Poštovní známka je dnes ta nejbezpečnější movitá cennost mezinárodní hodnoty, do které můžete ulít peníze (pokud ji samo sebou omylem nespálíte či nepolijete vroucí kávou), a v srpnu 2016 byli do Čech poprvé v dějinách odkoupeni hned dva tzv. mauriciové (za částku pohybující se okolo jednoho sta milionů).
Ty dvě známky (červenou a modrou) teď připomeňme i prostřednictvím u nás zatím nejaktuálnější publikace na téma.
Je jí čerstvá kniha historičky Helen Morganové Modrý mauricius, kterou sice zdobí podtitul Honba za nejcennějšími známkami světa.
Je to ale (malinko) matoucí, ale... autorka se věnuje od samého začátku až do konce (na 296 stránkách) jen a pouze historií dvaceti šesti (anebo snad dvaceti sedmi) známých známek označovaných buď jako červený mauricius (při původní nominální hodnotě jedné pence) nebo jako modrý mauricius (o nominální hodnotě dvou pencí).
Jak známo, v září 1847 byl na dnes dík tomu slavném ostrově v Indickém oceánu (který se jmenuje po princi Mořici Oranžském, vytištěn jeden tisíc těchto červených (chcete-li, tak tedy oranžových) a jistěže také modrých papírků (modrých byla rovná polovina), jejichž aktuální hodnota odvisí od toho, že se jich dochovalo jen něco přes dvacet, přičemž není v některých případech stoprocentně jisté, zda vlastně nejde o padělky.
O tom problému ale pojednává teprve závěrečná kapitola a majitelé známek jej pochopitelně odsouvají, jak jen mohou. Opravdovsky modrých mauriciů každopádně dnes existuje jedenáct nebo dvanáct, přičemž nejstarší známkou světa samozřejmě není, ta byla vydána v Anglii už roku 1840 a dochovalo se více kusů, takže nemá tak výraznou hodnotu.
Většina mauriciů na světě zůstala díky poště doručené do francouzského přístavu Bordeaux obchodníku Adolphu Bouchardovi, který byl zároveň majitelem několika lodí. Žil si v čísle 26 na Pavé des Quinconces, která směřuje k molu, a umřel, aniž mohl vytušit cokoli z budoucna. A divil by se velmi.
Jeho vdova našla roku 1864 mimo jiné dopis, na kterém je nalepen jak modrý, tak červený mauricius, a téhož roku tu obálku vyměnila za dvě tzv. „montevidejská slunce“. Rok nato objevila na jiné obálce jen mauricia modrého, na kterém ale vůbec nebylo razítko. Je teď v muzeu na Mauriciu, které nepochybně bylo postaveno pouze jen kvůli němu a kvůli mauriciu červenému, jejž našla paní Bouchardová roku 1869.
Možná už dříve narazila i na dalšího mauricia modrého, který dnes náleží „Holandskému muzeu telekomunikací“, a na dalšího červeného, jehož teď střeží v muzeu v Berlíně, a to ještě dalším modrým, kterého údajně vyštrachal roku 1902 jistý francouzský školák. A taktéž šťastně našla dalšího červeného; ten se dnes vyskytuje v neznámých rukou (ač dle všeho víme, že tyto žijí taky v Německu).
Paní Bouchardová z Bordeaux byla jednou z prvních sběratelek známek a vykutala také toho modrého mauricia, kterého od roku 1927 vlastní švédské poštovní muzeum ve Stockholmu, a další dva její objevy (z roku 1865 a opět jde o červenou i modrou známku) se doputovaly roku 1992 opět do Německa. Ten následující modrý (našla jej možná roku 1869, ale spíše dřív) náležel mezi roky 1872-1893 Arthuru Rothschildovi, ale kniha líčí jako u všech kousků i zbytek jeho „životopisu“.
Nu, a další známka, již Bouchardová prvně spatřila rovněž roku 1865, je od roku 1973 v Britské knihovně. Už roku 1864 ovšem ona dáma narazila taktéž na mauricia červeného, kterého později - roku 1952 - vydobyl na jedné dražbě neznámý filatelista... z Bavorska. Ale opusťme už Bouchardovou, která na známkách rozhodně nezbohatla...
Roku 1868 našel jistý Noriel přímo na Mauriciu ve starém papíru dalšího červeného mauricia, který se dnes rovněž nachází v onom švédském muzeu, a ještě jiného modrého koupil roku 1887 jistý Henri Adam od pana Cauntena.
Ten obdržel jím ofrankovaný dopis roku 1847 v Port Louis na Mauriciu. Adam měl v držení už mauricia červeného, kterého kdysi dostal na obálce v poště jeho otec (1847) a minimálně ten modrý nakonec musel skončit... Kde jinde, než taky v Německu (1982). Už roku 1897 koupil přitom jistý Charles Howard na indické tržnici tzv. skládaný dopis (obálka, která je popsaná zevnitř) s dvěma červenými mauricii! Psaníčko původně obdržel v Bombaji jistý „Jerrom“ - roku 1850 - a roku 1996 ho koupil irský obchodník Guide Craveri.
Opět se vraťme. Roku 1898 našla na Mauriciu paní Duvivierová dost malou žlutohnědou obálku adresovanou kdysi jejímu zesnulému muži, advokátovi.
I na ní byl červený mauricius a na razítku rok 1847. Prodala ho za šest set liber a od roku 1904 je díky hraběti Kintore v britské královské sbírce.
Další skládaný dopis s modrým i červeným mauriciem prý našel roku 1902 už zmíněný francouzský školák a původně přišel roku 1847 firmě Ducau a Lurgie v Bordeaux.
