V roce 1988 vyšla reminiscentní kniha próz Trochu jinak, kterou k vydání připravilo plzeňské Středisko západočeských spisovatelů za pečlivé redakce Karly Erbové. Prózy jsou z dílny Pavla Francouze (1932 - 1995).
Ten pracoval dvacet sedm let jako vesnický kantor, ale i ředitel malotřídní školy. Jeho "osudem" bylo Sytno na Tachovsku (žil zde od r. 1962 do r. 1977). Koncem sedmdesátých let se mu dostalo obzvláštní pocty - na čtyři roky se stal vedoucím sekretariátu Svazu československých spisovatelů v Praze. Vedle povídek vytvořil i několik scénářů televizních her.
Do námi vzpomenuté knihy vřadila její redaktorka prózy:
Jedna z našich her ze sbírky Takové ticho (1974), List na kapotě uveřejněný v týdeníku Naše rodina (1975), úryvek z prózy O Jakubovi a Květě převzatý z knihy Dívka, na které nezáleželo (1979) a závěrem i Příjezd odpolední linkou (ze sbírky Znepokojení, 1982). Podotkněme ovšem, že vedle povídek napsal nadaný autor i několik scénářů televizních her.
K doyenům v komunitě českých básníků patřící Josef Hrubý promluvil v onom osmaosmdesátém o Francouzovi takto:
"V jeho bezelstných očích bylo vždycky cosi ze složité prostoty jeho povídek. Byl člověk, se kterým jste mohli mlčet, a přece jste měli pocit setkání, sblížení. Mohli jste číst z jeho pohledu, gest, z pousmání.
Jeho neokázalost byla s ním spjata v životě i v literatuře. Nic na odiv. Ne že by ho nepřitahovaly ohňostroje řeči či vypjatá dramata (byl vynikající scénárista). Ale příliš dobře znal, jak se dá technicky ostřit děj a jak lze vystavět dekorativní větu. Literárnímu řemeslu se učil na FAMU. I řemeslo se naučil poctivě. Ale znal dobře od svých učitelů (F.M.Kratochvíl, Milan Kundera atd.), že to nestačí.
(...)
Jeho doménou byla krátká povídka - útvar z nejtěžších. Zde dosáhl úrovně v české literatuře úctyhodné. Překlady v antologiích v Německu, Litvě, Indii, Maďarsku a jinde jsou toho dokladem. Zde Pavel Francouz reprezentoval zcela osobitou a neopakovatelnou zkušenost ve spektru české povídky." (Laskavec)
Což potom lze polemizovat s plzeňským literárním vědcem Viktorem Viktorou, který doslov knihy o Francouzovi uzavřel těmito slovy: "Francouzova tvorba nepatří, řečeno travestovaným aforismem, mezi dílka, na kterých nezáleží."
Zkrátka a dobře. Vydavatelský počin Střediska západočeských spisovatelů v Plzni je opodstatněný po stránce kulturní - i morální. Vždyť Francouzovy prózy jsou uměleckou oslavou prostoty jedincova žití v tom prostředí, kde není místo ani pro okázalost ani pro bombastičnost. A bezpochyby právě proto v něm má vrch to pozitivní v člověku.
