Jan Welzl vypráví o tom, jak se soudili v Dowsonu o zlaté pole a jaká komedia z toho byla

Jan Welzl

Zapálil si doutník, zavřel na chvilku oči, sklonil hlavu, držel se jednou rukou za spánek, druhou bubnoval v zamyšlení o opěradlo židle.

„Pište! V Greanforku za Dawsonem se stala tato komédia: V roce 1897, dyž tam počali kopat zlato, každé prospektor kókal, aby tam byl první a vzal si kósek země teho zlatyho pola, aby štěsti tam došel. Mezi nima byl taky Švéda z Ameriky. Znenadanou přijel jeden kamarád teho Švédu, co teho dobře znal. Ale on béval obyčejně jeho nepřitel, kde kolikrát ve Spojených státech všelijaky různice mezi sebó měli.

A ten člověk byl taky Švéda. Ale on zpozoroval, že on je tam, nic se ho neříkal a klókal, aby vypátral, co on v jeho zemi má. A jednyho dňa znenadanou šel a našel si jedneho advokáta a udal k němu, že on mu sebral to zlaty pole. Dyž potom to mělo přijít k sódu, tak byl člověk jeden zeslané od soudného domu, aby mu podal ty papíry, že by se měl představit soudu. On otevřel obálku, četl to, vzal teho soudného sluhu od soudu a vyhodil ho ven. A to vzbudilo náramné zájem v celym kraju. Ale nebylo žádného strachu před tom, protože on měl veliky známosti dobréch kamarádů. Ešče se ztratil hodný čas, nežli on přišel potem k soudu.

A když přišel potem k temu soudu, tak ten soud trval celé deň až do noci a celou noc bez nepřestále. Takže v posledku on tym pádem ten soud prohrál. Tenkrát tu chvilu, když on ten soud prohrál, tak tu chvilu se tam toli lidu nahnalo, že nebylo místa přijit už nic vic dál do soudného pokoje a nebylo už místa nic vic dál přijit na silnici stát, jak se tam toli lidu nahnalo. A on ten Švéda potem vyšel ven, a sotva vyšel ven, tak mu podali jeho kamarádi zbraně do ruk. On s tema zbraněma potem se vrátil k soudu a začal střilet po tech advokátech a tech co na něho falešně zapřisáhli.

A to byla tym pádem veliká komédia zevnitř i zvenku soudného pokoje taky. Ono to všecko poutikalo ven, a dyž přišli ven, teprvá venku se to mlátilo a střilalo protivá sobě. Tak ten špás teho soudu stálo všelijaky mrtvých a raněných. Ty kamarádi ho potem vzali a odtahli ho pryč. Potem jeho kamarádi dali mu peňze, skoro toli, co bylo to zlaty pole v ceně.

On potem odešel. Odešel na amerikánskou stranu a ty potem odebrali jeho pole. Tak dyž ten nové nájemnik chtěl přijit na pole a chtěl to pole odebrat, přišli znenadanou všelijaky muži v maskách a tak mu jich toli namlátili, že ho skoro do smrti ubili. Co měl dělat, musil se zebrat a utíct pryč. Ty kamarádi teho Švédu potem jeho zem vypracovali a ostatek peněz, co mu patřilo, ešče mu dodali. Tož takovy kósky tam vedli v začátku Dawsoně, dyž počali zlato kopat. Máte to?“

Ohromený, zadýchaný a upachtěný redaktor přestal psát. Tato čeština byla těžkým oříškem pro jehostenografické umění. Ale zapsal se zaťatými zuby všecko věrně do písmene.

„Mám to.“

Stařík mu nakoukl přes rameno do bloku.

„Co? Dyť tam máte jakysi krucánky, člověče, vy mě držite za blázna, vy ste si nic nepsal.“

„Ale psal, chcete? Já vám to přečtu.“

„No, to su zvědavé!“

Redaktor přečetl všechno, od začátku až do konce.

„Ja jezusmarja! Opravdu. No to sem to tak pěkně vykládal. Chlapče, sakra, my dáme paměti dohromady! Teď mám zrovna novó paměťo bílé vydře.“

Při vypravování o bílé vydře začal však strašlivě zívat a najednou usnul.


Více o Janu Welzlovi:
http://www.eskymo-welzl.cz