Roku 1903 jej za 1800 liber spekulativně odkoupil obchodník Théophile Lemaire a se ziskem dvou set liber ho prodal do sbírky, kterou patrně roku 1921 koupil Alfred Lichtenstein. Ten „celistvost“ jen rok nato prodal sběrateli Arhuru Hindovi, a když tento roku 1933 zemřel, jeho sbírka šla do dražby, v níž roku 1934 mauricia koupil za pět tisíc liber jiný sběratel, Maurice Burrus. Uplynulo třicet let a Burrus uspořádal taky dražbu (1963), kde dala neznámá osoba za onen dopis již 28 tisíc liber. Roku 1972 jej pak zakoupil Japonec Kanai za 120 milionů jenů, roku 1988 jej další neznámý získal skoro za čtyři miliony dolarů a roku 1993 za poskytl anonym za tutéž známku takřka šest milionů švýcarských franků.
Vraťme se ale ke školákovi a dodejme, že prý roku 1902 našel ještě jeden skládaný dopis, a to jen s jedním modrým mauriciem. Ten dnes je v muzeu v Berlíně.
Jednoho modrého mauricia získal roku 1864 ve Skotsku i James Bonar a budoucí král Jiří V. jej roku 1904 získal v dražbě pro královskou sbírku. Pustil tenkrát 1450 liber.
Někdy se uvádí, že je modrých mauriciů vlastně (už) jen jedenáct. Proč?
Známka objevená údajně v jedné krabici už zmíněným obchodníkem (a snad ne i podvodníkem) Lemairem roku 1917 byla totiž již roku 1918 údajně prodána... dodnes neznámému sběrateli.
Diskutabilní ovšem může být i další červený mauricius nalezený teprve roku 1946 ve Folkenstone. Nebo jde o padělek? Roku 1977 byl rozhodně vydražen za 330 tisíc marek.
Host: „Ty sbíráš známky?“
Holčička: „Ano, sbírám.“
Host: „A kolik jich máš?“
Holčička: „Zatím žádnou.“
Helen Morganová ve své knize připomíná i četná literární díla mauriciem inspirovaná (nebo ho aspoň zmiňující).
Poprvé se tak patrně stalo v románu F. M. Whitea Luciferovo roucho (1896).
Téhož roku byla v Anglii otištěna báseň C. E. Johnstonea Balada o sběratelském nebi včetně slov „předmět mé honby, dvoupencový mauricius modrý, konečně je v objetí mém. Filatelistovo trumfové eso! Perla ceny nezměrné!“
Ve vánočním čísle filatelistického časopisu Stamp Collecting byla roku 1919 uveřejněna i povídka Ukradený mauricius od Jihoafričana Leona de Raaye. Adaptovala ovšem jen záznam skutečného putování za jistou známkou, které v ne snad tomtéž časopise, ale ve Stamp Collector´s Magazine uveřejnil už roku 1864 jistý Jabez Jones.
Povídku o mesmerickém podvodu s ostrovní známkou napsal taky Walter Nathan pro seriál vzpomínek ve Stamp Collector´s Fortnightly a roku 1921 uveřejnil Lloydům magazín povídku A. M. Burgera
Hra o neznámou sázku, kde autor vylíčil existenci obálky, na které jsou hned dvě červené a dvě modré známky dotyčného druhu, což je víc než nepravděpodobné, a taky že redakce autora dodatečně vyplísnila.
Roku 1922 vydal časopis Scout i povídku Johna Margerisona Červený mauricius. Cena známky (patnáct tisíc liber) tu ovšem byla tehdy ještě desetinásobkem reality.
Z roku 1922 je Dvoupencové blues alias Píseň o modrém mauriciu od P. R. Chalmerse: „Jaká to modř! Nádherná královnina hlava! Och, každý po nich musí dychtit...“
Zde dodejme, že vzhled hlavy bývá považován spíše za urážku královny Viktorie a že v tomto blues dopis i se známkou spálí rozzlobená teta.
Roku 1923 vyšla pak další povídka Červený mauricius v magazínu Detective Tales v USA a jistěže by šlo pokračovat. Z roku 1952 je i román Franka Richardse Billy Bunter a modrý mauricius, z roku 1954 thrillerový román Vernona Warrena The Blue Mauritius atd. Roku 1977 napsal dokonce i Howard Fast román Případ oranžové jednopencovky. Ale ještě se vraťme. Už roku 1937 se v německém filmu Muž, který byl Sherlockem Holmesem pátrá hned po čtyřech zcizených mauricijských známkách a tehdy už výraz „die Blaue Mauritius“ označoval všeobecně cosi „velice vzácného“. Fráze se nejméně v němčině užívá dodnes.
A jaké jsou české literární ohlasy na Mauritia?
Mezi 2. a 16. zářím 1939 uveřejnil také Jaroslav Foglar tři díly komiksu Rychlé šípy věnované „modrému Mauritiu“, přičemž obálku s ním omylem spálil Maxmilián Dráp, figura inspirovaná osudem pražského sběratele Packy. Roku 1939 vyšel i v Berlíně román Modrý Mauritius, autorka stejnojmenné knihy se ovšem mýlí, že tu šlo o vůbec první román, který se kdy známkou zabýval. Právě u nás totiž vydali román Modrý Mauritius Toužimský a Moravec už roku 1937 – a s nimi ilustrátor Jiří Trnka a plzeňský autor dobrodružného čtiva Josef Kuchynka. O díle se lze dočíst třeba zde:
Zbývá jen hádat, respektive tipovat, která z výše zmiňovaných dvojic červený/modrý mauricius je nyní u nás v Česku. Jiné totiž na 99, 99% už neexistují.
Helena Morganová: Modrý mauricius. Přeložil Vladimír Fuksa. BB/art. Praha 2013. 296 stran. ISBN 978-80-7461-439-2