Bylo by marné, kdyby někdo promarnil čas kladením důkazů; stejně marné, jako bych já jemu chtěl nějakými důkazy špenát a čočku rozmluvit či zošklivit.

Před některými pojmy a skutečnostmi ztrácejí nejsilnější důvody svou sílu, rozum jeví se zbytečným a logika pošetilou. Mnohé lidi to deprimuje, útočí znovu a znovu, domnívajíce se, že musí překonat všechno bezdůvodné, rozumem potřít nerozum a logické jaksi logicky nadřadit nelogickému. Nedovedou si představit a nechtějí si přiznat, že by mohli být poraženi, ale v tom je jádro jejich velké zmýlené: nejde tu o porážku ani o výhru. Nejsem poražen faktem, že nemohu to, co mohou druzí, a neporážím nikoho tím, že mohu to, co není dáno jemu. Necítím se u špenátu poražen těmi, kterým chutná, a nevěřím, že porážím ty, kterým se nepodaří získat mne pro čočku. Bývají tvrdohlaví. Kladou sami sobě nesmyslnou normu: buď jsem blázen já, kdo čočku odmítám, nebo oni, kdo ji milují. Protože nevěří v pomatenost vlastní a chtějí věřit v sílu svého rozumu, domnívají se, že onou silou musí získat na stranu tohoto rozumu i mne a kohokoli a každého. Nejsou si zcela jisti sami sebou, je-li tu ještě někdo jiný, jinak myslící, jinak cítící. Ale já jsem já a oni jsou oni, kdežto špenát je špenátem jen sám o sobě, ale něčím rozdílným již v mých a jejich ústech; tady už je něčím pouze mým a pouze jejich a tedy svojí věcí či dvojím významem a obrazem jedné věci.

Mluvím o špenátu a čočce, ale jde o cokoli.

Ve výkladní skříni byl vystaven obraz. Žádná abstrakce. Konkrétní dům v krajině, kterou právě procházejí dva lidé, rovněž konkrétní. Umím ten obraz popsat, každé dítě by jej umělo popsat a obraz sám popisoval skutečnost námětu zcela zřetelně, ale nebyl tím, čemu se říká popisný realismus, to tedy ne.

Visel za výkladem a kolem něho přecházeli lidé. Až na jednoho pána, který nepřešel. Nemohl. Přišel, podíval se do namalované krajiny a nemohl již odejít. Byl pobouřen. Pocítil způsob malířova sdělení jako útok na svou vlastní důstojnost, na svůj rozum a především na svůj způsob vidění, které mu podávalo jiná sdělení o domech, krajinách a kráčejících lidech. Také on si v této chvíli řekl: Buď jsem blázen já, nebo ten malíř.

A protože nevěřil v pomatenost vlastní a chtěl věřit v síly svého mozku, pocítil potřebu získat na svou stranu ještě někoho, kohokoli a vlastně každého. Nestačil si sám. Jako by se trochu bál se svým příkrým rozporem, začal přivolávat kolemjdoucí, nikoli slovy, ale pohledy, které na ně vrhal, pohyby rukou i hlavy, kterými naznačoval údiv, posměch a jakési kritické pohoršení. Doufal – bylo to vidět –, že se ještě někdo zastaví a že pak spolu přivolají třetího a pátého a padesátého pátého a že všichni budou zajedno a že se pak něco stane, protože není možné žít ve světě, kde žije i někdo jiný, jinak myslící, jinak cítící, jinak vidící. Stál tu pod praporem svého rozumu a svých očí, svolávaje pod něj křižáky Svaté Normy a Požehnaného Průměru, ale lidé – jak jsem již řekl – přecházeli a pokračovali ve své cestě, majíce dosti svých vlastních starostí. Bylo mi ho líto.

Mohl taky odejít, mohl si pomyslet své a odejít, ale kam? Svět byl rozkolísán, cesty podkopány a vláda logiky ohrožena atentátníkem, který tu veřejně, před očima všech smí chystat své ničivé zbraně.

Pán poskakoval, otáčel se do všech stran, odstupoval od skla výkladu a opět se k němu chýlil, jako by nevěřil svým očím, a opět se obracel k chodcům, naznačoval jim cosi, prosil je o chvíli strpení a jediné slovo souhlasu, ale marně.

Bylo mi ho líto. Přešel jsem tedy ulici a postavil se vedle něho, dívaje se na obraz. Čekal. Hleděl jsem na obraz a on na mne. Byl rozechvěn; nadějí, rozkoší, otázkou. Pak promluvil.

„Co tomu, prosím vás, říkáte?“

Ten člověk mne neznal, nevěděl nic o mém původu, mých zálibách, o mém vzdělání, o mých slabostech, o mém charakteru, o mé minulosti, o mých cílech, nic.

Stačilo málo. Nemuselo to být ani slovo, stačilo podívat se na něj, svraštit čelo a přivřít oči, jako kdybych to i já shledával šíleným, stačilo podat mu ruku nebo neznatelně kývnout, a byl by si řekl, že jsem člověk nádherných zálib a hlubokého vzdělání, vyloučil by u mne jakoukoli slabost a u sebe jakoukoli pochybnost o mém charakteru, uvěřil by v mou čistou minulost, krásný rodinný život a vysoké cíle, jejichž dosažení by mi z plna srdce přál.

Věděl jsem to. Věděl jsem, že stojím na závažné mezi, kdy jaksi zásadně řeším celý svůj život, včetně mého dětství a dospívání se zpětnou platností, včetně všeho, co ode dneška udělat hodlám i udělám, ale já v té chvíli zbavil sám sebe všeho dobrého, všech předpokladů, možností i nadějí, a všechno, včetně péče mých rodičů, úsilí profesorských sborů, mých prvních lásek i básní, vší mé dosavadní činnosti, jako by to byla jen slupka banánu či ohořelá sirka, jsem odhodil, řka:

„Mně se to líbí.“

Nikdy nezapomenu na pohled toho člověka. Pohled?

Byl to nůž, který mi vrazil do srdce a dvakrát jej tam obrátil.

Hasnoucíma očima jsem ho viděl, jak blízko před mým obličejem pozoruje rozhodnutí.

„Jako pes!“ řekl jsem a bylo to, jako by mne ten stud měl přežít.