Spisovatele Ivo Fencla nemusím pravidelným čtenářům svého webu blíže představovat. Tématem našeho třetího rozhovoru je nejen jeho nová kniha Veřejný nepřítel, ale také literární odkaz Boženy Němcové a autorů ztracené generace či nedávno udělení Oscaři. Přeji příjemné počtení!
Před časem ti vyšla nová kniha s názvem Veřejný nepřítel. O čem pojednává?
Jsou to vzpomínky na studia a část mládí, přičemž to byl bohemista Vladimír Novotný, kdo mi řekl, že každému ze svých žáků na vysoké doporučuje psát vzpomínky. Ale má to háček, na který někdy přijdeme až v akci. Některá líčení událostí by mohla udělat lidem zle, jiná by poškodila i nás. Neznamená to, že tajíme nějaké zločiny, ale jen to, že i celkem normální události života je někdy lépe transformovat do beletrie, kde se totéž stane fiktivní figuře a možná i trochu jinak. Se psaním dalších vzpomínek každopádně končím.
Jaké jsou reakce čtenářů? Ocenili, že jsi sám nakreslil obálku?
Popravdě řečeno jsem tuto knihu vydal menším nákladem a do značné míry jen pro přátele. Tím neříkám, že nevěřím v určitý její přesah. Zachycením individuálního osudu podává obecnější výpověď. Ale je to přece jen pokaždé exhibice, když píše člověk o sobě, i když to dělá s odstupem desetiletí. A tak se na nějaké moře reakcí nepřipravuji a jsem tím potěšenější, že knihu zatím všichni chválí a zdá se, že upřímně. Obálku také. Její provázanost s textem je ovšem trochu sporná. Zatímco já sám uvnitř desek charakterizuji "veřejného nepřítele" velmi specificky, na deskách vidíme "veřejné nepřátele", jak si je představovali někdy v letech padesátých. V létajících talířích. Obal a text tím docházejí ke kontrapunktu a generují, jak doufám, trochu humoru.
Minulý měsíc to bylo 200 let, co se narodila Božena Němcová. Jaký je tvůj vztah k této spisovatelce a nezdá se ti, že některá její díla (např. Babičku) ocení spíše dospělí čtenáři než ti dětští?
Můj táta měl Babičku rád a já ji mám rád také. České literatuře dělá čest. Skutečně jsem ji ale ocenil teprve jako dospělý, zatímco v podobě školní četby jsem ji šidil.
Vloni to bylo 120 let, co se narodil Ernest Hemingway, letos zase uplyne 80 let od úmrtí Francise Scotta Fitzgeralda. Oba tito autoři patřili k tzv. ztracené generaci. V čem shledáváš největší přínos autorů ztracené generace pro světovou literaturu?
Ztracená generace by nebyla bez první světové války a to možná souvisí se zajímavou otázkou, co by obecně zůstalo z literatury, kdyby nebylo válek. Méně. Ztracenou generací mínili Ernest Hemingway a Gertruda Steinová ty mladé lidi, které válka poznamenala, ale není pochyb, že nepoznamenaní píši hůře, anebo nepíší vůbec.
Česká televize nedávno odvysílala minisérii Jméno růže natočenou podle stejnojmenného románu Umberta Eca. Sledoval jsi ji? A nemyslíš si, že některé knihy jsou prostě nezfilmovatelné?
Kdo ví, zda by Umberto Eco autorská práva televizi prodal, ale jeho potomci to udělali. Možná je to přínos, možná to udělali zbytečně.
Tuhle jsem četl Hlavu 22 od Josepha Hellera. Jaký vztah máš k této knize? Mně osobně se velmi líbila.
Kdo by tu geniální knihu mohl hanět? Například Vladimíru Neffovi se, jak vím, kdysi nelíbilo, jak je vystavěná, ale o konstrukci zde nejde. Jde o ono "zacyklení", ze kterého není úniku, a podobné zacyklení nevzniká pouze u armády, to je problém veškeré civilizace, která se umí chovat velmi sebedestruktivně.
Nedávno se v Los Angeles opět udíleli Oscaři. Také Tě tak překvapilo vítězství jihokorejského snímku Parazit?
Udělování těchto cen je zpolitizováno, ale Parazit samozřejmě není špatným filmem. Oproti tomu váhám nad úspěchem Jokera. Ten líčí genezi psychopata, které má sociální kořeny, a neříká mnoho nového. Cesta do pekla bývá prostě dlážděna dobrými úmysly. Někteří mladí určitě ten film pochopí jako ospravedlnění krutosti, bestiality i zla. Oproti tomu Tarantinův snímek Tenkrát v Hollywoodu opět "překreslil dějiny" a pomyslně poskytl režiséru Polanskému jakýsi "druhý start". Nebo si snad nepředstavujeme, jak by se jeho kariéra vyvíjela, kdyby nebyla jeho druhá žena ubodána?
Pracuješ teď na nějaké nové knize?
Mám rozpracované dvě knihy pro děti, které, doufám, zaujmou i pár dospělých. Na vydání čekají Ochránci morčete, což je fakticky surrealistický příběh. Já tomu aspoň věřím a je na kriticích, aby mi vysvětlili, že třeba mylně.
Děkuji Ti za rozhovor a budu se těšit na další.
Foto: Ivo Fencl
https://milan-mundier.webnode.cz
