Irsko je ostrov, kde svérazné počasí a podivuhodná krajina na rozhraní dvou živlů formovaly lidské vědomí po celá staletí. Bohatá je proto irská pokladnice příběhů, mýtů a bajek na rozhraní dvou světů. Toho viditelného našimi smysly a světa na odvrácené straně našeho vědomí. Své o tom ví velký irský básník Yeats, který prochodil skoro celý ostrov, aby mýtům naslouchal, zapisoval je a někdy jim také věřil. Myslím, že podobně to bylo i u Roberta van Weyera, který vše poctivě zapsal do své knihy.
Moudrost starého Irska / Robert Van de Weyer / vydal Portál, 2001
Strašidelná dýně.
V jedné vsi žili velmi hloupí lidé. Jednou zaseli na pole za vsí dýně. Jedna vyrostla do nevídané velikosti a vesničany napadlo, že na tom musí být něco podezřelého. Začali jí říkat "obluda". Usadil se v nich strach a nakonec se obludy báli tolik, že ani nevkročili na pole, aby sklidili ostatní dýně.
Do vsi přišel potulný kazatel. Když se o obludě dozvěděl, šel se podívat na pole a zjistil, že je to jen přerostlá dýně. Nabídl se tedy, že obludu zabije. Vzal si nůž, odešel na pole, uřízl si kus dýně a začal jíst. Když to vesničané viděli, napadlo je, že když na jejich obludu tak nebojácně zaútočil, musí být sám obluda. A tak hnali kazatele ze vsi vidlemi.
Několik dní poté přišel do vsi jiný potulný kazatel. Také jemu ukázali svoji obludu. Tento kazatel se nenabídl, že obludu zabije, ale souhlasil s vesničany, že může být opravdu nebezpečná. Tiše, po špičkách opustil pole, jako by se sám bál. Tak si získal důvěru vesničanů.
Ve vsi pobyl mnoho týdnů. Ponenáhlu lidi učil, že všechno kolem nich stvořil Bůh, takže se nemusí ničeho bát - ani přerostlých dýní. A hloupost vesničanů se pomalu měnila v moudrost a jejich strach v důvěru.
Co znamená "mít"?
Největší boháč ve městě měl nádhernou sbírku šperků, které zamykal do tajné skrýše. Jednoho dne k němu přišel na návštěvu kněz.
"Slyšel jsem, že máte sbírku překrásných šperků. Mohl byste mi ji ukázat?" poprosil ho.
"S potěšením," přikývl boháč. "Sám jsem ji nevytáhl už léta a rád se s ní potěším."
Otevřel tedy tajnou schránku a vytáhl ven truhličku se šperky. Jeden po druhém je vyložil na stůl a oba muži na ně mlčky hleděli, oslněni jejich krásou. Potom boháč šperky zase posbíral, uložil do zlatem pobité truhličky a pečlivě ji zamkl zpět do skrýše.
"Děkuji vám, že jste mi ty šperky dal," řekl kněz.
"Ale já jsem vám je nedal," ohradil se boháč. "Ty šperky patří mně!"
"Měl jsem z pohledu na ně stejné potěšení jako vy," odpověděl kněz. "Takže jediný rozdíl spočívá v tom, že vy jste je musel zaplatit a musíte se o ně starat."
Toho dne vzal boháč zlatem zdobenou truhličku a prošel všechny domy ve městě. Každé rodině dal jeden šperk - bylo jich právě tolik, aby poslední zbyl na něj.
Mouka a sůl.
Matka poslala syna nakoupit. Přikázala mu koupit mouku a sůl, a protože věděla, že moc rozumu nepobral, kladla mu na srdce, aby je nesmíchal. Syn vzal mísu a vydal se ke kupci. Kupec odvážil mouku a nasypal mu ji do mísy. Pak odvážil sůl.
"Dejte pozor, a mi nesmícháte sůl s moukou," upozornil ho chlapec.
"Kam ti ji tedy mám nasypat?" zeptal se kupec.
"Sem," povídá chlapec a obrátil mísu dnem vzhůru. Mouka se vysypala na podlahu. Kupec tedy nasypal odměřenou sůl na ploché dno mísy a chlapec se spokojeně vracel domů.
"Tady je sůl," povídá matce.
"A kde máš mouku?" divila se matka.
"Přece tady," odpověděl syn a obrátil mísu dnem dolů.
Uzdravující moc slova.
Jeden potulný kazatel navštívil vesnici, ve které žilo vážně nemocné děvče. Rodiče dívky ho prosili, aby ji navštívil. Kazatel poklekl u jejího lůžka a pomodlil se. Potom vstal.
"Od této chvíle se děvče začne uzdravovat," řekl rodičům.
Opodál stál dívčin strýc. V duchovní moc nevěřil a všechnu důvěru skládal v léky.
"Copak může nemocného uzdravit pár slov?" vysmíval se.
Kněz se k němu znenadání otočil, oči mu plály hněvem.
"Ničemu nerozumíte. Jste omezený tupec!" zakřičel na překvapeného strýce.
Dívčina strýce taková hrubost hluboce urazila. Zrudl, roztřásl se hněvem a na čele mu vyskočil pot. V tom okamžiku se kazatel usmál.
"Když pár slov dokáže tak rozpálit a rozčílit muže, jako jste vy, proč by moc několika slov nemohla uzdravit mladou dívku?"
Vyrušený kněz.
„Před kapličkou u cesty z města klečel kněz a modlil se. Těsně kolem něj prošla mladá žena a vyrušila ho z modliteb.
„Copak nevidíš, že se modlím?" zlobil se kněz. „Proč mě vyrušuješ?"
„Je mi to moc líto, otče," omlouvala se žena. „Já jsem si vás nevšimla. Pospíchám za manželem a myslela jsem na něj."
„Ale já jsem myslel na Boha," opáčil kněz.
Kolem právě procházel starší muž, který všechno slyšel. Zastavil se a povídá: „Ta žena myslela na svého muže a nevšimla si vás. Vy jste myslel na Boha a všiml jste si jí. Kdybyste miloval Boha tak, jako ona miluje svého muže, stačila by cesta pro vás oba."
Projev vděčnosti.
Jeden velmi starý muž začal jednoho dne sázet okolo domu ovocné stromy. Šel kolem mladík.
"Co to děláte?" zeptal se starce.
"Sázím ovocné stromy," odpověděl mu.
"Vždy se nedožijete toho, až začnou rodit," divil se mladík.
"Ovoce, které jsem za svůj život snědl, vyrostlo na stromech, které zasadil někdo jiný," odpověděl stařec. Abych projevil svůj vděk, sázím stromy pro ty, kdo přijdou po mně."
Křičící poustevník.
Cizinec putující po Konnachtu přišel do vesnice ležící na úpatí strmé hory. Od místních lidí se dozvěděl, že na jejím vrcholku žije poustevník.
"Slyšíme ho, jak rozmlouvá s Bohem a jak se s ním hádá," říkali. "Přimlouvá se za nás u Boha a díky jeho modlitbám máme tak bohatou úrodu a naše krávy dávají tak tučné mléko."
Cizinec zatoužil tohoto neobyčejného poustevníka poznat a vydal se na vrchol hory.
"Opravdu mluvíte s Bohem a hádáte se s ním?" ptal se poustevníka.
"Když jsem sem přišel," odpověděl mu poustevník, "bál jsem se tu, hlavně v noci. A tak jsem začal křičet, abych si dodal odvahy."
"A co bylo dál?"
"Lidé můj křik uslyšeli a začali mi nosit jídlo. A od té doby křičím a lidi mi nosí vše potřebné. Vidíte, jak se o mě Bůh stará!"
Rozsudek.
Tři kupci, kteří se jmenovali O'Flynn, O'Léry a O'Konnell, společně vydělali deset tisíc zlatých. Po deset let tvrdě pracovali a řekli si, že by si svého výdělku měli také užít. Rozhodli se, že si rozdělí tisíc zlaáků a zbylých devět tisíc že uloží ke kováři Josephovi, který je schová do kované truhly. Za rok se znovu sejdou a budou pokračovat ve společném díle. Kovář Joseph byl ochoten uložit jejich peníze na rok do své truhly a slíbil, že je vydá jedině tehdy, když o to požádají všichni tři kupci současně. Kupci se spokojeně rozešli užívat si vydělaných peněz.
Půl roku poté, pozdě večer zaklepal na dveře kovárny O'Flynn. Prosil Josepha, aby mu uložené peníze vydal, protože se jemu a jeho přátelům naskytla jedinečná příležitost k nákupu lodního nákladu.
"Ale já jsem slíbil, že peníze vydám jen vám všem třem dohromady," namítal kovář.
"Jistě," trval na svém O'Flynn, ale přátelé nemohou přijít. Museli zůstat v přístavu, aby majitel lodi neprodal náklad někomu jinému. Souhlasí s tím, abys mi peníze dal."
Joseph nebyl od přírody podezřívavý, a tak šel, odemkl kovanou truhlu a dal uložené peníze O'Flynnovi.
Když uplynul smluvený rok, přišli za kovářem O'Léry s O'Konnellem. Divili se, proč tam není také O'Flynn. Když se dozvěděli, co se přihodilo, rozlítili se, že je O'Flynn podvedl a že mu kovář svou hloupostí pomohl. Chtěli, aby jim Joseph nahradil, oč je svou důvěřivostí připravil, a odvedli ho k soudci.
Soudce vyslechl žalobu kupců a zeptal se kováře, co může říct na svou obhajobu.
"Nic, pane," povzdechl Joseph se slzami v očích.
Soudce vynesl rozsudek: "Kovář Joseph doznává, že vám dluží peníze, ale podle dohody, kterou jste s ním uzavřeli, vám může peníze vydat pouze tehdy, když za ním přijdete všichni tři. Přiveïte tedy O'Flynna, a kovář vám zaplatí."
Foto: citarny.cz
